ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.4473.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 4473/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci žalobce JUDr. J. Š. , zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) Mgr. R. V. , soudnímu exekutorovi, zastoupenému advokátem a 2) E. J. , zastoupené advokátem, o vydání věcí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 17 C 106/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze z 5. 3. 2007, č. j. 68 Co 39/2007-67, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit 1) žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 27.060,- Kč do tří dnů od právní moci k rukám advokáta.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a 2) žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal vydání ve výroku rozsudku obvodního soudu specifikovaných movitých věcí (19 obrazů a šavle z roku 1919) s odůvodněním, že mu je první žalovaný jako soudní exekutor prostřednictvím svého vykonavatele R. M. „nezákonným způsobem odňal z vlastnictví a dispozice, a odvezl je do exekutorského skladu“. Nezákonnost postupu prvního žalovaného žalobce spatřoval ve skutečnosti, že věci byly sepsány a odvezeny 24. 2. 2005 přesto, že dluh byl ve dvou splátkách 31. 8. 2004 a 2. 12. téhož roku, tedy před vydáním exekučního příkazu (23. 2. 2005) zaplacen, a že žalobce dne 2. 9. 2004 podal odvolání proti usnesení o nařízení exekuce a 2. 12. téhož roku návrh na její zastavení, o nichž nebylo (ještě ani ke dni podání vindikační žaloby /21. 3. 2005/) rozhodnuto.
Rozsudkem z 27. 9. 2006, č. j. 17 C 106/2005-47, obvodní soud (kromě toho, že ve vztahu k druhé žalované řízení pro zpětvzetí žaloby zastavil /výrok III./) žalobě vyhověl, „ovšem z jiného důvodu než v žalobě uplatněného“ (jenž by podle soudu sám o sobě k úspěchu vést nemohl, jelikož žalobce má po nařízení exekuce k dispozici obranu nikoli vindikační žalobou, ale návrhem na zastavení exekuce podle §268 o. s. ř., který také podal). Tento důvod, proč „žalobě nelze nevyhovět“, obvodní soud (s poukazem na rozsudek senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu z 29. 3. 2006, sp. zn. 4 Tz 32/2006, jejž považuje za „natolik výstižný a obecný, že – byť jím civilní soud není vázán – se s ním ztotožňuje“) spatřuje ve skutečnosti, že věci nesepsal a výkon exekuce fakticky neprovedl soudním usnesením pověřený exekutor, tedy osoba zákonem zmocněná, požívající ochrany veřejného činitele, nýbrž jeho tzv. další zaměstnanec (§27 odst. 1 exekučního řádu v rozhodném, tedy k 24.2.2005 účinném znění), tedy osoba „bez jakéhokoli zákonného zmocnění“, která této ochrany nepožívá. Takovýto stav však podle názoru obvodního soudu (poukazujícího také na ustanovení článků 10 a 11 Listiny základních práv a svobod o ochraně nedotknutelnosti soukromí a o ochraně vlastnického práva) tolerovat nelze.
Městský soud shora označeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu v napadeném vyhovujícím výroku (I.) změnil tak, že žalobu ve vztahu k prvnímu žalovanému zamítl. Podle jeho názoru je zřejmé, že exekutorovi pracovníci bez právnického vzdělání, jež jsou zaměstnáni jako tzv. další zaměstnanci, tedy nikoli jako jeho koncipienti či kandidáti, nemohou být pověřováni vydáváním rozhodnutí ani řešením právních problémů v rámci exekuce; není však důvod dovozovat, že „by jednoduchým úkonem nemohl být takový úkon při provádění exekuce, který nevyžaduje právnickou erudici, resp. k němuž je zapotřebí znalostí z jiných oborů lidské činnosti, např. z ekonomie, odhadů cen apod.“ V tomto směru sdílí městský soud závěr odvolatele, tedy žalovaného, že paralelu lze spatřit v činnosti soudních vykonavatelů, tedy typicky nikoli právně vzdělaných zaměstnanců soudu, kteří provádějí faktické úkony směřující k realizaci výkonu rozhodnutí, např. soupisem movitých věcí, jejich zajištěním, odhadem jejich ceny, prodejem apod. (viz ustanovení §46 odst. 2 vyhl. č. 37/1992 v úplném znění, jednacího řádu pro okresní a krajské soudu). Odvolací soud považuje právě takovéto činnosti za jednoduché úkony, jež má zákon na mysli, a nespatřuje důvod pro závěr, že úkony, které v rámci výkonu rozhodnutí vedeného podle občanského soudního řádu vykonávají soudní vykonavatelé bez právnického vzdělání, by museli při exekuci vedené podle exekučního řádu vykonávat osobně exekutoři nebo jejich koncipienti či kandidáti. Zmocnit svého tzv. dalšího zaměstnance k provedení jednoduchého úkonu, jakým je soupis movitých věcí a jejich odebrání a převezení do skladu, umožňuje exekutorovi právě ustanovení §27 odst. 2 exekučního řádu. Na základě výše uvedeného pak městský soud uzavírá, že první žalovaný jako soudní exekutor pravomocně pověřený provedením exekuce usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 postupoval „plně podle zákona a v rámci nařízené exekuce provedl soupis a odebrání movitých věcí ve vlastnictví povinného, žalobce. V takové situaci mu pak zákon výslovně v ustanovení §66 odst. 1 exekučního řádu ukládá povinnost zajistit movité věci povinného, které byly sepsány, převzít je do své úschovy.
Kromě toho žalobce podle názoru odvolacího soudu podáním vindikační žaloby „uplatňuje právo nakládat se svými věcmi“, jež je však omezeno zákazem zakotveným v ustanovení §44 odst. 7 exekučního řádu, takže „by se jednalo o obcházení zákona“.
V dovolání (posouzeno podle jeho obsahu) žalobce namítá nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), jež spatřuje v závěru odvolacího soudu, že sepis a zajištění věcí při provádění exekuce podle §66 exekučního řádu jsou jednoduchými úkony, jejichž provedením může být pověřen exekutorův vykonavatel jako jeho tzv. další zaměstnanec exekutora. Podle dovolatele zastávajícího opačný názor by totiž k sepisu a odvozu věcí vůbec nedošlo, prováděl-li by exekuci erudovaný pracovník exekutora, jenž by vzal v úvahu skutečnost, že v době vydání exekučního příkazu (23. 2. 2005, tedy den před provedením soupisu věcí) byla již vymáhaná pohledávka uhrazena, o čemž exekutor věděl, a že dosud nebylo rozhodnuto o odvolání povinného proti usnesení o nařízení exekuce ani o jeho návrhu na zastavení exekuce. Náhradu nákladů exekuce žalobce oprávněné (druhé žalované) zaplatil 31. 12. 2005, a pokud jde o náklady exekutora, proti exekučnímu příkazu k jejich zaplacení podal námitky, o nichž soud dosud nerozhodl. Za nesprávnou považuje dovolatel také aplikaci ustanovení §44 odst. 7 exekučního řádu.
První žalovaný navrhl – posouzeno podle obsahu jeho vyjádření (č.l. 85) – zamítnutí dovolání, druhá žalovaná ve svém vyjádření (č.l. 85) „předpokládá, že dovolací soud objektivně posoudí veškeré skutečnosti, důkazy a podání stran, a základě tohoto posouzení vydá spravedlivé rozhodnutí.“
Dovolání, přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není důvodné.
Jelikož vady podle §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu, že sepis a zajištění věcí při provádění exekuce podle §66 exekučního řádu jsou jednoduchými úkony, jejichž provedením může exekutor pověřit svého tzv. dalšího zaměstnance.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (a to nejen hmotného práva, ale i – a o takový případ jde v souzené věci – práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
V daném případě jde o výklad ustanovení §27 odst. 2 exekučního řádu v rozhodném znění, podle nějž může exekutor pověřit tyto (další) zaměstnance vykonáním jednoduchých úkonů, které souvisí s exekuční činností nebo další činností.
Část teorie i soudní praxe zastává názor, že je-li soudní vykonavatel osobou bez právnického vzdělání, není věcného důvodu, aby úkony, které ve výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu běžně vykonávají soudní vykonavatelé, nemohli v exekuci prováděné podle exekučního řádu vykonávat tzv. další zaměstnanci exekutora. Jiná část literatury i judikatury tento závěr zpochybňuje zejména argumentací ustanovením §52 odst. 2 exekučního řádu, jež pravomoci soudního vykonavatele svěřuje výslovně exekutorovi samotnému, a sémantickým výkladem ustanovení §27 odst. 2 exekučního řádu, podle něhož může exekutor své další zaměstnance pověřit vykonáním pouze jednoduchých úkonů, souvisejících s exekuční činností nebo další činností.
Obě tato ustanovení exekučního řádu je však nutné interpretovat se zřetelem k ustanovení článku 1. odst. 1 instrukce z 21. 8. 1996, č. j. 1360/95-OOD (jíž ministerstvo spravedlnosti vydalo Řád pro soudní vykonavatele), kterým jsou úkony vyžadované výkonem rozhodnutí po jeho nařízení, prováděné soudními vykonavateli, definovány jako úkony jednoduché . Provádějí-li tedy (srov. ustanovení §46 odst. 2 písm. b/ a d/ jednacího řádu pro okresní a krajské soudy) soudní vykonavatelé – jakožto jednoduché úkony – také soupis movitých věcí (§326 o. s. ř.) a jejich zajištění (§327 odst. 1, 2 o. s. ř.), není důvodu, aby za takovéto jednoduché úkony nebylo možné považovat stejný soupis movitostí a zajištění sepsaných věcí při provádění exekuce podle exekučního řádu. Logickým důsledkem uvedené teze je pak závěr, že ustanovení §27 odst. 2 exekučního řádu soudnímu exekutorovi umožňuje, aby provedením soupisu a zajištěním movitých věcí pověřil – jakožto „vykonáním jednoduchých úkonů“ – svého dalšího zaměstnance. Tomu pak ustanovení §66 odst. 1 exekučního řádu ukládá povinnost, aby sepsané věci zajistil a převzal do exekutorovi úschovy nebo aby je uložil u vhodného schovatele. Z uvedeného pak plyne, že nemůže jít „o odnětí věcí nezákonným způsobem“, jak dovozuje žalobce v bodě II. žaloby, a že tudíž vindikační žaloba proti soudnímu exekutorovi nemůže být úspěšná.
Na uvedeném nemůže nic změnit ani závěr přijatý v rozsudku sp. zn. 4 Tz 32/2006, v němž senát trestního kolegia Nejvyššího soudu podal odlišný výklad ustanovení §27 odst. 2 exekučního řádu, a to – kromě jiného – proto, že v tomto rozhodnutí byla předmětná problematika řešena pouze jako otázka předběžná, jejíž zodpovězení považoval soud za nutné pro posouzení, zda v dané trestní věci byla naplněna skutková podstata trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 2 písm. a) trestního zákona.
S ohledem na uvedené se Nejvyšší soud nevypořádával s námitkou, jíž dovolatel vyjadřuje nesouhlas s argumentací odvolacího soudu, odůvodněnou poukazem na ustanovení §44 odst. 7 exekučního řádu (jež mělo být podle soudu obcházeno); na posouzení věci z hlediska tohoto ustanovení (aplikovaného vskutku nepřípadně a navíc nadbytečně) totiž napadené rozhodnutí ve skutečnosti – viz výše – nespočívá.
S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že se žalobci (jenž, pouze pro úplnost uvedeno, v žalobě proti skutečnosti, že soupis provedl a věci zajistil exekutorův vykonavatel, nic nenamítal) prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud tedy bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání jako nedůvodné podle §243b odst. 2 části věty před středníkem, odst. 6 o.s.ř. zamítl.
Protože dovolání bylo zamítnuto, vzniklo 1) žalovanému podle ustanovení §142 odst. 1, §224 odst. 1 a §243b odst. 5, věty první, o.s.ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení; ty spočívají v částce 44.500,- Kč, představující odměnu za zastoupení advokátem (§1 odst. 1, §2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 5., §10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb.), sníženou dále o 50 % podle §18 odst. 1 vyhlášky na částku 22.250,- Kč, a v částce 300,- Kč paušální náhrady podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, jakož i DPH ve výši 20 %, tj. částce 4510,- Kč. Druhá žalovaná není účastnicí dovolacího řízení, již proto (kromě toho, že její vyjádření k dovolání nelze považovat za úkon potřebný k účelnému uplatnění či bránění práva) tedy nemá na náhradu nákladů tohoto řízení právo.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. ledna 2010
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu