ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.2175.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 2175/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Olgy Puškinové v exekuční věci oprávněné PROFISTAV Praha, s. r. o. , se sídlem v Praze, Bělčická 2842/15, zastoupené Mgr. Ivanem Courtonem, advokátem se sídlem v Praze 10, Minská 15, proti povinnému P. F. , zastoupenému JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova 48, pro 29.942,14 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 5 Nc 727/2004, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2008, č. j. 16 Co 419/2007-215, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 5. 5. 2005, č. j. 5 Nc 727/2004-81, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 8. 2005, č. j. 5 Nc 727/2004-96, kterými obvodní soud nařídil podle svého vykonatelného rozsudku ze dne 12. 3. 1993, sp. zn. 11 C 355/92, k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 29.942,14 Kč, poplatků z prodlení 30.941,- Kč, nákladů předcházejícího řízení 9.930,- Kč a nákladů exekuce, jak budou v jejím průběhu stanoveny, exekuci, jejímž provedením pověřil JUDr. Ingrid Švecovou, soudní exekutorku Exekutorského úřadu Praha 3. Dospěl k závěru, že všechny podmínky pro nařízení exekuce byly splněny, přičemž námitkou promlčení i námitkou splnění se lze věcně zabývat (s poukazem na závazný právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2007, č. j. 20 Cdo 642/2007-208) pouze k návrhu na zastavení exekuce a nikoli k odvolání
proti usnesení o nařízení exekuce.
Povinný v dovolání, jehož přípustnost opírá o §238a odst. 1 písm. c) a §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soud řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále též jen „o. s. ř.“), namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky „R 45/2004“ prosazuje, že námitku promlčení lze uplatnit kdykoliv v průběhu řízení až do právní moci rozhodnutí o věci a žádný předpis ji nekoncentruje do určitého stadia řízení. O jeho námitce promlčení spojené s návrhem na zastavení exekuce však soudy dosud nerozhodly, přestože ji povinný vznesl již ve svém odvolání ze dne 27. 9. 2004 proti usnesení o nařízení exekuce na č. l. 30 (kde soud podle dovolatele pochybil, protože je nevyhodnotil jako návrh na zastavení exekuce); povinný návrh na zastavení exekuce podal též dne 31. 1. 2005, a jelikož mu usnesení o nařízení exekuce (č. l. 81) bylo doručováno dvakrát (4. 8. 2005 a 22. 5. 2006), uplatnil povinný námitku promlčení i ve svých odvoláních (z 17. 8. 2005 a 5. 6. 2006). V této souvislosti připomněl, že exekuce pro vymožení jistiny byla pravomocně zastavena (viz č. l. 97) a jeho návrh na zastavení exekuce v rozsahu příslušenství, nákladů řízení a nákladů exekuce byl zamítnut výrokem usnesení soudu prvního stupně z č. l. 97, jenž byl následně usnesením odvolacího soudu (č. l. 187) zrušen s tím, že takové rozhodnutí nemělo být vzhledem k nenařízení exekuce vůbec vydáno. Následně odvolací soud v důsledku závazného právního názoru Nejvyššího soudu (jenž současně zrušil dřívější usnesení odvolacího soudu o zamítnutí návrhu na nařízení exekuce) potvrdil usnesení o nařízení exekuce, avšak soudy již (znovu) o návrhu na zastavení exekuce z důvodu promlčení nároku nerozhodly, přestože tato námitka byla dříve zkoumána a shledána důvodnou (viz odůvodnění zrušeného usnesení na č. l. 185).
Dovolatel dále vytýká, že původní oprávněný (Pražské energetické závody s. p. v likvidaci) činil ve věci úkony a podání, ačkoli již nebyl aktivně legitimován, protože v den nařízení exekuce (13. 5. 2004) proběhla veřejná dražba, v níž vymáhanou pohledávku nabyla udělením příklepu PROFISTAV Praha s. r. o. Příklepem nedochází k převodu ani přechodu práva a není možné, aby v důsledku toho došlo k přistoupení dalšího účastníka do řízení nebo k záměně účastníků; v prvním případě by oprávněnému muselo svědčit právo pouze ve spojení s přistupujícím subjektem a ve druhém případě by musel existovat nedostatek věcné legitimace již při zahájení řízení, což však také nenastalo. V projednávané věci nelze aplikovat ani ustanovení o právním nástupnictví, neboť nejde o univerzální ani o singulární sukcesi; nemůže tedy dojít k procesnímu nástupnictví a PROFISTAV Praha s. r. o. může uplatnit svou pohledávku pouze vlastním návrhem. Ačkoli odvolací soud usnesením na č. l. 178 k odvolání povinného potvrdil usnesení soudní exekutorky o připuštění nového účastníka do řízení, povinný s tímto závěrem soudu nesouhlasí.
Dovolatel spatřuje zásadní právní význam v otázce, zda je možné, aby soud nerozhodl o námitce promlčení, jak k tomu došlo v projednávané věci, kdy se soud s námitkou promlčení sice vypořádal v usnesení na č. l. 97 o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce, to však bylo rozhodnutím na č. l. 187 zrušeno s tím, že nemělo být pro nedostatek podmínek řízení vydáno, a proto ani k vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení již nedošlo. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolací soud věc projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o nařízení exekuce, je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve znění do 30. 6. 2009, přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. §238a odst. 2 o. s. ř.). Použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno, protože usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější – odvolacím soudem zrušené rozhodnutí, jímž by soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak. V projednávané věci totiž soud prvního stupně rozhodl stejně (nařídil exekuci jak zrušeným usnesením na č. l. 30 ve spojení s opravným usnesením na č. l. 33, tak i následným usnesením na č. l. 81 ve spojení s opravným usnesením na č. l. 96). Proto je možné přípustnost dovolání posuzovat jen v intencích ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jež ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tedy pouze důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Dovolatel sice přednesl argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, hodnocením námitek v dovolání obsažených však k takovému závěru dospět nelze.
Dovolatel předně vytýká nedostatek aktivní legitimace oprávněné PROFISTAV Praha, s. r. o. (kterou se odvolací soud zabýval jen implicitně), který opírá o skutečnost, že tato společnost nabyla vymáhanou pohledávku ve veřejné dražbě dne 13. 5. 2004, tj. v týž den, kdy exekuce byla nařízena (na návrh původní oprávněné), a dovozuje, že PROFISTAV Praha, s. r. o. se nemohla stát účastníkem tohoto řízení, ale mohla uplatnit svou pohledávku výhradně vlastním návrhem. Nabytí vlastnictví udělením příklepu podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon č. 26/2000 Sb.“), je z pohledu §36 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb. přechodem práva vyplývajícím přímo z právního předpisu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2009, sp. zn. 20 Cdo 3963/2008), proto je námitka povinného, že ve věci nelze uplatnit ustanovení o právním nástupnictví, nedůvodná.
Namítá-li dovolatel vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (k nimž patří i výtka nesprávného posouzení podání z hlediska obsahového a absence rozhodnutí soudu o návrhu na zastavení exekuce), ty přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemohou. O situaci, že by uplatněné vady řízení směřovaly k podmínce existence právní otázky zásadního významu, se v daném případě nejedná (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, ročník 2004, nebo usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006), proto je dovolací soud zohlední jen, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.), a tento předpoklad v projednávaném případě naplněn není.
Nad rámec uvedeného se uvádí, že správnost nařízení exekuce není možno zpochybnit výtkou, že soud dosud nerozhodl o návrhu na zastavení exekuce a že se dosud nevypořádal s namítaným promlčením vymáhaného nároku. Napadené rozhodnutí totiž na řešení takové otázky nespočívá.
Jak již Nejvyšší soud v mnoha rozhodnutích vyložil (a učinil tak již i v této věci usnesením ze dne 23. 10. 2007, č. j. 20 Cdo 642/2007-208), při rozhodování o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) pro vymožení peněžitého plnění soud zkoumá pouze to, zda k výkonu navržené rozhodnutí bylo vydáno orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelné po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je výkon rozhodnutí navrhován v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného, zda k vydobytí pohledávky nepostačuje výkon rozhodnutí nařízený nebo navržený jiným způsobem, zda vymáhané právo není prekludováno a zda navržený způsob výkonu rozhodnutí není zřejmě nevhodný. Ve stanovisku Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 2. 1981, sp. zn. Cpj 159/79, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9-10, ročník 1981 pod č. 21, str. 525, bylo dále vyloženo, že při nařízení výkonu rozhodnutí se soud nezabývá promlčením vymáhané pohledávky; námitka promlčení je relevantní a přísluší o ní rozhodovat pouze v řízení o návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Pokud jde o závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. 32 Odo 879/2002, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, č. 5 ročník 2004 pod č. 45 (na nějž dovolatel poukazuje), ty nelze na řízení o výkon rozhodnutí, jež se na rozdíl od nalézacího řízení řídí jinými zásadami a není omezeno principem neúplné apelace (§254 odst. 4 o. s. ř.), vztáhnout.
K návrhu na odklad vykonatelnosti dovolací soud poznamenává, že užití institutu odkladu vykonatelnosti je v řízení o dovolání proti usnesení, jímž bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce), z povahy věci vyloučeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1084/2006).
Protože dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. července 2010
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu