ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.5431.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 5431/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné MBMS , a.s. , se sídlem v Praze 4, Ohradní 61/1394, IČ 256 68 498, proti povinné KRÁLOVOPOLSKÉ , a.s. , se sídlem v Brně, Křižíkova 68a, IČ 463 47 267, zastoupené JUDr. Alešem Ondrušem, advokátem se sídlem v Brně, Těsnohlídkova 9, pro 3.097.698,78 Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 96 Nc 2081/2004, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. srpna 2008, č. j. 20 Co 159/2008 - 254, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Brně usnesením ze dne 21. 6. 2004, č. j. 96 Nc 2081/2004 - 35, nařídil exekuci na majetek povinné podle pravomocného usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 4. 2002, č. j. 27 Kv 2/2001 - 633, o potvrzení vyrovnání a jeho přílohy, tj. seznamu přihlášených a povinnou uznaných pohledávek, pro vymožení pohledávky 3.097.698,78 Kč, jejímž provedením pověřil soudního exekutora JUDr. Ladislava Navrátila, Exekutorský úřad Pardubice (výroky I. a III.), zamítl „návrh oprávněného o 2% úrok z prodlení z částky 3.097.698,78 Kč od 21. 1. 2004 do zaplacení“ (výrok II.) a dále rozhodl, že povinná je povinna uhradit oprávněnému a soudnímu exekutorovi náklady exekuce, jejich výše bude vyčíslena samostatným rozhodnutím, s tím, že nařízení se vztahuje i na tyto náklady (výrok IV.).
K odvolání povinné Krajský soud v Brně usnesením ze dne 11. 8. 2005, č. j. 20 Co 731/2004 - 83, usnesení soudu prvního stupně v napadených výrocích I., III. a IV. podle §44 odst. 10 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších předpisů (dále jen „exekuční řád“), ve znění účinném do 31. 10. 2009, potvrdil. Odvolací soud z exekučního titulu zjistil, že povinná se mimo jiné zavázala vyrovnat své závazky (se splatností do 21. 2. 2003) vůči věřiteli č. 188 (podle seznamu přihlášených a povinnou uznaných pohledávek tvořících přílohu exekučního titulu) a zaplatit oprávněné 30 % jednak z částky 24.313.301,69 Kč a dále 30 % z částky 35.371.131,- Kč, přičemž u této pohledávky je uvedeno slovo „podmíněně“ bez bližšího zdůvodnění této podmínky. Na str. 6 exekučního titulu je podmínka specifikována tak, že „dlužník (povinná) uvedl, že v rámci vyrovnání bude věřiteli č. 162 Credit Suisse First Boston (dále jen „CSF Boston“) uhrazeno 30 % zjištěného nároku, tj. 12.524.113,20 Kč, že v případě úhrady další části pohledávky ze strany PRAGOBANKY, a. s. (avalisty směnky - vyplývající z finančního plnění za dlužníka ve prospěch směnečného věřitele č. 162) bude takto ponížena zjištěná pohledávka pro výpočet kvóty 30 % a že pohledávka právního nástupce (oprávněné) bude uhrazena do 30 % ze sumy 28.313.301,69 Kč po odečtu odděleného nároku 4.000.000,- Kč s přihlédnutím k případnému plnění PRAGOBANKY, a. s., vůči věřiteli č. 162“. Dalším usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 17. 1. 2003, sp. zn. 27 Kv 2/2001- 3, které nabylo právní moci dne 22. 1. 2003, bylo vyrovnání prohlášeno za skončené. Odvolací soud dovodil, že povinná v řízení o vyrovnání podmínila své plnění vůči oprávněné pro případ úhrady další části pohledávky ze strany PRAGOBANKY, a. s. (tedy mimo částku 12.524.113,20 Kč) propočtem kvóty 30 %. Důvodnou proto neshledal odvolací námitku povinné, že její povinnost by nastala pouze v případě, pokud by plnila sama oprávněná, nikoliv PRAGOBANKA, a. s., jako třetí subjekt. Z připojeného seznamu přihlášených a dlužníkem uznaných pohledávek z exekučního titulu vyplývá sice u věřitele č. 162 upozornění na vztah věřitele s CSF Boston z hlediska jeho pohledávky k přihlášce č. 188, zpětně však tato vazba u přihlášky č. 188 není uvedena. Navíc z připojeného seznamu přihlášených a uznaných pohledávek nelze dovodit, že by se podmíněnost u pohledávky 35.371.131,- Kč vztahovala právě k přihlášce věřitele pod č. 162. Proto také povinná, což sama nepopírá, plnila 30 % z částky 41.747.044,80 Kč vůči směnečnému věřiteli CSF Boston; odkazuje-li u pohledávky uznané a přiznané ve výši 35.371.131,- Kč na připojenou fotokopii seznamu přihlášených pohledávek evidovaných pod přihláškou č. 188, pak lze dovodit, že tuto pohledávku nepopřela, a pokud je z této přihlášky patrno, že uznává podmíněně pohledávku 35.371.131,- Kč z důvodu jejího uplatnění u jiného subjektu (u přihlášky č. 162), je to v rozporu s podmínkou uvedenou v odůvodnění exekučního titulu. Nepodala-li povinná proti exekučnímu titulu odvolání pro rozporuplnost, kterou nyní tvrdí, a je-li podmíněnost rozvedena v exekučním titulu podrobněji než v přihlášce, je nutno vyjít z podmínky uvedené v exekučním titulu. Odvolací soud proto přisvědčil názoru oprávněné, že prokázala-li další plnění PRAGOBANKOU, a. s., v částce 10.325.662,60 Kč připojeným pravomocným rozvrhovým usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2003, č. j. 96 K 70/98 - 4033, pro směnečného věřitele CSF Boston pod č. pohledávky 1421, byla splněna podmínka podle §43 odst. 1 exekučního řádu pro další plnění ze strany povinné, byť nad rámec konkrétně uváděných pohledávek podle exekučního titulu, když v době rozhodování soudu byla najisto postavena zjištěná pohledávka směnečného věřitele č. 162 ve výši 41.747.044,80 Kč, stanovena povinnost dlužníka (povinné) tomuto věřiteli uhradit částku 12.524.113,20 Kč, aniž by bylo vyloučeno jakékoliv další finanční plnění ze strany avalisty směnky za dlužníka ve prospěch směnečného věřitele č. 162 (tj. CSF Boston). Není proto důvodná námitka povinné, že veškerá další plnění podle exekučního titulu ve smyslu §63 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání vůči ní zanikají do budoucna. Navíc pohledávka oprávněné, pro niž podala návrh na nařízení exekuce, nepřekračuje 30 % zjištěné a dlužníkem (povinnou) uznané pohledávky v celkové výši 35.371.131,- Kč. Předpoklad pro nařízení exekuce uvedený v §43 odst. 2 exekučního řádu pak oprávněná splnila předložením pravomocného rozvrhového usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2003, č. j. 96 K 70/98 - 4033.
Dne 25. 11. 2005 bylo soudu prvního stupně doručeno vyrozumění pověřeného soudního exekutora ze dne 22. 11. 2005, sp. zn. EX 052 - 4494/04, o zániku pověření k provedení exekuce a ukončení exekuce, neboť zcela vymohl pohledávku oprávněné, její příslušenství a náklady exekuce [§51 písm. c) exekučního řádu].
Na základě dovolání podaného povinnou Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 1. 2007, č. j. 20 Cdo 2484/2005 - 129, usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V tomto rozhodnutí dovolací soud zaujal právní názor, že „výkon rozhodnutí (exekuci) k vymožení pohledávky zapsané do seznamu přihlášek lze ve smyslu §63 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nařídit jen tehdy, jestliže věřitelem přihlášenou (nejudikátní) pohledávku nepopřel dlužník (zde povinná) a vyrovnací správce; to platí i o pohledávkách uvedených v §20 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb. (tzv. podmíněných pohledávkách). Pro zjištění, zda, případně v jaké části, byla pohledávka dlužníkem nebo vyrovnacím správcem popřena, jakož i pro posouzení podmíněnosti pohledávky, případně její části, je určující nikoliv odůvodnění usnesení, kterým soud vyrovnání potvrdil, ale obsah protokolu o vyrovnacím jednání. Cílem vyrovnacího jednání je rozhodnutí o tom, zda věřitelé vyrovnání navržené dlužníkem přijmou, přičemž jeho předmětem je - v první řadě - přezkoumání pohledávek. Zatímco v seznamu přihlášek postačí, je-li uvedeno, že přihlášená pohledávka, případně její část, je vázána na splnění podmínky, je třeba pro specifikaci podmínky (její konkrétní určení) - reflektující ostatně i požadavky kladené na materiální vykonatelnost titulu - z hlediska §43 zákona č. 120/2001 Sb. vycházet právě z protokolu o vyrovnacím jednání.“
Usnesením ze dne 2. 10. 2007, č. j. 96 Nc 2081/2004 - 226, Městský soud v Brně opětovně nařídil podle pravomocného a vykonatelného usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 4. 2002, č. j. 27 Kv 2/2001 - 633, pro vymožení pohledávky 3.097.698,78 Kč exekuci na majetek povinné, jejímž provedením pověřil soudního exekutora JUDr. Ladislava Navrátila, Exekutorský úřad Pardubice (výroky I. a IV.), zamítl „návrh oprávněné o 2% úrok z prodlení z částky 3.097.698,78 Kč od 21. 1. 2004 do zaplacení“ (výrok II.) a dále rozhodl, že povinná je povinna uhradit oprávněnému a soudnímu exekutorovi náklady exekuce, jejichž výše bude vyčíslena samostatným rozhodnutím, s tím, že nařízení se vztahuje i na tyto náklady (výrok III.). Soud prvního stupně, vázán právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným ve zrušujícím usnesení ze dne 31. 1. 2007, č. j. 20 Cdo 2484/2005 - 129, dospěl opětovně k závěru, že předpoklady pro nařízení exekuce byly splněny, neboť z protokolu o vyrovnacím jednání nevyplývá, že by došlo k popření pohledávky dlužníkem nebo vyrovnacím správcem, pouze je uveden dodatek o podmíněnosti tohoto uznání pohledávky. Ke splnění podmínky pak došlo po ukončení vyrovnacího řízení, což je důvodem pro možnost vymáhat tuto pohledávku exekucí.
K odvolání povinné Krajský soud v Brně usnesením ze dne 7. 8. 2008, č. j. 20 Co 159/2008 - 254, usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I., III. a IV. potvrdil a odvolání povinného proti výroku II. odmítl. Odvolací soud především poukázal na to, že pokud je soudu předloženo vykonatelné rozhodnutí opatřené doložkou právní moci, v němž „odpovídá oprávněný i povinný“, je soud povinen exekuci nařídit a nemůže se již zabývat jeho věcnou správností. Dále odkázal na právní závěry, které zaujal v předchozím usnesení ze dne 11. 8. 2005, č. j. 20 Co 731/2004 - 83, a na závazný právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2005, sp. zn. 20 Cdo 731/2004. Shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že z protokolů o vyrovnacím jednání ze dne 25. 6. 2001 a ze dne 28. 6. 2001 vyplývá, že pohledávka MBMS, a.s. pod č. 188 nebyla mezi pohledávkami, ke kterým by byly vznášeny jakékoliv připomínky, a stejně tak se zde nevyskytují ani námitky proti pohledávce Credit Suisse First Boston (dále „CSF Boston“) pod č. 162. Případná poznámka v seznamu přihlášených pohledávek u pohledávky č. 188 „podmíněně“ je zcela nejasná a „co je jí míněno, nevyplývá nejen ze seznamu přihlášených pohledávek, kde, jak uvedl Nejvyšší soud, nebylo nutno ji rozepisovat, ale zejména žádná podmíněnost nevyplývá z protokolu o vyrovnávacím jednání“. Z protokolu „o vyrovnávacím jednání pak nevyplývá ani žádná vzájemná vázanost mezi pohledávkou č. 162 a pohledávkou č. 188“. Z těchto důvodů krajský soud uzavřel, že exekuce byla rozhodnutím soudu prvního stupně nařízena na základě pravomocného a vykonatelného exekučního titulu.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z §238a odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že případná poznámka „podmíněně“ v seznamu přihlášených pohledávek je zcela nejasná a co je jí míněno, ze seznamu přihlášených pohledávek ani z protokolu o vyrovnacím jednání nevyplývá. Poukazuje na str. 2 přílohy exekučního titulu, která tvoří jeho nedílnou součást, z níž je zřejmé, že u věřitele č. 162 CSF Boston (směnečný věřitel) je výslovně uvedeno, že jeho přihlášená pohledávka ve výši 41.747.044,80 Kč má vztah k přihlášce č. 188 (oprávněná), přičemž u této věřitelky je uvedeno, že její přihlášená pohledávka ve výši 35.371.131,- Kč je podmíněná. Z toho dovozuje, že odvolací soud se dostatečně „nezabýval vyrovnacím spisem 27 Kv 2/2001“ a v důsledku toho dospěl k nesprávnému právnímu závěru. Namítá, že na vyrovnacím jednání dne 25. 6. 2001 došlo k přezkoumání veškerých přihlášených pohledávek (viz str. 3 protokolu), přičemž podkladem pro toto přezkoumání jsou seznamy pohledávek přihlášených věřitelů a vyjádření dlužníka, zpracované vyrovnacím správcem (viz str. 2 protokolu). Součástí vyrovnacího spisu je i písemné posouzení přihlášené pohledávky č. 188 vyrovnacím správcem ze dne 17. 6. 2001, písemné posouzení této pohledávky zvláštním správcem a stanovisko povinného k této pohledávce. Ze všech těchto dokumentů vyplývá podmíněné uznání pohledávky č. 188 zdůvodněné její provázaností s přihláškou pohledávky č. 162. Skutečnost, že podmíněnost této pohledávky není zmíněna v protokolu o vyrovnacím jednání, je jen důsledkem toho, že pohledávka oprávněné nebyla ze strany vyrovnacích správců popřena, nýbrž podmíněně uznána. Z pohledu exekuce však toto podmíněné uznání má podle dovolatelky stejné právní účinky jako popření pohledávky, takže exekuční soud je povinen zkoumat, zda došlo ke splnění podmínky pro splatnost pohledávky. Dovolatelka vyslovuje názor, že oprávněná není jejím věřitelem a že exekuce je od počátku vedena protiprávně. Dále znovu popsala okolnosti vzniku (směnečné) pohledávky (v celkové výši 47.798.825,50 Kč), kterou v konkursu prohlášeném na majetek PRAGOBANKY, a. s. (směnečného rukojmího) přihlásil směnečný věřitel CSF Boston; v tomto konkursním řízení byla částečným rozvrhem uspokojena pohledávka CSF Boston v rozsahu 12.427.694,50 Kč. Směnečný rukojmí pak smlouvou ze dne 5. 4. 2001 postoupil (mimo jiné) pohledávku za povinnou ve výši 35.371.131,- Kč oprávněné (v době převodu šlo o pohledávku neurčitou a nespecifikovanou, která měla v budoucnu vzniknout v důsledku dalšího plnění PRAGOBANKY, a. s., směnečnému věřiteli). Do (povoleného) vyrovnání povinné přihlásili (směnečnou) pohledávku, resp. její zůstatek, jak CSF Boston, tak oprávněná, která pohledávku ve výši 35.371.131,- Kč přihlásila jen podmíněně (§20 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb.) a jako podmíněná byla ve vyrovnání i uznána. V rozsahu 35.371.131,- Kč přihlásili tedy tutéž (směnečnou) pohledávku CSF Boston (směnečný věřitel) a oprávněná (směnečný rukojmí), ta však s podmínkou, bude-li sama plnit směnečnému věřiteli namísto povinné (úpadkyně). Do konce zákonné lhůty k provedení vyrovnání s věřiteli, tj. do 21. 2. 2003, uhradila povinná všechny přihlášené pohledávky, včetně pohledávek CSF Bostonu a nepodmíněných částí pohledávek oprávněné; podmínka shora uvedená k 21. 2. 2003 splněna nebyla. Tímto plněním zanikla ve smyslu §63 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb. povinné povinnost plnit věřitelům tu část závazků, k jejichž splnění nebyla povinna podle obsahu vyrovnání. Teprve po skončení vyrovnání obdržel CSF Boston částku 10.325.662,60 Kč v konkursním řízení proti PRAGOBANCE, a. s., a to na základě konečného rozvrhového usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2003, č. j. 96 K 70/98 - 4033. Nešlo však o plnění oprávněné, nýbrž o plnění v rámci konkursu prohlášeného na majetek PRAGOBANKY, a. s. Vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak dovolatelka spatřuje v tom, že soudy obou stupňů návrhu na nařízení exekuce vyhověly bez nařízení jednání jen na základě doložené fotokopie exekučního titulu, tedy při absenci další zákonem vyžadované listiny vydané nebo ověřené státním orgánem nebo notářem, z níž je patrno, že se splnila podmínka, o niž oprávněná svůj nárok opírá; oprávněná též nedoložila, že rozvrhové usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2003, č. j. 96 K 70/98 - 4033, nabylo právní moci, a ani důkaz o tom, že částka 10.325.662,60 Kč byla věřiteli CSF Boston skutečně uhrazena. Dále dovolatelka uvedla, že i přes svůj nesouhlas byla postupem soudního exekutora donucena zaplatit na jeho účet celou exekuovanou pohledávku a náklady exekuce v celkové výši 3.569.078,78 Kč, přičemž vymáhaná pohledávka byla zaslána oprávněné, čímž na její straně vzniklo bezdůvodné obohacení; po zrušení usnesení soudů obou stupňů o nařízení exekuce Nejvyšším soudem jí tyto finanční prostředky nebyly vráceny, došlo k opakovanému nařízení exekuce a k jejímu následnému zastavení, přičemž povinné nebyla přiznána náhrada nákladů řízení. Ze všech těchto důvodů dovolatelka navrhla, aby usnesení soudů obou stupňů byla zrušena, a vzhledem k tomu, že oprávněná nemá aktivní legitimaci k podání návrhu na nařízení exekuce, což naplňuje „vadu uvedenou v §229 odst. 1 písm. b) o. s. ř.“, aby Nejvyšší soud sám rozhodl tak, že se exekuční návrh oprávněné zamítá.
Oprávněná ve svém písemném vyjádření k dovolání navrhla, aby bylo jako nepřípustné odmítnuto, případně jako nedůvodné zamítnuto.
Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12. části první zákona č. 7/2009 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastnicí řízení, řádně zastoupenou advokátem, dospěl po přezkoumání věci podle §242 o. s. ř. k závěru, že dovolání podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a s §130 exekučního řádu není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím - jako v projednávaném případě - usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení exekuce, je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., který ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 ve spojení s §238a odst. 2 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř, jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle právní normy (nejen hmotného práva, ale i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §37 odst. 2 exekučního řádu nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá exekuční titul podle tohoto zákona, může oprávněný podat návrh na nařízení exekuce podle tohoto zákona.
Podle §44 odst. 2 exekučního řádu, ve znění účinném do 31. 10. 2009, soud usnesením nařídí exekuci a jejím provedením pověří exekutora do 15 dnů, jestliže jsou splněny všechny zákonem stanovené předpoklady pro nařízení exekuce, jinak návrh zamítne. Soud nařídí exekuci, aniž by stanovil, jakým způsobem má být exekuce provedena.
Při věcném posuzování návrhu na nařízení exekuce soud zkoumá, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni a zda právo není prekludováno (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98 na str. 16/46, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000, pod poř. č. 4). Je-li splnění povinnosti uložené exekučním titulem vázáno na splnění podmínky (odkládací) nelze bez jejího splnění exekuci nařídit (§43 odst. 1 exekučního řádu), neboť exekuční titul se nestal vykonatelným ( srov. též odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2898/2007).
Podle §63 odst. 4, věty první, zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ ZKV“), lze vést na základě pravomocného usnesení o potvrzení vyrovnání pro pohledávku zapsanou do seznamu přihlášek výkon rozhodnutí s výjimkou případů popření pohledávky dlužníkem nebo správcem.
Podle §59 ZKV popření pravosti nebo výše některé z přihlášených pohledávek dlužníkem, správcem nebo některým z věřitelů oprávněným hlasovat, má tyto účinky: a) popře-li pohledávku dlužník , musí soud po slyšení účastníků na návrh věřitele nařídit, aby částka připadající na popřenou pohledávku byla zajištěna složením do úschovy u soudu; zároveň určí věřiteli popřené pohledávky lhůtu k jejímu uplatnění s poučením, že zajištěný obnos uvolní ve prospěch dlužníka, nebude-li lhůta dodržena. Popření pohledávky dlužníkem má za následek, že pro ni nelze vést výkon rozhodnutí na základě soudem potvrzeného vyrovnání (§63 odst. 4); je-li však popřená pohledávka již vykonatelná, je na dlužníkovi, aby uplatnil svá práva podle obecných ustanovení občanského soudního řádu; b) popře-li pohledávku správce , nelze pro ni vést výkon rozhodnutí na základě soudem potvrzeného vyrovnání (§63 odst. 4); c) popření pohledávky jiným věřitelem zůstává bez vlivu na vyrovnání.
Podle §56 odst. 1 ZKV musí věřitelé přihlásit své pohledávky ve lhůtě stanovené v §50 odst. 3 písm. c). V přihlášce je třeba uvést výši a právní důvod vzniku pohledávky, popřípadě i označení soudu, u něhož pohledávka byla už vymáhána (odstavec 2).
Podle §20 odst. 4 ZKV přihlásit lze i pohledávku vázanou na podmínku. Ručitel takto přihlašuje svoji pohledávku, která mu vůči úpadci vznikne, bude-li za něho plnit jeho závazek vůči věřiteli. Obdobně přihlašují své pohledávky i osoby, jejichž věci, práva nebo pohledávky zajišťují pohledávky oddělených věřitelů vůči úpadci (§27 odst. 5 cit. zákona).
Jak uvedl již Nejvyšší soud v usnesení ze dne 31. 1. 2007, č. j. 20 Cdo 2484/2005 - 129, výkon rozhodnutí (exekuci) k vymožení pohledávky zapsané do seznamu přihlášek lze ve smyslu §63 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb. nařídit jen tehdy, jestliže věřitelem přihlášenou (nejudikátní) pohledávku nepopřel dlužník (zde povinná) a vyrovnací správce; to platí i o pohledávkách uvedených v §20 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb. (tzv. podmíněných pohledávkách), přičemž pro zjištění, zda, případně v jaké části, byla pohledávka dlužníkem nebo vyrovnacím správcem popřena, jakož i pro posouzení podmíněnosti pohledávky, případně její části, je určující nikoliv odůvodnění usnesení, kterým soud vyrovnání potvrdil, ale obsah protokolu o vyrovnacím jednání.
V uvedených ohledech vyšly soudy obou stupňů ze skutkového závěru, že z protokolů o vyrovnacím jednání ze dne 25. 6. 2001 a ze dne 28. 6. 2001 nevyplývá, že došlo k popření pohledávky přihlášené věřitelkou (oprávněnou) dlužníkem nebo vyrovnacím správcem, pouze je uveden dodatek o podmíněnosti uznání této pohledávky; k tomuto zjištění dovolatelka v dovolání uvedla, že „skutečnost, že podmíněnost této pohledávky není zmíněna v protokolu z jednání, je jen důsledkem toho, že pohledávka oprávněné nebyla ze strany vyrovnacích správců popřena, nýbrž podmíněně uznána“. Okolnost, že by dovolatelka sama jako dlužnice tuto pohledávku přihlášenou věřitelkou (oprávněnou) popřela, ani netvrdila. K posouzení otázky podmíněnosti pohledávky, případně její části, dále odvolací soud z obsahu protokolů o vyrovnacím jednání zjistil, že u pohledávky č. 188 je bez bližšího vysvětlení uvedena poznámka „podmíněně“ a že vzájemná vázanost pohledávek evidovaných pod č. 162 a č. 188 z těchto protokolů nevyplývá.
Námitka dovolatelky, že z hlediska návrhu na nařízení exekuce podle seznamu přihlášených pohledávek má podmíněné uznání pohledávky stejné právní účinky jako popření pohledávky, není s ohledem na právní názor vyjádřený již v citovaném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, č. j. 20 Cdo 2484/2005 - 129, správná, neboť ustanovení §63 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb. platí i v případě pohledávek uznaných a vázaných na podmínku (§20 odst. 4 ZKV).
Dále dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že oprávněná doložila (prokázala) splnění podmínky v exekučním titulu, resp. v seznamu přihlášených a povinnou uznaných pohledávek tvořících přílohu exekučního titulu.
Podle §43 odst. 1 exekučního řádu jestliže je to, co ukládá exekuční titul povinnému, vázáno na splnění podmínky nebo na splnění vzájemné povinnosti oprávněného, lze exekuci nařídit jen, prokáže-li oprávněný, že se podmínka splnila nebo že sám svou vzájemnou povinnost vůči povinnému již splnil, popřípadě je připraven ji splnit.
Podle §43 odst. 2 exekučního řádu v případech uvedených v odstavci 1 je třeba k potvrzení o vykonatelnosti exekučního titulu připojit listinu vydanou nebo ověřenou státním orgánem nebo notářem, z níž je patrné, že se splnila podmínka nebo že oprávněný splnil svou vzájemnou povinnost, popřípadě je připraven ji splnit.
Zákon nevylučuje, aby v exekučním titulu byla povinnost povinného plnit oprávněnému vázána na splnění tam uvedené podmínky (srov. §36 obč. zák.). Z podmínek, na něž lze vázat splnění povinnosti, přichází v úvahu jako předpoklad vykonatelnosti podmínka odkládací (na jejím splnění závisí, zda nastanou předpokládané právní následky rozhodnutí). Protože při rozhodování o nařízení exekuce (výkonu rozhodnutí) soud rozhoduje zpravidla bez slyšení povinného a bez jednání (srov. §253 o. s. ř.) na základě vlastních zjištění, nemůže zkoumat, zda je podmínka, na kterou je vznik právních následků rozhodnutí vázán, splněna či nikoli. Splnění podmínky proto musí oprávněný doložit (prokázat) již při podání návrhu na nařízení exekuce, a to způsobem v zákoně uvedeným (§43 odst. 2 exekučního řádu). Není-li splnění podmínky doloženo (prokázáno), a to ani přes poučení soudem (§254 odst. 3 o. s. ř.), nelze exekuci nařídit a takový návrh musí být zamítnut. Z uvedených názorů dosavadní soudní praxe vycházela a dovolací soud nemá důvod na nich cokoli měnit (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu 4. 2. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1691/2004).
V projednávané věci je rozhodnutí odvolacího soudu - pokud jde o specifikaci podmínky (jejího konkrétního určení), na niž je přihlášená pohledávka oprávněné vázána (která je v seznamu přihlášených a povinnou uznaných pohledávek, tvořících přílohu exekučního titulu, stejně jako v protokolech o vyrovnacím jednání, uvedena bez bližšího zdůvodnění, a je konkretizována na str. 6 exekučního titulu, resp. v přihlášce pohledávky) - založeno na skutkovém závěru, že povinná v řízení o vyrovnání podmínila své plnění vůči oprávněné pro případ úhrady další části pohledávky ze strany PRAGOBANKY, a. s. jako třetího subjektu (mimo částku 12.524.113,20 Kč) propočtem kvóty 30 %, a nikoliv, že by povinnost povinné nastala jen v případě, pokud by plnila sama oprávněná, jak povinná v odvolání namítala. Protože oprávněná spolu s návrhem na nařízení exekuce předložila notářsky ověřený úplný opis rozvrhového usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2003, č. j. 96 K 70/98 - 4033, na němž je vyznačena doložka právní moci dnem 23. 9. 2003, ze kterého vyplývá další plnění PRAGOBANKOU, a. s., v částce 10.325.662,60 Kč pro směnečného věřitele CSF Boston pod č. pohledávky 1421, nelze odvolacímu soudu důvodně vytýkat nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., dospěl-li k závěru, že došlo ke splnění stanovené (odkládací) podmínky a že exekuční titul se tak stal vykonatelným.
Z uvedených důvodů nelze přisvědčit ani námitkám dovolatelky, že „oprávněná nemá aktivní legitimaci k podání návrhu na nařízení exekuce“ a že ve smyslu §63 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb. jí zanikla povinnost plnit věřitelům tu část závazků, k jejichž splnění nebyla povinna podle obsahu vyrovnání. Jen pro úplnost je možno dodat, že nedostatek aktivní věcné legitimace k podání návrhu na nařízení exekuce nenaplňuje „vadu uvedenou v §229 odst. 1 písm. b) o. s. ř.“, nýbrž je to důvodem pro zamítnutí takového návrhu.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., není dovolání proti němu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání povinné podle §243b odst. 5, věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž se mohl zabývat namítanými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, neboť k těmto vadám podle §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. lze v dovolacím řízení přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 o. s. ř. a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 132, ročník 2004). O situaci, že by tento dovolací důvod směřoval k podmínce existence právní otázky zásadního významu, se v daném případě nejedná (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, ročník 2004, nebo usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006).
O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. zákona č. 120/2001 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. listopadu 2010
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu