ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.4577.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 4577/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Olgy Puškinové v exekuční věci oprávněné M. č. P. , zastoupené advokátem, proti povinnému P. K ., zastoupenému advokátem, vyklizením bytu se zajištěním přístřeší, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 38 Nc 5891/2007, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2008, č. j. 20 Co 116/2008-23, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 nařídil exekuci k vymožení povinnosti vyklidit byt č. první kategorie o velikosti 1+1, který se nachází v domě č. p., v D. u. č., v P., ve druhém podlaží a přestěhováním povinného do zajištěného přístřeší bytu č., o velikosti 1+1 v 1. patře domu v P., N. K., č. p., dále exekuci na majetek povinného pro náklady exekuce a náklady oprávněné, které budou v průběhu řízení stanoveny, a provedením exekuce pověřil exekutora JUDr. M. H.
Odvolací soud napadeným rozhodnutím usnesení obvodního soudu potvrdil. Uvedl, že i v případě, kdy je exekuce nařízena k vymožení jiné povinnosti než peněžitého plnění, platí pro exekuční řízení §87 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. č. 120/2001 Sb.“), dle něhož náklady exekuce a náklady oprávněného vymůže exekutor na základě příkazu k úhradě nákladů některým ze způsobů určených k provedení exekuce ukládající zaplacení peněžité částky. Proto i v daném případě soud prvního stupně důvodně nařídil pro náklady exekuce a náklady oprávněného exekuci na majetek povinného.
Povinný podal proti usnesení odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a §238a odst. 1 písm. c) zákona č. 99 /1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009, a namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Zásadní právní význam přisuzuje otázce, zda lze nařídit exekuci vyklizením v případě, že odpadly důvody, pro které soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu. Uvedl, že dluh na nájemném vznikl v důsledku jeho tíživé sociální a ekonomické situace, kdy se mu nepodařilo zajistit pracovní místo se stabilním příjmem. Nesouhlasí, že se choval lehkovážně, jak uvedl soud v odůvodnění podkladového rozhodnutí, neboť se s oprávněnou snažil dohodnout tak, aby byl schopen dluh na nájemném splácet. V únoru a březnu 2006 dluh uhradil a od té doby své závazky vůči oprávněné řádně plní, ta přesto odmítla s ním sepsat novou nájemní smlouvu a přistoupila k exekuci. Podle jeho názoru proto neměl nalézací soud pro rozpor s dobrými mravy k výpovědi přivolit, a pokud tak učinil, neměla by být exekuce ze stejného důvodu provedena. Žádal, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolací soud projednal a rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce), je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. §238a odst. 2 o. s. ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací přezkum předjímaný ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Ačkoliv povinný tvrdí, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, hodnocením argumentace v dovolání obsažené k takovému závěru dospět nelze.
Nejvyšší soud v mnoha svých rozhodnutích již vysvětlil, že soud při výkonu rozhodnutí (exekuci) není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí (včetně postupu orgánu) vydaných v nalézacím řízení. Obsahem těchto rozhodnutí je vázán a je povinen z nich vycházet (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000 pod č. 4). Z toho je zároveň zřejmé, že důvodem pro zamítnutí návrhu na nařízení exekuce nemůže být skutečnost, že povinný dlužné nájemné, jehož neplacení bylo důvodem pro přivolení k výpovědi z nájmu bytu, dodatečně zaplatil.
Pokud jde o namítaný rozpor výkonu rozhodnutí s dobrými mravy, Nejvyšší soud tuto otázku již několikrát ve svých rozhodnutích řešil. V usnesení ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 20 Cdo 535/2002, uveřejněném pod č. 67/2003 v časopise Soudní judikatura, vyjádřil závěr (jež posléze užil v mnoha rozhodnutích dalších), že „z hlediska případné existence rozporu s dobrými mravy lze posuzovat pouze výkon práv a povinností (formou právních úkonů či faktického chování) účastníků občanskoprávních vztahů, nikoliv správnost rozhodnutí soudu; to je aktem aplikace práva, v jejímž rámci právě soud - v nalézacím řízení - posuzuje, zda k případnému rozporu s morálními pravidly při výkonu práv a povinností v hmotněprávních vztazích došlo. Při podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) však nejde o výkon práva ve smyslu §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., obč. zák., nýbrž o využití možnosti poskytnuté oprávněnému procesním předpisem (§251 o. s. ř.) pro případ, že povinnost uložená exekučním titulem vydaným v nalézacím řízení nebyla splněna dobrovolně.“ Proto nelze namítat proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce), že je v rozporu s dobrými mravy, neboť se jedná o hmotněprávní institut, který v rozhodování o procesněprávním úkonu soudu nemá místo.
Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud ho odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. února 2010
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á , v. r.
předsedkyně senátu