ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.4026.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 4026/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné Okresní správy sociálního zabezpečení v Uherském Hradišti , se sídlem v Uherském Hradišti, Stojanova 484, proti povinnému Ing. J. S. , zastoupenému JUDr. Václavem Sedlářem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 5, za účasti manželky povinného Ing. J. S., pro 25.232.822,84 Kč, prodejem nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 1 E 2391/2001, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 14. 8. 2007, č. j. 59 Co 249/2007-222, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 7. 3. 2007, č. j. 1 E 2391/2001-188, kterým Okresní soud v Uherském Hradišti zamítl návrh povinného na zastavení výkonu rozhodnutí, nařízeného usnesením téhož soudu ze dne 27. 11. 2001, č. j. 1 E 2391/2001-15, „v souvislosti“ s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 2004, sp. zn. 12 Co 7/2003, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Uzavřel, že námitkami nevykonatelnosti exekučního titulu a nedostatku pasivní legitimace povinného se již odvolací soud zabýval v rámci odvolání proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, kdy dospěl k závěru o nedůvodnosti těchto námitek, a není namístě se jimi zabývat znovu, přičemž povinný jiné okolnosti v odvolání neuvedl.
Povinný v dovolání (č. l. 230), jehož přípustnost opírá o §238a odst. 1 písm. d) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále též jen „o. s. ř.“), namítá, že výkazy nedoplatků, na základě nichž byl výkon rozhodnutí nařízen, jsou nezákonné a neplatné. Uvedl, že taxativně vymezené podmínky v §104g odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb., na něž exekuční titul odkazuje, splněny nebyly, neboť povinný ve svých hlášeních pojistného nikdy nedoplatky nevykázal a žádným platebním výměrem mu nebyly předepsány. Uvedl dále, že judikatura k §71 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb. stanoví, že tzv. výkaz nedoplatků nemůže být podkladem pro výkon rozhodnutí sám o sobě, nýbrž jen tak, že základ povinnosti povinného je stanoven vykonatelným rozhodnutím a že výkaz nedoplatků tuto povinnost jen specifikuje, anebo tak, že dlužníkovu povinnost platit stanoví zvláštní předpis, přičemž kolik má být zaplaceno, určí výkaz nedoplatků. Připomněl, že z konta povinného, z předpisu a plateb pojistného je zřejmé, že na jeho účet byly k 31. 8. 1998 zaevidovány dluhy jiného subjektu (jiného plátce) bez vydání jakéhokoliv platebního výměru, proti kterému by mohl povinný podat opravný prostředek. Nesouhlasí s tím, že dluhy na něho měly přejít z Vojenského opravárenského podniku 014 Uherský Brod s. p., a to podle §12 zákona č. 589/1991 Sb., a tudíž se závěrem, že pojistné na sociální zabezpečení je závazkem souvisejícím s podnikáním a nikoliv veřejnoprávní povinností. V souvislosti s prodejem podniku přešly na povinného pouze práva a závazky související s privatizovaným majetkem; povinnost platit pojistné na sociální zabezpečení je veřejnoprávní povinností, a proto tato povinnost v souvislosti s prodejem podniku nemůže na kupujícího přecházet. Protože proti výkazům nedoplatků, které slouží jako podklad pro nařízení výkonu rozhodnutí, nemohl podat ani žádný opravný prostředek, povinný byl zkrácen na svém právu na soudní a jinou právní ochranu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Poukázal i na rozhodovací praxi Ústavního soudu, dle níž nezbytnou podmínkou úhrady daňového nedoplatku původního vlastníka novým majitelem je povinnost správce daně vydat proti novému majiteli rozhodnutí, jímž se stanoví, jaké peněžité plnění se mu ukládá. Protože u pojistného na sociální zabezpečení se jedná o stejnou veřejnoprávní povinnost, je judikatura Ústavního soudu použitelná i na pojistné na sociální zabezpečení. Navrhl proto, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolací soud rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (srov. čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, část první zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. l o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatel – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Z námitek v dovolání obsažených nelze dospět k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek významných pro rozhodnutí v projednávané věci uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Nejvyšší soud v daném případě považuje za nezbytné uvést, že všemi otázkami předestřenými v dovolání se soudy již zabývaly v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí nařízeného zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech, vedeném u téhož okresního soudu pod sp. zn. 1 E 1903/2001 (viz usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 4. 2004, č. j. 20 Co 857/2003-53, jímž bylo potvrzeno usnesení ze dne 2. 5. 2003, č. j. 1 E 1903/2001-39, kterým okresní soud zamítl návrh povinného na zastavení výkonu rozhodnutí nařízeného k vymožení téže pohledávky z téhož titulu /č. l. 26 spisu/). V tomto řízení rozhodoval – a to meritorně – i Nejvyšší soud, který dovolání povinného proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu usnesením ze dne 15. 2. 2006, č. j. 20 Cdo 2402/2005-70, zamítl právě s odůvodněním, že povinnost k zaplacení nedoplatků pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti na povinného – a to „již podle ustanovení §12 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb.“ – přešla; na odůvodnění jeho rozhodnutí Nejvyšší soud odkazuje i v této věci (viz č. l. 24, 24 versa).
Otázkou přechodu povinnosti k zaplacení nedoplatků se zabýval i krajský (správní) soud v řízení vedeném pod sp. zn. 30 Ca 302/2000, v němž rozsudkem ze dne 31. 1. 2001, č. j. 30 Ca 302/2000-17 (viz č. l. 21), zamítl žalobu povinného proti rozhodnutí ze dne 12. 4. 2000, č. j. C 88/1052/00, kterým Česká správa sociálního zabezpečení nevyhověla odvolání povinného proti rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení v Uherském Hradišti, jež rozhodnutím ze dne 29. 2. 2000, sp. zn. 354/98/00, zamítla žádost povinného o vrácení přeplatku pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti (č. l. 22). Ústavní stížnost povinného proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně a proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení pak Ústavní soud svým usnesením ze dne 12. 10. 2001, sp. zn. IV. ÚS 164/2001, odmítl; na jeho rozhodnutí, odůvodněné kromě jiného ustanovením §12 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb., Nejvyšší soud také odkazuje (viz č. l. 72 -76).
Protože tedy dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání bylo odmítnuto, oprávněné, jež by jinak měla podle §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o. s. ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, takové náklady podle obsahu spisu nevznikly; této procesní situaci odpovídá výrok shora uvedený.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. listopadu 2010
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á , v. r.
předsedkyně senátu