ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.3277.2010.1
sp. zn. 20 Cdo 3277/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněného Statutárního města Zlín , se sídlem ve Zlíně, náměstí Míru 12, IČO 002 83 924, proti povinnému M. M. , zastoupenému JUDr. Aloisií Jurkovičovou, advokátkou se sídlem ve Zlíně, Zarámí 4077, pro 750,- Kč, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 16 Nc 373/2008, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. září 2008, č. j. 12 Co 819/2008 - 20, takto:
Dovolání se odmítá.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
Okresní soud ve Zlíně usnesením ze dne 18. 3. 2008, č. j. 16 Nc 373/2008 - 8, nařídil podle „platebního výměru Magistrátu města Zlína, Odboru ekonomického - oddělení účtárny, daní a poplatků, ze dne 8. 10. 2007, č.j. OE-OÚDaP/KO/MM/6291“, k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 750,- Kč a pro náklady, které budou v průběhu řízení stanoveny, exekuci na majetek povinného, jejímž provedením pověřil soudního exekutora JUDr. Tomáše Vránu, Exekutorský úřad Přerov.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 16. 9. 2008, č. j. 12 Co 819/2008 - 20, usnesení soudu prvního stupně potvrdil „s tím, že se exekuce nařizuje podle „platebního výměru Magistrátu města Zlína z 8. 10. 2007, č.j. OE-OÚDaP/KO/MM/6291, ve spojení s rozhodnutím Krajského úřadu Zlínského kraje ze dne 28. 11. 2007, č. j. KUZL 75862/2007“. Odvolací soud měl všechny předpoklady pro nařízení exekuce za splněné a k námitkám povinného konstatoval, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu či řízení jeho vydání předcházející a že nejsou dány důvody pro postup soudu podle §104 odst. 1, §219a odst. 1 písm. a) a §221 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť ve věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 0 Nc 435/2005 se nejedná o totožný předmět řízení jako v posuzovaném případě.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání z důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá, že Krajský úřad Zlínského kraje jej nepoučil o možnosti přezkoumání jeho rozhodnutí příslušným soudem, ani o tom, že mohl podat žádost o prominutí místního poplatku za komunální odpad z důvodu jím nezaviněné životní nouze; ze strany správních úřadů tak došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod, neboť jejich rozhodnutí postrádají individuální přístup k jeho osobě, ačkoliv je jim známo, že „nemá prostředky k plnění svých povinností v této oblasti“. Podle názoru povinného jsou usnesení (exekučních) soudů obou stupňů „v rozporu s hmotným právem“, neboť byla vydána za situace, kdy bylo nepřiměřeně zasahováno do jeho ústavně zaručených práv a svobod. Navrhl, aby usnesení soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12. části první zák. č. 7/2009 Sb.) a po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání povinného není podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a §130 zákona č. 120/2001 Sb. přípustné.
Dovolatel žádnou otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným (§237 odst. 3 o. s. ř.), v dovolání nevymezil, a ani na základě námitek uplatněných v dovolání k tomuto závěru nelze dospět. Není totiž žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování (právních) otázek, jež jsou ve stadiu nařízení výkonu rozhodnutí významné, uplatnil právní názory nestandardní, resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe. Ta je jednotná v tom, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, (včetně postupu orgánu v řízení, jež jeho vydání předcházelo), jelikož jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2273/2008, ze dne 5. 8. 2008, sp. zn. 20 Cdo 4548/2007, ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 7/2004 pod č. 62, ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 1/2000 pod č. 4, a ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 7/2005 pod č. 58). Případné vady nalézacího řízení se do exekučního řízení nepřenášejí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 7/2004 pod č. 62).
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném do 30. 6. 2009, a dovolání proti němu podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve stejném znění, není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání povinného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu podle §87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. října 2010
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu