ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.5021.2009.1
sp. zn. 20 Cdo 5021/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného m. K. , zastoupeného advokátem, proti povinnému P. J. , pro 500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 23 Nc 5095/2008, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. srpna 2009, č. j. 26 Co 347/2009 - 27, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 15. 6. 2009, č. j. 23 Nc 5095/2008 - 16, kterým Okresní soud v Kladně zastavil (zcela) exekuci nařízenou usnesením téhož soudu ze dne 28. 2. 2008, č. j. 23 Nc 5095/2008 - 7, a jímž rozhodl o nákladech řízení a o nákladech soudní exekutorky, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud ve shodě s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1800/2007 a sp. zn. 20 Cdo 1802/2007 dovodil, že pojí-li se otázky významné pro exekuci správního rozhodnutí s předpisem, na základě něhož byl vydán (přičemž rozhodné je znění předpisu účinné v době vydání rozhodnutí), je také třeba lhůtu, do kdy lze rozhodnutí vykonat - jako vlastnost exekučního titulu - posuzovat podle právní úpravy upravující její běh v době vydání exekučního titulu. Dospěl k závěru, že bylo-li podkladové rozhodnutí (blok na pokutu) vydáno dne 20. 1. 2003, nabylo téhož dne právní moci a dnem 5. 2. 2003 se stalo vykonatelným, lze je vykonat jen v pětileté prekluzívní lhůtě, stanovené v době vydání rozhodnutí v §88 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2005, tedy do 5. února 2008. Do tohoto data rozhodnutí vykonáno nebylo a pokud byl návrh na nařízení exekuce podán po uplynutí této lhůty, tj. dne 28. 2. 2008, pak soud prvního stupně pochybil, když exekuci na majetek povinného nařídil. Toto své pochybení soud prvního stupně poté napravil vydáním usnesení, kterým exekuci podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavil.
Rozhodnutí odvolacího soudu, a to výslovně „ve všech jeho výrocích“, napadlo oprávněné město dovoláním, v němž nesouhlasí s aplikací ustanovení §88 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2005 (jež bylo s účinností od 1. 1. 2006 zrušeno zákonem č. 501/2004 Sb.), na posuzovaný případ. Má naopak za to, že neobsahuje-li v současné době zákon o přestupcích ve vztahu k účinkům plynutí času na existenci vymáhaného nároku žádné speciální ustanovení, je nutné použít ustanovení obecné normy, tedy zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, jenž v §106 odst. 3 odkazuje na zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, který v §70 stanoví, že právo vybrat a vymáhat daňový nedoplatek se promlčuje po šesti letech po roce, ve kterém se stal tento nedoplatek splatným. Dále dovolatel namítá, že „v podstatě retroaktivní aplikace“ zrušeného §88 zákona č. 200/1990 Sb., není v souladu s Ústavou ČR, nýbrž představuje zásah do práva na „samosprávu“, neboť výnosy z pokut se stávají součástí jeho rozpočtu. „Na nesprávném právním posouzení věci“ spočívají podle oprávněného i výroky usnesení soudu prvního stupně o nákladech řízení a o nákladech exekuce (výroky II. a III.), které odvolací soud napadeným usnesením potvrdil, neboť nařídil-li okresní soud exekuci, byl v exekučním řízení úspěšný, a v souladu se stanoviskem Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. Pl. ÚS - st. 23/06, mu proto svědčí právo na náhradu nákladů řízení proti povinnému. Navrhl, aby usnesení soudů obou stupňů byla zrušena a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 a po přezkoumání věci podle §242 o. s. ř. dospěl k závěru, že dovolání není podle §238a odst. 1 písm. d), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř a §130 exekučního řádu přípustné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je zcela v souladu se závěry uvedenými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 20 Cdo 1802/2007, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 83, ročník 2009, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2008, sp. zn. 20 Cdo 1800/2007, v nichž byl vysloven závěr, že „není-li stanoveno jinak, posuzuje se lhůta, ve které lze správní rozhodnutí vykonat, podle právního přepisu, na jehož základě bylo vydáno“; od tohoto závěru nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani v posuzované věci.
Z uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, pokud jím bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve výroku o zastavení exekuce, nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 7. 2009, a dovolání proti němu podle §238a odst. 1 písm. d), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a §130 exekučního řádu není tudíž přípustné. Nejvyšší soud ČR proto dovolání oprávněného v uvedeném rozsahu podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (před soudem prvního stupně) či o rozhodnutío nákladech řízení odvolacího, jež není rozhodnutím měnícím ani potvrzujícím (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 1/2003 pod č. 4). Dovolací soud proto dovolání oprávněného směřující proti nákladovým výrokům usnesení odvolacího soudu rovněž odmítl [§243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1
a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť oprávněný na jejich náhradu nemá právo, a povinnému v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. ledna 2010
JUDr. Olga Puškinová, v.r .
předsedkyně senátu