ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.2050.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 2050/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné TAMDA, a.s. , se sídlem v Brně, Hudcova 70a/504, IČ 46709355 , zastoupené JUDr. Ing. Ivanem Rottem, advokátem se sídlem v Brně, Křížová 18, proti povinné R. H., pro 11.635,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 35 Nc 10447/2007, o dovolání oprávněné proti usnesení Městského soudu v Praze ze 14. 1. 2008, č. j. 51 Co 2/2008-31, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Usnesením z 23. 10. 2007, č. j. 35 Nc 10447/2007-13, obvodní soud podle §55 odst. 2 exekučního řádu, účinného do 31. 12. 2007, exekuci zastavil (výrok I.) a oprávněnou podle §89 téhož předpisu zavázal k zaplacení náhrady nákladů exekuce soudní exekutorce JUDr. Markétě Havlíkové v částce 7.735,- Kč (výrok II.).
K odvolání oprávněné městský soud usnesení obvodního soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Své rozhodnutí s poukazem na ustanovení §55 odst. 2 a §90 odst. 3 exekučního řádu odůvodnil závěrem, že soudní exekutorka prokázala, že oprávněnou vyzvala ke složení zálohy, že oprávněná tuto skutečnost „nesporovala“, a že zároveň ani netvrdila, že by zálohu na náklady exekuce uhradila. Pokud jde o náhradu nákladů exekuce, její výši soud prvního stupně určil v souladu s ustanoveními §11 odst. 3 a §13 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb.
Proti usnesení odvolacího soudu podala oprávněná dovolání, jehož přípustnost dovozuje (s poukazem na rozpornost napadeného rozhodnutí s usnesením Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 282/2006) z ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. Zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že
1) jím bylo potvrzeno zjevně nepřezkoumatelné usnesení soudu prvního stupně, a že
2) odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně, jímž byla oprávněné zcela nepřípustně uložena povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce, a to přesto, že jí nelze přičítat zavinění na zastavení exekuce.
Podle jejího názoru soud prvního stupně exekuci zastavil předčasně, jelikož pověřená soudní exekutorka ji nikdy neinformovala o jakýchkoli krocích provedených za účelem zjištění zpeněžitelného majetku či pohledávek povinné. Je tedy otázkou, zda vůbec exekutorka některý z těchto úkonů provedla, a pokud ano, kdy, jaké a s jakým výsledkem. Exekutorka pouze vyzvala zástupce oprávněné k úhradě zálohy na náklady provedení exekuce a to je vše, co ve věci vykonala. Žádnou jinou informaci o průběhu exekuce či o majetku povinné oprávněná od ní neobdržela. Exekutorka tak namísto toho, aby provedla alespoň základní lustraci majetku povinné a na jejím základě oprávněnou konkrétně informovala o zjištěném majetku, aby ta věděla, zda má či nemá smysl na exekuci trvat, bez dalšího pouze oprávněnou vyzvala k úhradě zálohy aniž zjistila, zda je složení zálohy v dané věci nezbytně nutné. Pokud jde o výši náhrady nákladů exekuce, částka 7.735,- Kč není nijak odůvodněna a rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné.
Soudní exekutorka navrhla zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud, který věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatelka – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelka napadla – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Předně nutno zdůraznit, že ani jeden z důvodů, proč oprávněná napadenému usnesení přisuzuje zásadní právní význam (tedy nepřezkoumatelnost jeho odůvodnění a neexistenci zavinění zastavení exekuce, viz závěr třetí strany dovolání na č. l. 39), se netýká samotného – meritorního – výroku o zastavení exekuce podle §55 odst. 2 exekučního řádu, nýbrž výlučně jen výroku o náhradě nákladů exekuce podle §89 exekučního řádu. K závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí v jeho výroku o zastavení exekuce však nelze dospět ani hodnocením jediné námitky v dovolání obsažené, že totiž soud exekuci zastavil předčasně, jelikož takové rozhodnutí odpovídá doslovnému znění ustanovení §55 odst. 2 věty první exekučního řádu (podle níž nesloží-li oprávněný ve lhůtě určené exekutorem přiměřenou zálohu na náklady exekuce, soud na návrh exekutora exekuci zastaví); výklad tohoto ustanovení v praxi nepůsobí potíže, protože zastavení exekuce váže na jedinou, zcela přesně vymezenou podmínku – nesložení zálohy. Ostatně samotná oprávněná v dovolání ani netvrdí (viz výše), že zásadní právní význam má mít výrok o zastavení exekuce.
Dovolání – posuzováno i podle jeho obsahu – směřovalo také výslovně do výroku o náhradě nákladů exekuce. Ani v této části není dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237 až §239 o.s.ř.
Podle ustanovení §238, §238a a §239 o.s.ř. není dovolání přípustné proto, že usnesení o nákladech exekuce v jejich taxativních výčtech uvedeno není. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., neboť usnesení o nákladech řízení ani o nákladech exekuce není rozhodnutím ve věci samé (k pojmu „věc sama“ srov. usnesení Nejvyššího soudu z 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 10/1998 pod č. 61, a – jmenovitě ve vztahu k nákladům exekuce – usnesení téhož soudu z 22. 3. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2740/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2005 pod č. 70).
Nejvyšší soud proto dovolání, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Dovolání bylo odmítnuto, ostatním účastníkům řízení, jež by jinak měli právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, takové náklady (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o. s. ř. výrok shora uvedený.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. června 2010
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu