ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.4828.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 4828/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného Přerost a Švorc – auto, s. r. o. , se sídlem v Praze 6, Veleslavínská 39, IČO 63073188, zastoupeného JUDr. Michalem Hráským, advokátem se sídlem v Praze 5, Ostrovského 911/30, proti povinné Mgr. P. E. , zastoupené JUDr. Ing. Ivanem Rottem, advokátem se sídlem v Brně, Křížová 18, pro 3 837,75 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 39 Nc 837/2007, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2008, č. j. 39 Co 53/2008-19, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud napadeným rozhodnutím odmítl odvolání povinné proti usnesení ze dne 27. 7. 2007, č. j. 39 Nc 837/2007-3, kterým Obvodní soud pro Prahu 5 nařídil podle usnesení téhož soudu ze dne 22. 8. 2006, č. j. 39 Nc 301/2006-26, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2007, č. j. 20 Co 135/2007-38, k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 3 837,75 Kč a pro náklady exekuce a náklady oprávněného, které budou určeny, exekuci a jejím provedením pověřil soudní exekutorku JUDr. Katarínu Maisnerovou. Dospěl k závěru, že povinná v odvolání nezpochybnila žádné skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce, přičemž okolnost, že vymáhanou pohledávku zaplatila, je důvodem pro její zastavení.
Povinná v dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále též jen „o. s. ř.“), namítá, že soud prvního stupně při nařízení exekuce presumoval úplnost a správnost tvrzení oprávněné o doručení výzvy k zaplacení dlužné částky povinné v termínu do 4. 7. 2007 a že ke škodě povinné je nepodrobil žádnému zkoumání. Stejně tak postupoval i odvolací soud, který ani nepřihlédl k tomu, že na základě dosud nevykonatelného rozhodnutí jí byla z účtu odepsána částka 22 699,25 Kč. Povinná má za to, že rozhodnutími obou soudů byl porušen v její neprospěch zákon a že byla vydána v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obč. zák.“). Povinná je rovněž přesvědčena, že nečinností oprávněného i soudní exekutorky, jimž bylo známo, že pohledávka je již zaplacena, byla poškozena na svých právech. Navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., o občanském soudním řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II Přechodných ustanovení, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu (kterým podle svého obsahu je i napadené usnesení), jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tedy pouze důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Povinná argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu zřetelně nepřednesla, a ani hodnocením námitek obsažených v dovolání k závěru o splnění této podmínky dospět nelze.
Právní závěr odvolacího soudu, že při nařízení výkonu rozhodnutí soud nezkoumá, zda a v jaké míře povinný splnil povinnost uloženou mu exekučním titulem či nikoli, je v souladu s ustálenou soudní praxí, jež dovodila, že tato okolnost je uplatnitelná a přísluší o ní rozhodovat až v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSSR z 20. 8. 1965, sp. zn. 5 Cz 57/65, uveřejněný ve Sbírce rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR č. 9, ročník 1965 pod č. 69). Je-li výkon rozhodnutí či exekuce nařízena neoprávněně a dojde-li k jejímu zastavení, projeví se tato skutečnost zpravidla při rozhodování o nákladech řízení. Z tohoto důvodu proto nelze přisvědčit ani námitce, že rozhodnutí obou soudů byla vydána v rozporu s dobrými mravy podle §3 obč. zák. (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 20 Cdo 535/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 4/2003 pod č. 67).
Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. září 2010
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á, v. r.
předsedkyně senátu