ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.2317.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 2317/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Olgy Puškinové v exekuční věci oprávněného J. K. ,zastoupeného JUDr. Alexandrem Šoljakem, advokátem se sídlem v Liberci II, U Soudu 363/10, proti povinné D. C. , zastoupené Mgr. Martinem Skybou, advokátem se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Preslova 9, pro 8.930,95 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 49 Nc 10588/2006, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 7. 2007, č. j. 10 Co 638/2007-25, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 12. 10. 2006, č. j. 49 Nc 10588/2006-8, jímž okresní soud nařídil na majetek povinné exekuci podle rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 12. 4. 2006, č. j. 26 C 102/2005-29, k uspokojení pohledávky ve výši 8.930,95 Kč a pro náklady exekuce, a jejím provedením pověřil JUDr. Aleše Chovance, soudního exekutora. Odvolací soud uzavřel, že nedoložení stejnopisu exekučního titulu bylo zhojeno vyžádáním nalézacího spisu, a dovodil, že exekuční titul je pravomocný i vykonatelný. Soud přitom vyšel ze zjištění, že titul byl doručován povinné (v pozici žalobkyně) do vlastních rukou, zásilka byla uložena 30. 5. 2006 se zanecháním výzvy k vyzvednutí, a protože nebyla vyzvednuta v úložní době, nastala fikce doručení ve smyslu §46 odst. 1, 3 a §50b odst. 4 o. s. ř., ve znění účinném v době doručování, desátým dnem od uložení zásilky. Povinná v žalobě uvedla dvě adresy, z obsahu žaloby ale ani jiného jejího podání však není patrno, že žádá výlučně doručování na určitou adresu; Okresní soud v Liberci tedy střídavě zasílal písemnosti, přičemž adresu povinná uvedla následně i v odvolání proti usnesení o nařízení exekuce, tentokrát včetně adresy.
V dovolání – jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §238a odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“) – namítá povinná, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Zásadní právní význam spatřuje v tom, že dovolací soud dosud neřešil otázku formy a obsahových náležitostí žádosti fyzické osoby o doručování na adresu jiného místa v ČR ve smyslu §46 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném v době doručování, jež má význam i pro rozhodovací činnost soudů obecně. Povinná vytýká, že se o vydání rozsudku dověděla až při nařízení exekuce, přestože již v žalobě žádala o doručování adresu, kam jí také okresní soud některé písemnosti zasílal. Nesouhlasí se závěrem, že z jejího návrhu nebylo patrno, že požádala o doručování na konkrétní adresu. Soud doručováním na adresu porušil §46 odst. 1 o. s. ř. i zásadu legitimního očekávání, neboť rozsudek nedoručil na adresu, kterou mu sdělila. Má za to, že soud nesprávně posoudil předpoklady pro nařízení exekuce, a navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí okresního i odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o nařízení exekuce, je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve znění do 30. 6. 2009, přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. §238a odst. 2 o. s. ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější – odvolacím soudem zrušené rozhodnutí, jímž by soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak), je možné přípustnost posuzovat jen v intencích ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jež ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 30. 6. 2009).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. l písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tedy pouze důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí (tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení dovolatelka napadla) je Nejvyšší soud uplatněnými důvody včetně jejich obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Ačkoli dovolatelka zpochybnila závěr soudu, že k exekuci navržené rozhodnutí je vykonatelné, opírá svůj názor o tvrzení, že jí rozsudek nebyl doručen v souladu s občanským soudním řádem, neboť nebyl doručován na jí požadovanou adresu. Jde přitom o verzi zcela odlišnou od skutkových zjištění, která učinil odvolací soud.
Závěr odvolacího soudu o vykonatelnosti exekučního titulu je závěrem právním, jehož přezkum je v dovolacím řízení možný v intencích dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Aby však mohl soud k takovému (právnímu) závěru dospět, musí učinit potřebná skutková zjištění (zda v projednávané věci byly dány skutkové okolnosti nezbytné k naplnění fikce doručení zásilky). Nesprávnost nebo neúplnost těchto skutkových zjištění lze namítat prostřednictvím dovolacích důvodů podle §241a odst. 3 a §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), stejně jako okolnost, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které podle obsahu spisu nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.), však přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemohou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 7/2004 pod č. 132, jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06). Dovolací soud je zohlední jen, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
I když dovolatelka zpochybnila právní závěr odvolacího soudu o vykonatelnosti exekučního titulu, učinila tak způsobem neregulérním; jinými slovy závěr o jeho nevykonatelnosti založila na vlastních skutkových tvrzeních odlišných od zjištění, k nimž dospěl soud odvolací. Skutkové námitky však – jak již bylo uvedeno výše – nemohou být relevantním hlediskem pro hodnocení, zda je rozhodnutí zásadního právního významu, takže i právní závěry, které z nich dovolatelka vyvozuje, jsou pro účely daného dovolacího přezkumu bezcenné.
Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je – aniž nařídil jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) - odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. února 2010
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á, v. r.
předsedkyně senátu