ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.4299.2009.1
sp. zn. 20 Cdo 4299/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Olgy Puškinové v exekuční věci oprávněného Mgr. M. Š ., proti povinnému J. H ., zastoupenému advokátem, pro nezastupitelné plnění, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 36 Nc 3/2007, o odvolání T. H. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2009, č. j. 30 Co 214/2009-109, takto:
I. Řízení o odvolání T. H. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2009, č. j. 30 Co 214/2009-109, o uložení pořádkové pokuty, se zastavuje .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.
Odůvodnění:
Ve výroku uvedeným rozhodnutím Městský soud v Praze s odkazem na ustanovení §53 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), uložil T. H. pořádkovou pokutu ve výši 5.000,- Kč s odůvodněním, že se jako svědek nedostavil k nařízenému jednání odvolacího soudu, konanému dne 22. 6. 2009, ačkoliv byl řádně předvolán a poučen o své povinnosti dostavit se k soudu, pročež jednání muselo být odročeno.
T. H. podal proti výše označenému usnesení odvolacího soudu „odvolání“, v němž namítá, že mu napadené rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty nebylo řádně doručeno, a prosazuje názor, že proti němu má možnost odvolání.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že řízení o podání povinného ze dne 23. 9. 2009 musí být pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení zastaveno.
Usnesení Městského soudu v Praze (příp. krajského soudu) o uložení pořádkové pokuty, vydané v rámci odvolacího řízení, je usnesením odvolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1037/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 15/1998 pod číslem 102). Odvolání však není opravným prostředkem, jejž by bylo možno podat proti rozhodnutí krajského soudu, který je soudem odvolacím (srov. §201 a §10 odst. 2 o. s. ř.). Tomu koresponduje i skutečnost, že Nejvyšší soud - ve shodě s tím, jak soustavu soudů vymezuje Ústava (srov. článek 91) - může být jen soudem prvního stupně nebo soudem dovolacím (srov. §9 odst. 4 a §10a o. s. ř.) a že funkční příslušnost soudu pro projednání odvolání proti rozhodnutí odvolacího soudu občanský soud řád neupravuje.
Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, jehož důsledkem je vždy zastavení řízení (srov. §104 odst. 1, věta první o. s. ř.). Řízení o odvolání proti rozhodnutí odvolacího soudu zastaví Nejvyšší soud jako vrcholný článek soustavy obecných soudů a jako soud, který je funkčně příslušný k rozhodování o opravném prostředku proti rozhodnutím odvolacích soudů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1535/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 7/2001 pod č. 85, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp.zn. 29 Odo 433/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 7/2002 pod č. 139).
Nejvyšší soud proto řízení o „odvolání,“ které shora uvedenou vadou trpí, zastavil (§104 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §146 odst. 1 písm. c) a §151 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. ledna 2010
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á , v. r.
předsedkyně senátu