ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.1889.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 1889/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR se sídlem v Praze 3, Orlická 4/2020, IČ 41197518, proti povinnému R. B. , t. č. ve Věznici Plzeň – Bory, zastoupenému JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem se sídlem v Jičíně, Husova 820, pro částku 541.519,- Kč s příslušenstvím, srážkou z pracovní odměny, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 27 E 171/2007, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Plzni z 27. 6. 2007, č. j. 14 Co 390/2007-31, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 19. 2. 2007, č. j. 27 E 171/2007-18, jímž okresní soud nařídil výkon rozhodnutí. S odvolací námitkou povinného, že k zaplacení částky 541.519,- Kč s příslušenstvím byl zavázán s dalším obžalovaným M. K., a že by tedy ve vztahu k němu měl být výkon nařízen k vymožení pouze poloviny titulem stanovené částky, tedy částky 270.759,50 Kč (a částky 10.830,- Kč jako náhrady nákladů řízení), se odvolací soud vypořádal závěrem, že exekučním titulem byli oba odsouzení zavázáni k zaplacení částky 541.519,- Kč společně a nerozdílně, že tedy oprávněná může podle §511 občanského zákoníku požadovat celé plnění po kterémkoli z nich, nebo že může podle své úvahy plnění mezi ně rozvrhnout.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., aniž však vysvětluje, v čem konkrétně by měl spočívat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, povinný bez specifikace dovolacího důvodu namítá (stejně jako v odvolání), že výkon rozhodnutí měl být proti němu veden k vymožení pouze poloviny přisouzené částky, „a to z důvodu, že v exekučním titulu se povinnost úhrady týkala i M. K.“ Dále pak uvádí, že ač je zařazen do pracovního poměru, do práce chodí maximálně pouze jednou za dva měsíce, že je však přesto „ochoten být výdělečně činný a splácet dlužnou pohledávku, avšak pouze v částce 270.759,50 Kč.“
Dovolací soud (jenž o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 /čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb./), se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Povinný sice napadenému rozhodnutí přisuzuje po právní stránce zásadní význam, hodnocením námitek obsažených v dovolání však k závěru o splnění této podmínky dospět nelze, jelikož odvolací soud svůj závěr učinil v souladu s ustálenou soudní praxí.
Podle §511 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, platí, že je-li právním předpisem nebo rozhodnutím soudu stanoveno, nebo účastníky dohodnuto, anebo vyplývá-li to z povahy plnění, že více dlužníků má témuž věřiteli splnit dluh společně a nerozdílně, je věřitel oprávněn požadovat plnění na kterémkoli z nich. Jestliže dluh splní jeden dlužník, povinnost ostatních zanikne.
Rozsudkem z 2. 2. 2005, sp. zn. 8 To 166/2004 (viz č. l. 2 a následující exekučního spisu) zavázal Vrchní soud v Praze podle §228 odst. 1 trestního řádu k zaplacení částky 541.519,- Kč povinného a dalšího obžalovaného M. K., a to společně a nerozdílně.
Soudní praxe se ustálila na názoru, že je-li vykonávaným rozhodnutím stanovena platební povinnost několika povinným k zaplacení celého dluhu společně a nerozdílně, lze nařídit soudní výkon rozhodnutí (exekuci) proti jednomu z nich pro celou pohledávku (k solidární odpovědnosti dlužníků srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 21. 2. 2006, sp. zn. 20 Cdo 2570/2005)
Protože – jak výše uvedeno – nelze dovodit, že napadené rozhodnutí je po právní stránce zásadního významu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř., (ostatní dovolací námitky týkající se výdělečných možností povinného jsou z hlediska nařízení výkonu rozhodnutí nerelevantní), Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §146 odst. 3, §224 odst. 1 a 243b odst. 5 o.s.ř.; oprávněné, jíž by jinak tato náhrada příslušela, však v tomto stadiu řízení náklady prokazatelně (podle obsahu spisu) nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. dubna 2010
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu