ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.4382.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 4382/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné H. P. proti povinným 1) M. M. , zastoupenému JUDr. Otto Mrňavým, advokátem se sídlem v Praze 3, Tachovské náměstí 649/3, a 2) D. M. , pro částku 480.000.- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. Nc 2709/2002, o dovolání prvního povinného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze 30. 10. 2007, č. j. 61 Co 533/2007-343, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze 7. 8. 2002, č. j. Nc 2709/2002-24, jímž okresní soud nařídil exekuci. Své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že po doplnění dokazování uloženém zrušovacím usnesením Nejvyššího soudu ČR z 28. 6. 2006, č. j. 20 Cdo 4/2006-236, vzal za prokázané, že předmětnému řízení překážka věci rozsouzené již nebrání, jelikož výkon rozhodnutí nařízený (pouze proti druhé povinné, protože ve vztahu k prvnímu povinnému byl návrh na nařízení výkonu odvolacím soudem zamítnut) podle stejných exekučních titulů prodejem týchž nemovitostí byl usnesením Okresního soudu v Klatovech z 1. 3. 2005, č. j. E 1108/2000-137, ve vztahu k druhé povinné podle §268 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zastaven, a že odvolání prvního povinného do tohoto rozhodnutí bylo usnesením Krajského soudu v Plzni ze 14. 6. 2005, č. j. 14 Co 375/2005-145, pravomocně dne 30. 6. téhož roku, odmítnuto. Usnesení o zastavení výkonu rozhodnutí z 1. 3. 2005 nabylo právní moci dnem 3. 5. téhož roku.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje „podle poučení v usnesení krajského soudu“ z ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. (zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že to je „v rozporu s hmotným právem a procesními postupy k tomu stanovenými, jak je upravuje o. s. ř.“) povinný, aniž specifikuje dovolací důvod, namítá, že „ve věci existuje ještě překážka nedostatku podmínky řízení, a to nedostatek plné moci,“ jíž měla ke svému zastupování oprávněná zmocnit advokátku JUDr. Libuši Šplíchalovou. Plnou mocí z 28. 10. 2000 (viz č.l. 4) totiž oprávněná uvedenou advokátku nezmocňuje k zastupování v předmětném exekučním řízení sp. zn. 15 Nc 2709/2000, nýbrž v řízení vykonávacím, vedeném u téhož soudu pod sp. zn. E 1108/2000.
Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, části první zákona č. 7/2009 Sb.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatel – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Hodnocením námitek v dovolání obsažených k závěru o splnění podmínky, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde.
Námitkou, že ve věci bylo rozhodnuto přesto, že oprávněná své zastoupení advokátkou nedoložila plnou mocí, povinný namítá existenci vady řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tuto námitku však lze uplatnit jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jenž je ovšem – viz výše – k založení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezpůsobilý (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, ročník 2004, nebo usnesení Ústavního soudu ČR ze 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v témže časopise, ročník 2006).
Kromě toho, jak plyne ze spisu (č. l. 468, 469), oprávněná vadu své původní plné moci vystavené advokátce JUDr. Libuší Šplíchalové, spočívající v uvedení nesprávné spisové značky řízení (E 1108/2000 namísto správné značky Nc 2709/2000) dne 25. 8. 2008, tedy před předložením věci dovolacímu soudu (14. 10. 2008 – viz č. l. 479) dodatečně doložila. K závěru, že dodatečným předložením plné moci je nedostatek průkazu zastoupení zhojen, a že jsou tak schváleny i ty úkony učiněné v řízení zástupcem účastníka, k nimž došlo před podpisem plné moci, srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR z 24. 10. 1996, sp. zn. 2 Cdon 1007/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 1997, pod poř. č. 36 a rozsudek Nejvyššího soudu ČSR z 28. 12. 1983, sp. zn. 3 Cz 88/83, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 2-3, ročník 1985, pod poř. č. 12.
Vzhledem k uvedenému nelze než uzavřít, že případným zrušením napadeného usnesení a vrácením věci by v postavení dovolatele k žádné změně nedošlo. V usnesení z 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 1999 pod poř. č. 94, Nejvyšší soud zaujal a vysvětlil závěr, že přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř. (nyní, tj. po novelizaci občanského soudního řádu zákonem č. 30/2000 Sb., účinným od 1. 1. 2001, podle §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.) je podmíněna i tím, že dotčené právní posouzení věci je – především – významné pro věc předmětnou. Tento předpoklad nesplňuje situace, o niž jde v souzené věci, kdy řešení příslušné právní otázky se nemůže projevit v poměrech dovolatele, tedy zůstane-li jeho postavení vůči druhému účastníku řízení nezměněno, jelikož okamžikem zrušení rozhodnutí krajského a případně i okresního soudu by v důsledku dodatečného předložení bezvadné plné moci došlo ke zhojení plné moci původní, obsahující nesprávné označení spisové značky, ke schválení předchozích procesních úkonů zástupkyně oprávněné a tím i k odpadnutí odstranitelného nedostatku podmínky řízení .
Protože dovolání není přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) podle §243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O případných nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. zákona č. 120/2001 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. září 2010
JUDr. Vladimír M i k u š e k, v. r.
předseda senátu