ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.5367.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 5367/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněných a) D. M. a b) M. V. , obou zastoupených JUDr. Dušanem Divišem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo nám. 737, proti povinným 1) J. V. a 2) D. N., oběma zastoupeným JUDr. Stanislavem Stunou, advokátem se sídlem v Praze 10, Počernická 3225/2c, pro 118.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 15 Nc 7610/2007, o dovolání oprávněných proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. srpna 2008, č. j. 22 Co 236/2008 - 47, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. srpna 2008, č. j. 22 Co 236/2008 - 47, v části výroku, kterým bylo změněno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 15. 1. 2008, č. j. 15 Nc 7610/2007 - 19, tak, že byl zamítnut návrh oprávněné na nařízení exekuce ve vztahu k prvnímu povinnému pro 17 % úrok z částky 29.500,- Kč od 27. 5. 1997 do zaplacení, ve vztahu k druhé povinné pro 17 % úrok z částky 29.500,- Kč od 27. 5. 1997 do zaplacení a ve vztahu k oběma povinným pro 17 % úrok z částky 59.000,- Kč za dobu od 28. 5. 1997 do zaplacení, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení; jinak se dovolání zamítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 15. 1. 2008, č. j. 15 Nc 7610/2007 - 19, nařídil podle vykonatelného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 5. 3. 1997, č. j. 16 C 237/96 - 12, k vymožení pohledávky oprávněného ve výši 59.000,- Kč spolu se 17 % úrokem z prodlení od 1. 7. 1994 do zaplacení, k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 59.000,- Kč spolu se 17 % úrokem z prodlení od 1. 7. 1994 do zaplacení, nákladů předcházejícího řízení ve výši 11.911,50 Kč, nákladů oprávněných a nákladů exekuce, které budou určeny v příkazu k úhradě nákladů exekuce, exekuci na majetek povinných, jejímž provedením pověřil soudní exekutorku JUDr. Marcelu Dvořáčkovou, Exekutorský úřad v Hradci Králové.
K odvolání povinných Městský soud v Praze shora označeným usnesením změnil usnesení soudu prvního stupně jen tak, že návrh na nařízení exekuce k vymožení pohledávky oprávněného ve výši 59.000,- Kč se 17 % úrokem od 1. 7. 1994 do zaplacení ve vztahu k prvnímu povinnému ohledně částky 29.500,- Kč se 17 % úrokem od 1. 7. 1994 do zaplacení, ve vztahu k druhé povinné ohledně částky 29.500,- Kč se 17 % úrokem od 1. 7. 1994 do zaplacení, jakož i k vymožení pohledávky oprávněné ve výši 59.000,- Kč se 17 % úrokem od 1. 7. 1994 do zaplacení ve vztahu k prvnímu povinnému ohledně částky 29.500,- Kč se 17 % úrokem od 1. 7. 1994 do 27. 5. 1997, ve vztahu k druhé povinné ohledně částky 29.500,- Kč se 17 % úrokem od 1. 7. 1994 do 27. 5. 1997 a ve vztahu k oběma povinným ohledně 17 % úroků z prodlení z částky 59.000,- Kč za dobu od 28. 5. 1997 do zaplacení a dále k vymožení nákladů předcházejícího řízení ve výši 11.911,50 Kč ve vztahu k prvnímu povinnému ohledně částky 5.955,75 Kč a ve vztahu k druhé povinné ohledně částky 5.955,75 Kč, zamítl, a jinak je potvrdil. Odvolací soud nepřisvědčil námitce povinné o formální nevykonatelnosti exekučního titulu, neboť z obsahu nalézacího spisu zjistil, že jí byl doručen uložením na poště (§47 odst. 2 o. s. ř., ve znění účinném k 6. 5. 1997), ani námitce povinných o nedostatku aktivní věcné legitimace oprávněné, jelikož pohledávku zdědila po Karlu Vávrovi (žalobci v nalézacím řízení) na základě dědické dohody ze dne 21. 6. 2007, schválené usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 11. 9. 2007, sp. zn. 31 D 416/2007, jež nabylo právní moci dne 11. 10. 2007. Za důvodnou ovšem považoval námitku povinných o částečném promlčení „nároku“ oprávněné; nabyl-li totiž exekuční titul právní moci dne 27. 5. 1997 a návrh na nařízení exekuce byl podán dne 21. 5. 2007, došlo k promlčení úroků z prodlení podle §110 odst. 3 obč. zák. za dobu od 28. 5. 1997 do zaplacení. Dále odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že „nároky“ oprávněných - pokud jde o jistinu a její příslušenství - jsou samostatné, přičemž žalovaní mají plnit každému z nich zvlášť (a nikoliv společně a nerozdílně). Protože povinní nebyli ke splnění povinnosti zavázáni solidárně, je třeba mít za to, že jejich podíly na dluhu ve vztahu ke každému z nich jsou stejné (§511 odst. 2 obč. zák.). Exekucí je tak po každém povinném ve vztahu ke každému oprávněnému požadováno více, než jim mělo být podle exekučního titulu plněno, a to „co do částky 29.500,- Kč s odpovídajícím příslušenstvím podle toho, zda k němu byla vznesena námitka promlčení či nikoliv.“ Pokud pak jde o přisouzené náklady nalézacího řízení ve výši 11.911,50 Kč, je na straně povinných situace obdobná ohledně jedné jejich poloviny ve výši 5.955,75 Kč s tím rozdílem, že oprávnění jsou v solidárním postavení; proto povinní mohou plnit svůj podíl ve výši 5.955,75 Kč kterémukoliv z nich.
Proti měnícímu výroku usnesení odvolacího soudu podali oprávnění dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Oprávněná nesouhlasí se závěrem městského soudu, že její pohledávka z titulu úroků z prodlení z vymáhané pohledávky od 28. 5. 1997 do zaplacení je promlčena. V tomto ohledu namítá, že námitkou promlčení se odvolací soud zabýval nad rámec odvolacích námitek povinných a že ustanovení §110 obč. zák. aplikoval nesprávně. Jeho právní závěr, že úroky se promlčují ve třech letech, přičemž desetiletá promlčecí doba platí jen pro úroky, jejichž splatnost nastala do právní moci rozhodnutí, by v praxi znamenal, že jsou promlčeny i úroky z prodlení, na něž oprávněné dosud ani nevzniklo právo. Je proto přesvědčena o tom, že jí náleží i úroky z prodlení za dobu tří let zpětně před podáním návrhu na nařízení exekuce, tj. úroky z prodlení za dobu od 22. 5. 2004 do zaplacení. Oba oprávnění pak nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu spatřují v jeho právním názoru, že na straně povinných se jedná o závazky samostatné. Mají za to, že není-li v exekučním titulu uvedeno, zda jde o závazek solidární či nikoli, je třeba vyjít z povahy přisouzené pohledávky, která představuje nedoplatek kupní ceny za podíl na nemovitosti, kterou právní předchůdkyně obou oprávněných (paní V. M.) povinným prodala za trvání jejich manželství. Z toho dovozují, že na straně povinných (nesprávně uvedeno oprávněných) šlo o závazek tvořící k 1. 8. 1998 společné jmění manželů. Podle §145 odst. 3 obč. zák. jsou proto povinní jako manželé zavázáni k plnění závazků ze SJM společně a nerozdílně a solidarita na jejich straně tudíž vyplývá přímo z právního předpisu. Navrhli, aby usnesení odvolacího soudu bylo v napadeném měnícím výroku zrušeno a věc mu byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení.
Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz článek II, bod 12. části první zákona č. 7/2009 Sb.) a po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnými osobami, účastníky řízení, řádně zastoupenými advokátem, a že je proti výroku usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně, přípustné podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., dospěl po přezkoumání věci podle §242 o. s. ř. k závěru, že dovolání je částečně důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., které dovolatelé jako důvod dovolání uplatnili, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle právní normy (a to nejen hmotného práva, ale i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu dovolatelé vyvozují ze závěru, že na straně povinných se jedná o závazky samostatné, a naopak zastávají názor, že není-li v exekučním titulu uvedeno, zda na straně povinných jde o závazek solidární či nikoli, je třeba vyjít z povahy přisouzené pohledávky. S tímto názorem dovolatelů dovolací soud nesouhlasí.
V posuzované věci je exekučním titulem rozsudek pro zmeškání vydaný Obvodním soudem pro Prahu 10 ze dne 5. 3. 1997, č. j. 16 C 237/96 - 12, jímž žalovaným (povinným) byla uložena povinnost zaplatit prvnímu žalobci D. M. (oprávněnému) částku 59.000,- Kč a druhému žalobci K. V. (právnímu předchůdci oprávněné) částku 59.000,- Kč, každému se 17 % úrokem od 1. 7. 1994 do zaplacení, a na nákladech řízení částku 11.911,50 Kč, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí mimo jiné vyplývá, že přisouzená částka v celkové výši 118.000,- Kč s příslušenstvím představuje dluh povinných jako kupujících vůči právní předchůdkyni žalobců V. M. jako jedné z prodávajících, představující nedoplatek kupní ceny podle kupní smlouvy ze dne 14. 7. 1993 o prodeji nemovitosti a následné dohody uzavřené mezi jejími účastníky dne 21. 10. 1993 o splatnosti nedoplatku kupní ceny s úrokem z prodlení. Dále bylo zjištěno, že pohledávku zůstavitele K. V. vůči povinným zdědila oprávněná na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 11. 9. 2007, sp. zn. 31 D 416/2007, jímž byla schválena dohoda dědiců uzavřená dne 21. 6. 2007, přičemž toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 11. 10. 2007.
Podle §37 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších právních předpisů (dále jen „exekuční řád“) oprávněný může podat návrh na nařízení exekuce podle tohoto zákona, nesplní-li povinný dobrovolně to, co mu ukládá exekuční titul podle tohoto zákona.
Podle §40 odst. l písm. a) exekučního řádu exekučním titulem je vykonatelné rozhodnutí soudu, pokud přiznává práva, zavazuje k povinnosti nebo postihuje majetek.
Podle §40 odst. 3 exekučního řádu má-li podle exekučního titulu uvedeného v odstavci l písm. a), b) nebo c) splnit povinnost více povinných a jde-li o dělitelné plnění, platí, že povinnosti, nestanoví-li exekuční titul jinak, jsou zavázaní splnit všichni povinní rovným dílem.
Podle §511 odst. l obč. zák. jestliže je právním předpisem nebo rozhodnutím soudu stanoveno, nebo účastníky dohodnuto, anebo vyplývá-li to z povahy plnění, že více dlužníků má témuž věřiteli splnit dluh společně a nerozdílně, je věřitel oprávněn požadovat plnění na kterémkoliv z nich. Jestliže dluh splní jeden dlužník, povinnost ostatních zanikne.
Podle §145 odst. 2 obč. zák., ve znění účinném do 31. 7. 1998, (které platilo v době uzavření kupní smlouvy ze dne 14. 7. 1993 a následné dohody ze dne 21. 10. 1993), z právních úkonů týkajících se společných věcí jsou oprávněni a povinni oba manželé společně a nerozdílně.
Aby bylo možné na základě exekučního titulu vymáhat celý dluh po povinných jako solidárně zavázaných dlužnících, muselo by být ve výroku rozsudku vysloveno, že žalovaní jsou povinni dluh splnit společně a nerozdílně nebo že jsou povinni dluh zaplatit s tím, že plněním jednoho z nich zaniká povinnost druhého, případně ostatních (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4. 1994, sp. zn. 7 Cdo 150/93, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 56, ročník 1995, dále rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 28. 4. 1969, sp. zn. 2 Cz 15/69, které je použitelné i v současné době a které bylo uveřejněné v tehdejší Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 20, ročník 1970, s touto právní větou: „Byla-li několika dlužníkům uložena povinnost k dělitelnému plnění, aniž bylo rozhodnuto, kolik je který z nich povinen zaplatit, je třeba pro účely řízení o výkon rozhodnutí z ustanovení §74 odst. 2 a §75 odst. 1 občanského zákoníku per analogiam dovodit, že dlužníci jsou povinni plnit věřiteli stejným dílem.“ Dále je možno poukázat též na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1587/2004).
Není-li tomu v souzené věci tak a soudní rozhodnutí ukládá dvěma žalovaným povinnost k dělitelnému plnění, aniž bylo určeno, jaké jsou konkrétní povinnosti každého z povinných vůči každému oprávněnému a mezi nimi navzájem, je třeba vyjít z fikce stanovené v §40 odst. 3 exekučního řádu, že povinní jsou zavázáni splnit povinnosti rovným dílem.
Výrokem citovaného exekučního titulu bylo totiž v dané věci s účinky právní moci rozhodnuto i o hmotněprávní otázce základu nároku obou věřitelů, tedy závazně i pro soud rozhodující o návrhu oprávněných na nařízení exekuce. Je proto správný právní názor odvolacího soudu, že nebyli-li povinní ke splnění povinnosti zavázáni exekučním titulem solidárně, je třeba mít za to, že jejich podíly na dluhu každého z oprávněných jsou ve vzájemném poměru stejné (§511 odst. 2 obč. zák., §40 odst. 3 exekučního řádu). Pasivní solidarita žalovaných vyplývající z §145 odst. 2 obč. zák., ve znění účinném do 31. 7. 1998, sice umožňovala každému z věřitelů ve smyslu §511 odst. l obč. zák. domáhat se splnění dluhu žalovanými společně a nerozdílně, bylo však na nich, aby své nároky podle tohoto ustanovení v nalézacím řízení uplatnili (srov. též odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 20 Cdo 426/2004). I kdyby se však věřitelé takto svých nároků na zaplacení dluhu každému z nich žalobou podanou proti žalovaným v nalézacím řízení domáhali, avšak soud by výrokem pravomocného rozsudku přesto nerozhodl, že povinní jsou povinni zaplatit dluh každému z oprávněných společně a nerozdílně, byl by i v takovém případě exekuční soud tímto výrokem exekučního titulu vázán a byl by povinen z něj vycházet (§40 odst. 3 exekučního řádu).
Protože exekučním titulem nebylo stanoveno, že náklady předcházejícího řízení ve výši 11.911,50 Kč jsou povinní povinni zaplatit oprávněným společně a nerozdílně, je nutno ve smyslu §40 odst. 3 exekučního řádu a §511 odst. 2, věty první obč. zák. dovodit, že oprávnění mohou vést úspěšně exekuci proti každému z povinných jen do výše částky, která při rovnosti jejich podílů na tomto dluhu činí částku 5.955,75 Kč (srov. např. usnesení bývalého Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 6. 1988, sp. zn. 3 Cz 41/88, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 43, ročník 1990, s touto právní větou: „Důsledky spojené s neúspěchem společného návrhu na zahájení řízení, podaného několika účastníky, nezakládají jejich solidární povinnost k úhradě nákladů řízení, přisouzených účastníkům řízení, kteří měli v řízení úspěch, pokud soud nevyslovil tuto povinnost jako společnou a nerozdílnou. To platí i tehdy, jde-li o platební povinnost uloženou účastníkům řízení, kteří jsou manžely.“). I v této části měnícího výroku je proto rozhodnutí odvolacího soudu správné.
Dále dovolatelka namítá, že není správný závěr odvolacího soudu, podle kterého je její pohledávka z titulu přisouzených úroků z prodlení z částky 59.000,- Kč od 28. 5. 1997 do zaplacení promlčena.
Touto námitkou není zapotřebí se blíže zabývat, neboť soudní praxe, která je po desítky let ustálená, dovodila, že promlčení vymáhané pohledávky je důvodem k zastavení výkonu rozhodnutí (resp. exekuce) podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., pokud námitku promlčení návrhem na zastavení výkonu rozhodnutí (resp. exekuce) povinný (dlužník) uplatnil (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 2. 1981, sp. zn. Cpj 159/79, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9-10/ 1981 pod poř. č. 21, str. 188-189 a str. 526-527, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. 20 Cdo 829/2005, ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 20 Cdo 47/2006, ze dne 26. 2. 2008, sp. zn. 20 Cdo 1111/2007, ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 20 Cdo 2118/2005). K předpokladům nařízení výkonu rozhodnutí (resp. exekuce) nepatří (na rozdíl od prekluze práva) okolnost, že pohledávka přiznaná exekučním titulem není promlčena, jinými slovy, otázkou promlčení se soud v řízení, jež nařízení výkonu rozhodnutí (resp. exekuce) předchází, zabývat nemůže. Právní praxe sice vyslovila též názor, že v těch výjimečných případech, kdy by povinný k tomu měl příležitost a námitku promlčení vznesl ještě před nařízením výkonu rozhodnutí (resp. exekuce), lze připustit, aby soud návrh na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) zamítl s odůvodněním, že rozhodnutí, obdobně jako při prekluzi práva, pozbylo způsobilosti být titulem (uplatnil se zde argument, že nařízení výkonu, který by bylo třeba ihned zastavit /byť i bez návrhu/, „neodpovídá zákonu,“ srov. JUDr. Kurka, JUDr. Drápal, Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde, Praha 2004, str. 307); o takový případ však v souzené věci nejde. Je tomu tak proto, že námitka promlčení byla vznesena teprve v odvolacím řízení, tedy poté, co soud prvního stupně exekuci nařídil, a dále proto, že k tomu, aby soud učinil právní závěr, zda je vymáhaná pohledávka promlčena, musí učinit příslušná skutková zjištění, a tedy provést dokazování, k čemuž je ovšem nutno nařídit jednání. To však exekučnímu soudu při rozhodování o nařízení výkonu rozhodnutí (resp. exekuce) občanský soudní řád nepředepisuje (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 20 Cdo 2128/2005).
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud se otázkou promlčení vymáhané pohledávky oprávněné zabýval zcela nadbytečně.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku, jímž bylo usnesení soudu prvního stupně změněno, není správné jen v části, jíž byl zamítnut návrh oprávněné na nařízení exekuce ve vztahu k prvnímu povinnému pro 17 % úrok z částky 29.500,- Kč od 27. 5. 1997 do zaplacení, ve vztahu k druhé povinné pro 17 % úrok z částky 29.500,- Kč od 27. 5. 1997 do zaplacení a ve vztahu k oběma povinným pro 17 % úrok z částky 59.000,- Kč za dobu od 28. 5. 1997 do zaplacení, Nejvyšší soud je v uvedeném rozsahu tohoto výroku zrušil a věc mu v této části vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2, část věty za středníkem, odst. 3, věta první, o. s. ř.); jinak dovolání oprávněných zamítl (§243b odst. 2, část věty před středníkem o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je závazný (§243d odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o. s. ř.).
O případných nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. zákona č. 120/2001 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. října 2010
JUDr. Olga P u š k i n o v á, v. r.
předsedkyně senátu