ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.4316.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 4316/2008-68
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné Pražské správy sociálního zabezpečení , se sídlem v Praze 8, Trojská 1997/13a, IČO 00006963, proti povinným 1) I. D. , 2) I. D. a 3) Z. D. , zastoupeným Mgr. Luďkem Voigtem, advokátem se sídlem v Praze 6, Bělohorská 163/185, pro 10.096,- Kč s příslušenstvím, prodejem movitých věcí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 1 E 484/99, o dovolání povinných proti usnesení Městského soudu v Praze ze 16.5.2008, č.j. 18 Co 182, 188/2008-49, takto:
I. Dovolání proti I. výroku usnesení Městského soudu v Praze ze 16.5.2008, č.j. 18 Co 182, 188/2008-49, jímž bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 z 26. 8. 1999, č. j. 1 E 484/99-4, se odmítá .
II. Dovolání proti II. výroku usnesení Městského soudu v Praze ze 16.5.2008, č.j. 18 Co 182, 188/2008-49, jímž bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze 7. 6. 2007, č. j. 1 E 484/99-19, se zamítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím městský soud potvrdil výrokem I. usnesení z 26.8.1998, č.j. 1 E 484/99-4 (jímž obvodní soud nařídil výkon rozhodnutí) a výrokem II. usnesení ze 7.6.2007, č.j. 1 E 484/99-19 (jímž obvodní soud rozhodl, že v řízení bude pokračováno s manželkou a dcerami jako dědičkami a tedy právními nástupkyněmi původního povinného O. D., zemřelého v průběhu vykonávacího řízení dne 26. 12. 2003). Odvolací soud dospěl v odůvodnění I. výroku k závěru, že pro nařízení výkonu rozhodnutí jsou splněny všechny předpoklady, zejména že exekuční titul je materiálně – a poté, co byl v souladu s ustanovením §24 odst. 2 správního řádu v rozhodném znění povinnému doručen uložením na poště – i formálně vykonatelný. V odůvodnění II. výroku odvolací soud uzavřel, že „okruh dědiců po zemřelém povinném byl na základě dědického spisu spolehlivě zjištěn a že samy právní nástupkyně povinného v tomto ohledu ani žádnou právně relevantní námitku neuplatnily.“
V dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. – aniž však vysvětlují, v čem má spočívat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí – ohlašují povinné dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř., a bez specifikace, v čem by mělo naplnění každého z nich spočívat, namítají především, že exekuční titul dosud nenabyl vykonatelnosti, neboť podkladové rozhodnutí – výkaz nedoplatků Pražské správy sociálního zabezpečení ze dne 15.4.1998, č.j. 601/3005/98 – nebylo tehdejšímu povinnému doručeno. Pokud odvolací soud stroze konstatoval, že exekuční titul byl povinnému doručen tzv. náhradním doručením, důkaz o tomto doručení se ve spise nenachází. Nadto dovolatelky zastávají názor, že výkaz nedoplatků musí být doručen do vlastních rukou příjemce, jelikož jde o druh rozhodnutí, proti němuž je přípustné odvolání, takže „jeho náhradním doručením by povinný byl vyřazen z možnosti včas podat odvolání.“ Pokud jde o dovolání proti II. výroku napadeného usnesení, to povinné odůvodňují svým přesvědčením, že „nebyl-li by výkon rozhodnutí neplatně nařízen, nemohlo dojít ani k vydání usnesení ze dne 7.6.2007, jímž bylo rozhodováno o procesním nástupnictví.“
Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, části první zákona č. 7/2009 Sb.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání proti I. výroku napadeného usnesení a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání proti tomuto výroku přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelky zpochybnily závěr, že k výkonu navržený exekuční titul je vykonatelný. Tento závěr je sice závěrem právním, jehož přezkum je v dovolacím řízení možný v intencích dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., aby však mohl soud k takovému závěru dospět, musí učinit potřebná skutková zjištění. V projednávané věci šlo především o zjištění, zda k exekuci navržené rozhodnutí bylo tehdejšímu povinnému řádně doručeno. Nesprávnost, případně neúplnost těchto skutkových zjištění pak lze namítat prostřednictvím dovolacích důvodů podle §241a odst. 3, resp. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Za použití druhého z uvedených důvodů dovolatelky vytýkají, že odvolací soud nezjišťoval, zda byl exekuční titul řádně doručen, a předložily vlastní skutkovou verzi, že rozhodnutí doručeno nebylo.
I když dovolatelky zpochybnily právní závěr odvolacího soudu o vykonatelnosti exekučního titulu, učinily tak způsobem neregulérním; závěr o jeho (ne)vykonatelnosti založily na vlastních skutkových tvrzeních (navíc nemajících oporu ve spise, jelikož na jeho č. l. 40 je založena fotokopie doručenky prokazující doručení exekučního titulu původnímu povinnému na adresu jeho bydliště , uložením na poště dne 30. 4. 1998, a v přílohách pak obsažen i originál této doručenky) odlišných od zjištění, k nimž dospěl soud odvolací. Vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (k nim patří i dovolatelkami vytýkané pochybení odvolacího soudu při šetření okolností doručení exekučního titulu), však – jak již bylo uvedeno – způsobilým důvodem dovolání přípustného jen podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (§238a odst. 2 o.s.ř.) být nemohou ((k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, ročník 2004, nebo usnesení Ústavního soudu ČR ze 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v témže časopise, ročník 2006).
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není způsobilé založit ani zjevně nesprávné zpochybnění závěru odvolacího soudu, učiněného v intencích §24 odst. 2 správního řádu. Přesvědčení dovolatelek, že výkaz nedoplatků musí být doručen plátci pojistného na sociální zabezpečení do vlastních rukou, je totiž v rozporu s uvedeným ustanovením, podle něhož zůstane-li nový pokus o doručení bezvýsledný, doručovatel uloží písemnost na poště nebo u orgánu obce a adresáta o tom vhodným způsobem vyrozumí. Nevyzvedne-li si adresát písemnost do tří dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl.
Protože dovolání není přípustné podle žádného v úvahu přicházejícího ustanovení, Nejvyšší soud je v této části bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou důvodnosti dovolání proti II. výroku napadeného usnesení a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání – v této části přípustné podle ustanovení §239 odst. 2 písm. b/ o. s. ř. – důvodné není.
Jelikož vady podle §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř., jež by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.), je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu, že vzhledem ke smrti původního povinného po zahájení vykonávacího řízení v něm bude pokračováno s jeho dědičkami.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (a to nejen hmotného práva, ale i – a o takový případ jde v souzené věci – práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
V daném případě jde o výklad ustanovení §107 o.s.ř., podle nějž ztratí-li účastník po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením (odstavec 1/). Ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, její dědici, popřípadě ti z nich, kteří podle výsledku dědického řízení převzali právo nebo povinnost, o něž v řízení jde (odstavec 2/). Ten, kdo nastupuje do řízení na místo dosavadního účastníka řízení, musí přijmout stav řízení, jaký tu je v době jeho nástupu do řízení (odstavec 4/).
Povinné, jejichž dovoláním (včetně jeho obsahového vymezení) je Nejvyšší soud vázán, však nesprávnou aplikaci (použití) či interpretaci (výklad) ani jednoho z výše uvedených odstavců citovaného ustanovení §107 odvolacímu soudu nevytýkaly, naopak dovolání v této části výslovně odůvodnily pouze přesvědčením, že „nebyl-li by výkon rozhodnutí neplatně nařízen, nemohlo dojít ani k vydání usnesení ze 7. 6. 2007 o procesním nástupnictví.“ Takovýmto odůvodněním však dovolatelky ve vztahu k rozhodnutí o procesním nástupnictví podle §107 o. s. ř. žádný z taxativně (v ustanovení §241a odst. 2, 3 o. s. ř.) vymezených dovolacích důvodů neuplatnily.
S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že se dovolatelkám správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud tedy bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání v této části jako nedůvodné podle §243b odst. 2 části věty před středníkem, odst. 6 o.s.ř. zamítl.
Dovolání bylo zčásti odmítnuto a zčásti zamítnuto, oprávněné však prokazatelné náklady tohoto řízení, na jejichž náhradu by jinak měla dle §146 odst. 3, §142 odst. 1, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 věty první o. s. ř. právo, (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá výrok shora uvedený.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. září 2010
JUDr. Vladimír M i k u š e k, v. r.
předseda senátu