ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.2610.2010.1
sp. zn. 20 Cdo 2610/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Olgy Puškinové v exekuční věci oprávněné INTERDOMUS, a. s., se sídlem v Praze 2, Vinohradská 32, zastoupené Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 32, proti povinnému P. B., pro 6.815,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 13 Nc 28428/2006, o dovolání oprávněné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2007, č. j. 15 Co 213/2007-39, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud usnesením ze dne 25. 10. 2007, č. j. 15 Co 213/2007-35, k odvolání povinného změnil usnesení ze dne 5. 1. 2007, č. j. 13 Nc 28428/2006-11 (jímž obvodní soud nařídil podle svého usnesení ze dne 6. 6. 2005, č. j. 20 C 382/2004-38, exekuci a jejím provedením pověřil Mgr. Luďka Němce, soudního exekutora), tak, že návrh na nařízení exekuce zamítl, oprávněné uložil zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce, jež budou stanoveny samostatným usnesením, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Následně Městský soud v Praze samostatným usnesením uvedeným v záhlaví stanovil výši nákladů exekuce v částce 7.735,- Kč.
Usnesení o nákladech napadla oprávněná dovoláním.
Dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud projednal věc a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., o občanském soudním řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12 , zákona č. 7/2009 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237 až §239 o. s. ř.
Podle ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř. není dovolání přípustné proto, že usnesení o nákladech řízení, a tedy ani o nákladech exekuce, v jejich taxativních výčtech uvedeno není. Přípustnost dovolání nelze opřít ani o ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., neboť usnesení o nákladech exekuce (stejně jako usnesení o nákladech řízení) není rozhodnutím ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2740/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2005, pod poř. č. 70, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2003, pod č. 4).
Nejvyšší soud proto dovolání oprávněné podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání oprávněné bylo odmítnuto a povinnému tak vzniklo podle ustanovení §142 odst. 1, §224 odst. 1 a §243b odst. 5, věty první, o. s. ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení; jelikož mu však v této fázi řízení (podle obsahu spisu) žádné náklady nevznikly, dovolací soud žádnému z účastníků náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznal.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. června 2010
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á , v. r.
předsedkyně senátu