ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.3676.2009.1
sp. zn. 20 Cdo 3676/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného Budějovický Budvar, národní podnik, Budweiser Budvar, National Corporation, Budweiser Budvar, Entreprise Nationale , se sídlem v Českých Budějovicích, Karolíny Světlé 4, identifikační číslo osoby 005 14 152, zastoupeného Mgr. Jiřím Linhartem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Lannova tř. 9, proti povinné M. P. , zastoupené JUDr. Josefem Doubkem, advokátem se sídlem v Pelhřimově, Tylova 242, za účasti manžela povinné M P, a za účasti vydražitele Ing. O L, CSc., zastoupeného JUDr. Marií Starečkovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, Pernerova 1490, pro 64.959,- Kč s příslušenstvím, prodejem nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 5 E 69/2008, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 21. 5. 2009, č. j. 15 Co 137/2009-205, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Povinná je povinna zaplatit vydražiteli Ing. O. L. CSc. na nákladech dovolacího řízení částku 2.600,- Kč k rukám JUDr. Marie Starečkové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi ostatními účastníky řízení nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pelhřimově usnesením ze dne 18. 12. 2008, č. j. 5 E 69/2008-152, rozhodl, že v dražbě konané u tohoto soudu dne 18. 12. 2008, jejímž předmětem byla bytová jednotka č. 667/10 nacházející se v budově č. p. 667, stojící na pozemku st. p. č. 844, s podílem 627/8262 na společných částech pozemku st. p. č. 844 a budovy č. p. 667 stojící na pozemku st. p. č. 844, zapsané v katastru nemovitostí v Katastrálního úřadu pro Vysočinu, Katastrální pracoviště v Pelhřimově na listu vlastnictví č. 2101 a č. 2380 pro obec a katastrální území Pacov, ve společném jmění povinné a jejího manžela M. P., se všemi součástmi a příslušenstvím, se příklep uděluje vydražiteli Ing. O. L., CSc., který při dražbě učinil nejvyšší podání 405 000,- Kč. Vydražiteli současně stanovil lhůtu k doplacení rozdílu ve výši 245 000,- Kč mezi nejvyšším podáním a složenou jistotou do jednoho měsíce od právní moci usnesení o příklepu.
Krajský soud napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrokem I.), ve vztahu mezi oprávněným, povinnou a manželem povinné žádnému nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrokem II.) a povinné uložil nahradit vydražiteli na nákladech odvolacího řízení 1 832,- Kč (výrokem III.). Uzavřel, že při provádění dražby nedošlo k porušení zákona ve smyslu §336k odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), ke kterému mělo dojít tím, že okresní soud provedl dražbu za situace, kdy povinná před dražbou zaplatila jistinu a oprávněný podal návrh na částečné zastavení výkonu rozhodnutí. Odvolací soud odkázal na stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 2. 1981, sp. zn. Cpj 159/79, uveřejněné pod číslem 21/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a uvedl, že v případě nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí nelze již za situace, že podstatná část vymáhané pohledávky byla zaplacena mimo výkon rozhodnutí a zbytek lze vymáhat vhodněji jiným způsobem, postupovat podle §264 odst. 1 o. s. ř. a nařídit výkon rozhodnutí jiným způsobem, nýbrž že je třeba takový výkon rozhodnutí zastavit podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. s tím, že by oprávněný mohl dosáhnout výkonu rozhodnutí jiným vhodnějším způsobem jen podáním nového návrhu. V době konání dražby (18. 2. 2008) nebylo povinnou vyvoláno žádné řízení o zastavení výkonu rozhodnutí pro jeho nevhodnost, jež by nastala v průběhu výkonu rozhodnutí v důsledku úhrady jistiny a oprávněný podal návrh jen na částečné zastavení výkonu rozhodnutí. Z obsahu spisu přitom nevyplývají žádné údaje o jiném vhodném způsobu výkonu rozhodnutí, pro které by mohl soud sám i bez návrhu výkon rozhodnutí zastavit, a ani samotná povinná v odvolání netvrdila, že takový způsob existuje. Odvolací soud dále uvedl, že částka příslušenství, kterou povinná po dražbě uhradila (52 734,- Kč), představovala v podstatě necelou polovinu vymáhané pohledávky. Skutečnost, že povinná zaplatila zbývající část vymáhané pohledávky po dražbě a že oprávněný podal návrh na zastavení výkonu rozhodnutí zcela, jsou z hlediska přezkumné činnosti odvolacího soudu podle §336k odst. 3 o. s. ř. právně bezvýznamné. Za nedůvodnou považoval odvolací soud i námitku týkající se rozporu výkonu rozhodnutí s dobrými mravy a v tomto směru odkázal na usnesení Nejvyššího soudu 28. listopadu 2002, sp. zn. 20 Cdo 535/2002.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §238a odst. 1 písm. e) o. s. ř. (ve znění účinném do 30. 6. 2009), povinná namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Uvedla, že za situace, kdy zaplatila jistinu a byla připravena po zjištění výše příslušenství zůstatek vymáhané pohledávky zaplatit a kdy oprávněný podal návrh na částečné zastavení výkonu rozhodnutí, neměl soud prvního stupně dražbu provést. Uvedla dále, že odvolací soud měl zohlednit, že v době jeho rozhodování byl celý dluh zaplacen a oprávněný podal návrh na zastavení výkonu rozhodnutí zcela. Proto považuje další provádění výkonu rozhodnutí za neúčelné a v rozporu s dobrými mravy. Uvedla, že vznik pohledávky zavinil D. M., a navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání se prostřednictvím své právní zástupkyně vyjádřil vydražitel. Uvedl, že rozhodnutí krajského soudu považuje za správné a že soud musel vycházet ze stavu věci v době vydání usnesení o příklepu. Před rozhodnutím o příklepu oprávněný pouze podal návrh na částečné zastavení výkonu rozhodnutí a otázku připravenosti povinné doplatit zbývající částku dluhu cca 57 000,- Kč soud ani zkoumat nemohl. Ke změně rozhodnutí o příklepu nemohou vést ani důvody, pro které se povinná dostala do platební neschopnosti, ani případné existenční potíže syna povinné, údajně užívajícího vydražený byt. Vydražitel rovněž poukázal na to, že byt již převedl na svou dceru, a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto či spíše odmítnuto.
Dovolací soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II. Přechodných ustanovení, bod 12, část první, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – jenž podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle §238a odst. 1 písm. e) o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, který v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací přezkum předjímaný ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu. Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu, o který zde nejde /a dovolatelka to ani netvrdí/, kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí (tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl) je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Povinná argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní právní význam, nepřednesla, a hodnocením námitek obsažených v dovolání k závěru o splnění této podmínky také dospět nelze.
Odvolací soud vyložil ustanovení §336k odst. 3 o. s. ř. v poměrech projednávané věci v souladu s ustálenou judikaturou a právní naukou (viz např. Kurka, V., Drápal, L., Výkon rozhodnutí v soudním řízení. Linde Praha a. s. Praha, 2004, s. 552).
Soud mimo jiné poruší zákon při provedení dražby, neodročí-li dražební jednání, jestliže byl podán návrh za zastavení výkonu rozhodnutí, na jehož základě by k zastavení výkonu rozhodnutí mohlo dojít, popř. byl podán návrh na odklad výkonu rozhodnutí a lze očekávat, že výkon rozhodnutí bude zastaven.
Z obsahu spisu vyplývá, že povinná před dražebním jednáním zaplatila oprávněnému jistinu ve výši 64 959,- Kč a že oprávněný podal dne 15. 12. 2008 návrh na částečné zastavení výkonu rozhodnutí pro uvedenou částku a zároveň trval na provedení výkonu rozhodnutí, protože povinná dále nic nezaplatila (č. l. 143).
Jestliže tedy povinná nepodala návrh na zastavení výkonu rozhodnutí proto, že zbývající část pohledávky lze vymáhat vhodněji jiným způsobem, soudu z úřední činnosti takové informace dostupné nebyly a oprávněný nenavrhl zastavení výkonu rozhodnutí zcela, odvolací soud uzavřel v souladu se soudní judikaturou, že k porušení zákona při provedení dražby nedošlo.
Skutečnost, že v době rozhodování odvolacího soudu povinná vymáhanou pohledávku zcela zaplatila, je nerozhodná, neboť rozhodující je stav v době konání dražby.
Důvodná není ani námitka, že provedení výkonu rozhodnutí je v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů) a odvolací soud ji rovněž posoudil v souladu s ustálenou judikaturou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2002, sp. zn. 20 Cdo 535/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročníku 2003, pod číslem 67).
Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Podle obsahu spisu oprávněnému ani manželu povinné žádné účelně vynaložené náklady v průběhu dovolacího řízení nevznikly, proto dovolací soud rozhodl, že na jejich náhradu právo nemají. Vydražiteli však soud přiznal náhradu nákladů v souvislosti s vyjádřením jeho právní zástupkyně ze dne 26. 8. 2009, kterou tvoří odměna ve výši 2 000,- Kč (podle §12 odst. 1 písm. b/ vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů, po snížení podle §15 a §14 odst. 1 téže vyhlášky) a paušální náhrada hotových výdajů za převzetí a přípravu zastoupení a za písemné podání k soudu ve výši 600,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. listopadu 2010
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á , v. r.
předsedkyně senátu