ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.1912.2010.1
sp. zn. 20 Cdo 1912/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavlíny Brzobohaté v exekuční věci oprávněné ASTRA spol. s r.o. , se sídlem v Jablonci nad Nisou, Havlíčkova 3300/9, IČ 413 29 104, zastoupené Mgr. Ing. Martinem Pintou, advokátem se sídlem v Liberci, Mozartova 679/21, proti povinným 1) SAUN s.r.o. , se sídlem ve Vlkově 25, PSČ 373 41, IČ 254 88 074, a 2) O. E. , oběma zastoupeným JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem se sídlem v Liberci VIII-Dolní Hanychov, České mládeže 135, pro částku 90.948,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 11 Nc 5016/2008, o dovolání povinných proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 3. března 2009, č. j. 29 Co 36/2009 - 28, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
Usnesením Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 20. 8. 2008, č. j. 11 Nc 5016/2008 - 3, byla podle pravomocného a vykonatelného rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem ad hoc JUDr. Josefem Žádníkem dne 25. 6. 2008, č. j. RD/059/08AST-27, nařízena exekuce k uspokojení pohledávky ve výši 90.948,- Kč, nákladů nalézacího řízení ve výši 27.810,50 Kč, nákladů rozhodčího řízení ve výši 4.760,- Kč, jakož i k úhradě nákladů této exekuce a nákladů oprávněné, a provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor Mgr. Jan Jindra, Exekutorský úřad Semily.
K odvolání prvního povinného Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesením ze dne 3. 3. 2009, č. j. 29 Co 36/2009 - 28, usnesení soudu prvního stupně ve vztahu mezi oprávněným a prvním povinným potvrdil a rozhodl o povinnosti prvního povinného nahradit oprávněné náklady odvolacího řízení. Odvolací soud měl shodně se soudem prvního stupně všechny předpoklady pro nařízení exekuce za splněné. Námitce prvního povinného, že rozhodčí nález není vykonatelný pro neurčitost označení oprávněné i povinné společnosti (údaje nejsou v souladu se zápisem v obchodním rejstříku), krajský soud nepřisvědčil, neboť na identifikaci právnické osoby nemá žádný vliv, zda v obchodním rejstříku je společnost zapsána s označením formy společnosti s.r.o. či spol. s r.o. a zda je toto označení odděleno od jejího názvu čárkou či nikoliv; hlavním identifikátorem obchodní společnosti je totiž identifikační číslo, které subjekt vymezuje nezaměnitelným způsobem. Proto uzavřel, že označení účastníků v záhlaví rozhodčího nálezu nevzbuzuje žádné pochybnosti o tom, kterých subjektů se týká. Za nedůvodnou považoval rovněž námitku prvního povinného vztahující se k náležitostem návrhu na nařízení exekuce, neboť je-li k němu připojena plná moc advokáta a návrh je jím podepsán na přední straně, jde o všeobecně rozšířenou a akceptovanou praxi advokátů, jež nevzbuzuje pochybnosti o tom, kdo a v jakém postavení návrh podává.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali povinní dovolání, jehož přípustnost dovozují z „§238 odst. 1 písm. b) o. s. ř.“ ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podávají je z důvodů uvedených v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Namítají, že rozhodce i soudy obou stupňů označují oprávněnou i první povinnou nesprávně (bez mezer, s čárkou před dodatkem označujícím právní formu společnosti) a že jakékoli jiné označení těchto společností, než jak jsou zapsány v obchodním rejstříku, tj. A S T R A spol. s r.o. a SAUN s.r.o., je neplatné a neurčité. Poukazují na to, že podle obchodního zákoníku podniká společnost pod svým názvem, přičemž identifikační číslo a sídlo společnosti jsou pouze další, podružné identifikační znaky; aby tedy byla každá obchodní společnost jednoznačně identifikována, musí se shodovat všechny údaje zapsané v obchodním rejstříku, tj. název, identifikační číslo a sídlo společnosti, jinak se jedná o neurčitě označený subjekt, jelikož nelze dovodit, který z identifikačních znaků je správný a který nikoliv. Pokud tedy rozhodce vydal rozhodčí nález s neurčitě označenými stranami sporu, je tento rozhodčí nález nevykonatelný, a tuto chybu nelze zhojit ani jeho dodatečnou opravou. Jsou proto přesvědčeni, že návrh na nařízení exekuce měl být bez dalšího zamítnut pro jeho neurčitost. Navrhli, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Oprávněná se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnila s rozhodnutími soudů obou stupňů a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, resp. zamítnuto.
Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12. části první zák. č. 7/2009 Sb.) a po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání prvního povinného není podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a §130 exekučního řádu přípustné a že druhý povinný není k jeho podání subjektivně oprávněn.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237 až §239 o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle uvedených ustanovení je kategorií objektivní, jež se pojí s povahou napadeného rozhodnutí (dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu je nebo není přípustné jako takové, bez ohledu na osobu, které je podala). Posouzením „subjektivní“ přípustnosti dovolání, jež zkoumání přípustnosti z objektivního hlediska předchází, je oproti tomu řešena otázka, který z účastníků je v daném případě oprávněn - ve smyslu §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. b) o. s. ř. - dovolání podat. Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), nelze dovozovat, že by dovolání s předpokládanými účinky mohl podat kterýkoli z nich. Z povahy dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku totiž plyne, že oprávnění je podat svědčí toliko účastníku, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím (přímo) způsobena na jeho právech určitá újma, již lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 2 Cdon 1648/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2000 pod č. 138).
Druhý povinný, jenž dovoláním napadl usnesení odvolacího soudu, není subjektivně oprávněn k podání dovolání proti tomuto rozhodnutí, kterým bylo usnesení soudu prvního stupně ve vztahu mezi oprávněným a prvním povinným potvrzeno, neboť odvolání proti usnesení soudu prvního stupně nepodal, a kromě toho mu rozhodnutím odvolacího soudu nebyla na jeho právech způsobena žádná újma, kterou by bylo možno odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Nejvyšší soud proto dovolání druhého povinného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Pokud jde o dovolání prvního povinného, pak ten argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. neoznačil, a ani hodnocením námitek obsažených v dovolání k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. Není totiž žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při svém rozhodování uplatnil právní názory nestandardní, resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2101/1998, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 6/1999 pod č. 62, v němž dospěl k závěru, že „označí-li soud v rozhodnutí účastníky způsobem, který neodpovídá požadavkům ustanovení §79 odst. 1 věty druhá a třetí o. s. ř., není to na újmu vykonatelnosti rozhodnutí (§251 o. s. ř.), jestliže je možné z něj bez pochybností dovodit, komu bylo přiznáno právo nebo uložena povinnost“, jež je analogicky použitelný i na posuzovaný případ]. Navíc, jestliže označení povinného v návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) sice odpovídá jeho označení ve vykonatelném rozhodnutí (zde rozhodčím nálezu), avšak z hlediska správnosti a úplnosti je vadné, pak může jít toliko o jinou vadu exekučního řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. o dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1318/1999, v němž dovolací soud dospěl k závěru, že okolnost, že vadu v označení povinného vykazoval např. vykonávaný platební rozkaz, není vadou exekučního řízení); z hlediska přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je však tato dovolací výhrada bezvýznamná, neboť k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné (viz §242 odst. 3 o. s. ř. - srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004. sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 132, ročník 2004). O situaci, že by tento dovolací důvod směřoval k podmínce existence právní otázky zásadního významu, se v daném případě nejedná (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, ročník 2004, nebo usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006).
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu nemá z hlediska námitek uplatněných v dovolání po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném do 30. 6. 2009, a dovolání prvního povinného proti němu podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání prvního povinného podle §243b odst. 5, věta první, a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O případných nákladech vzniklých oprávněné v dovolacím řízení rozhodne soudní exekutor (§88 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. září 2010
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu