ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.5235.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 5235/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněných a) L. M. a b) R. M. , zastoupených JUDr. Pavlem Turoněm, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 66, proti povinným 1) F. H. a 2) V. H. , zastoupeným JUDr. Josefem Kašparem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Dubová 1, provedením prací a výkonů, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 24 E 885/2000, o dovolání povinných proti usnesení Krajského soudu v Plzni z 15. 7. 2008, č. j. 13 Co 297/2008-278, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Povinní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit oprávněným oprávněným taktéž společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.920,- Kč k rukám JUDr. Pavla Turoně.
Odůvodnění:
Usnesením Okresního soudu v Karlových Varech z 18. 10. 2000, č. j. 24 E 885/2000-6, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni z 22. 12. 2000, č. j. 12 Co 1134/2000-16, byl – pravomocně dnem 7. 2. 2001 – nařízen na základě rozsudku téhož okresního soudu z 20. 5. 1999, č. j. 15 C 286/91-339, ve spojení s rozsudkem téhož krajského soudu ze 6. 12. 1999, sp. zn. 10 Co 1015/99, výkon rozhodnutí „zastupitelným plněním, spočívajícím v odstranění podezdívky plotu z parcely oprávněných č. 1396/5 v kat. území Ostrov“, a oprávněným bylo povoleno, aby na náklad povinných sami provedli práce směřující k odstranění podezdívky plotu, případně aby tyto práce nechali provést na náklad povinných někým jiným.
Dne 10. 8. 2005 (poté, co jejich dva předchozí návrhy z 24. 8. 2001 a z 26. 8. 2003 /č. l. 28 a 100/ byly pravomocně zamítnuty /č. l. 75 a 143/ podali povinní návrh /č. l. 164/ na zastavení výkonu rozhodnutí s odůvodněním, že s právními účinky vkladu práva ke dni 13. 6. 2005 byl do katastru nemovitostí vložen geometrický plán pro rozdělení pozemku, jímž byla z parcely č. 1396/3 oddělena parcela č. 1396/10; společná hranice nově vzniklých parcel „je v terénu vyznačena podezdívkou plotu, jejíž odstranění je předmětem výkonu rozhodnutí, jehož zastavení navrhují,“ jelikož z listin předložených k zapsání nového vkladu práva vyplývá, že tato podezdívka se po celé své délce nachází na společné hranici nově vzniklých pozemků parc. č. 1396/3 a 1396/10, jež jsou ve společném jmění povinných, nikoli tedy na pozemku oprávněných parc. č. 1396/5, z čehož vycházel exekuční titul i usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí. Návrh povinní doplnili podáním z 29. 12. 2006 (č. l. 191), jímž zdůraznili, že faktický i právní (katastrální) stav aktuálně vzniklý vydělením nové parcely je podložen znaleckým posudkem Stavební fakulty Českého vysokého učení technického z 9. 1. 2006, č. 56-05.
Usnesením z 9. 4. 2008, č. j. 24 E 885/2000-237, okresní soud návrh na zastavení výkonu rozhodnutí – s odůvodněním, že „exekuční titul je dosud platný a jeho závěry nebyly jakýmkoliv kvalifikovaným způsobem revidovány“ – zamítl.
Shora označeným usnesením krajský soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil; své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že nejde o žádný z případů, kdy je možno výkon rozhodnutí zastavit podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., exekuční titul tedy není stižen vadou, při nařízení výkonu nedošlo k pochybení, nebyly prokázány rušivé okolnosti při jeho provádění a nejde ani o případ, kdy by výkon měl být zastaven pro specifické jednání povinného. Povinní opětovně jako ve dvou předchozích řízeních o zastavení výkonu rozhodnutí námitkou, že se podezdívka plotu, jež má být podle exekučního titulu odstraněna z pozemku oprávněných, na tomto pozemku (v důsledku nově ustaveného katastrálního stavu) nenachází, napadají věcnou nesprávnost exekučního titulu. Ve vykonávacím řízení, a to nejen při nařizování výkonu, ale i ve fázi rozhodování o návrhu na jeho zastavení, však soud není oprávněn revidovat případnou nesprávnost exekučního titulu. To je možné pouze cestou mimořádného opravného prostředku proti exekučnímu titulu, jenž sice v nalézacím řízení podán byl, návrh na obnovu řízení (odůvodněný tvrzením povinných, že „získali důkaz o tom, že podezdívka se nenachází na pozemku oprávněných, nýbrž povinných“) však byl pravomocně zamítnut a dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu bylo odmítnuto.
V dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., aniž však vysvětlují, v čem by měl spočívat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, povinní uplatňují důvody podle §241a odst. 2 písm. a) i b) o. s. ř. Nesprávné právní posouzení věci spatřují v závěru odvolacího soudu, že důvod k zastavení výkonu rozhodnutí není dán, jelikož jejich návrh pouze usiluje o přezkum věcné správnosti exekučního titulu. Podle jejich názoru věcnou nesprávnost exekučního titulu nezpochybňují, ani se nesnaží o jeho revizi, nýbrž opakovanými návrhy na zastavení výkonu se snaží přimět soudy ve vykonávacím řízení, aby se věcně zabývaly důkazy (zejména shora citovaným znaleckým posudkem ČVUT /č. l. 303- 308/) osvědčujícími jejich tvrzení, že v mezidobí došlo ke změně údajů v katastru nemovitostí, jejichž výsledkem je provedená oprava původních chybných údajů, a z této opravy vyplývající skutečnost, že podezdívka plotu, o jejíž odstranění oprávnění ve vykonávacím řízení usilují, se již nenachází na jejich pozemku, ale na pozemku povinných. Tuto skutečnost je podle nich nutno kvalifikovat jako důvod k zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť „se jedná o specifickou činnost příslušeného katastrálního úřadu, byť z podnětu povinných, jejímž výsledkem je důvod, pro který nelze exekuční titul vykonat, jelikož opravou chybných údajů katastru se nyní vyklizovaná podezdívka prokazatelně nachází na pozemku povinných.“ Vadu řízení, jež měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak spatřují právě v okolnosti, že se soud jimi nabídnutými listinnými důkazy nezabýval a tedy ani nevypořádal.
Oprávnění navrhli zamítnutí, případně odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout jen pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o s. ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. d) o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, kterému nepředcházelo kasační rozhodnutí, jehož právním názorem by byl soud prvního stupně vázán, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s .ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tedy pouze důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tímto důvodem včetně jeho obsahového vymezení je dovolací soud vázán a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Povinní přípustnost dovolání dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., aniž však vysvětlují, v čem by měl spočívat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí (k povinnosti dovolatele označit otázku zásadního právního významu srov. usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004 pod poř. č. 132), k závěru o splnění této podmínky však nelze dospět ani hodnocením námitek obsažených v dovolání.
O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek rozhodných pro nařízení exekuce uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Povinní sice vyjadřují přesvědčení, že nezpochybňují věcnou správnost titulu ani se nesnaží o jeho revizi, hned další věta jejich dovolání (....opakovanými návrhy na zastavení výkonu se snaží přimět soud ve vykonávacím řízení, aby se věcně zabýval důkazy osvědčujícími jejich tvrzení, že v mezidobí došlo ke změně údajů v katastru...) však nemůže být vyložena jinak než tak, že podle nich má soud ve vykonávacím řízení provádět důkazy, jejichž zhodnocení by mělo vyústit v názor, že skutkové (a z nich vyplývající právní) závěry dovozené v exekučním titulu z pohledu těchto nových, teprve ve vykonávacím řízení provedených důkazů neobstojí, jinými slovy, že jsou ve světle nových skutečností (již) nesprávné, a že by výkon měl být zastaven, aniž by takovýto podle nich věcně nesprávný exekuční titul musel být odstraněn v nalézacím řízení (o což se ostatně – neúspěšně /viz níže/ – pokusili).
Pokud jde o otázku přezkumu věcné správnosti exekučního titulu, Nejvyšší soud v mnoha svých rozhodnutích (např. v odůvodnění usnesení z 25. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7/2004 pod poř. č. 62, usnesení ze 14. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněného v téže Sbírce č. 1/2000 pod poř. č. 4, nebo v usnesení ze 16. prosince 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003, uveřejněného ve stejné Sbírce č. 7/2005 pod poř. č. 58) vysvětlil, že při výkonu rozhodnutí není soud oprávněn přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí nebo jiného titulu; obsahem rozhodnutí, jehož výkon se navrhuje, je soud vázán a je povinen z něj vycházet.
V této souvislosti dovolací soud odkazuje také na usnesení ze 17. 5. 2007, sp. zn. II. ÚS 588/07 (č. l. 219), jímž Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou stížnost povinných proti usnesením vydaným v předmětném vykonávacím řízení sp. zn. 24 E 885/2000 (kterými soudy obou stupňů vydaly rozhodnutí podle §350 odst. 3 o. s. ř. /č. l. 177 a 207/) kromě jiného s odůvodněním, že znalecký posudek ČVUT vypracovaný v (jiném) nalézacím řízení sp. zn. 9 C 236/2003, vedeném k žalobě povinných proti oprávněným o odstranění stromového porostu (tújí), „není způsobilý zpochybnit vykonatelnost předmětného exekučního titulu.“
Pro úplnost soud dodává, že (jak plyne z obsahu spisu) kromě neúspěšného návrhu na povolení obnovy nalézacího řízení, v němž byl vydán exekuční titul, povinní podali žalobu o určení, že předmětná podezdívka se nachází na pozemku parc. č. 1396/10, jenž je v jejich společném jmění; řízení o této žalobě bylo usnesením Okresního soudu v Karlových Varech z 5. 3. 2007, č. j. 43 C 25/2007-26 (č. l. 258), ve spojení s potvrzujícím usnesení Krajského soudu v Plzni z 11. 6. 2007, sp. zn. 18 Co 255/2007 (č. l. 260), pro překážku věci rozsouzené podle §159a odst. 5 a §104 o. s. ř. pravomocně dnem 3. 7. 2008 zastaveno s odůvodněním, že otázka, na kterém pozemku se předmětná podezdívka nachází, byla pravomocně vyřešena právě v řízení sp. zn. 15 C 286/91, v němž byl vydán exekuční titul, a to tak, že tato podezdívka se nachází na pozemku parc. č. 1396/5, jenž je ve společném jmění oprávněných.
Protože tedy dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Jelikož dovolání bylo odmítnuto, vzniklo oprávněným podle ustanovení §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 věty první o. s. ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení; ty spočívají v částce 1.300,- Kč, představující odměnu za zastoupení advokátem (§1 odst. 1, §2 odst. 1, §10 odst. 3, §12 odst. 1 písm. b/, §14 odst. 1, §15 a §16 odst. 2, §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., sníženou o 50 % podle §18 odst. 1 vyhlášky), a v částce 300,- Kč paušální náhrady podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, jakož i DPH ve výši 20 %, tj. částce 320,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. prosince 2010
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu