ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.5444.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 5444/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného R. J. , proti povinnému V. P. , pro 40.450,40 Kč s příslušenstvím, prodejem movitých věcí, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 35 E 1067/2003, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem z 25. 10. 2007, č. j. 11 Co 110/2007-22, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze 4. 6. 2004, č. j. 35 E 1067/2003-10, jímž okresní soud (ve výroku I. o věci samé) nařídil výkon rozhodnutí; ve výroku II. o nákladech výkonu, k jejichž náhradě ve výši 2.660,- Kč byl zavázán povinný, jej změnil (pouze) tak, že výše těchto nákladů činí 6.245,- Kč. S odvolací námitkou povinného, že v usnesení soudu prvního stupně jsou účastníci nedostatečně označeni, se krajský soud vypořádal závěrem, že pro nařízení výkonu rozhodnutí je podstatné, že oprávněný i povinný jsou osobami identickými s účastníky řízení nalézacího.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. (zásadní právní význam přisuzuje napadenému rozhodnutí s odůvodněním, že otázka materiální vykonatelnosti titulu byla posouzena v rozporu „se skutečným právním stavem, ustanoveními §251, §261 odst. 1 a §261a o. s. ř. a s ustálenou soudní praxí“) povinný namítá nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Podle jeho názoru měli být účastníci označeni
1) oprávněný údaji „Rudolf Jurajda – Zámečnictví ROLF, IČ: 45169411, s místem podnikání 756 56 Prostřední Bečva – Bacov 396, jednající Rudolfem Jurajdou, nar. 19. 06. 1951, bytem 756 56 Prostřední Bečva – Bacov 396, podnikatelem, podnikajícím na základě Živnostenského oprávnění jako FO, nezapsaná v obchodním rejstříku.“
2) povinný údaji „obchodní firma Václav Polanský – POLARIC, IČ: 10452630, s místem podnikání Teplice, Topolová 83/3060, 415 01 Teplice 1, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. A 399, jednající podnikatelem Mgr. Václavem Polánským, nar. 12. 03. 1944, bytem Teplice, Topolová 83/3060, 415 01 Teplice 1, za účasti manželky povinného Ilony Polánské, nar. 25. 11. 1948, bytem jako povinný“.
Jestliže soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích, ač jde o věc vyplývající z obchodní vztahů, neuvedly identifikační číslo účastníků a další údaje jím naznačené v dovolání, jsou podle povinného jejich rozhodnutí, stejně jako podkladový rozsudek Okresního soudu v Teplicích z 20. 3. 2002, č. j. 8 C 360/2000-16, materiálně nevykonatelná.
Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatel – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Dovolatel napadenému rozhodnutí sice přisuzuje zásadní právní význam, hodnocením námitek v dovolání obsažených však k tomuto závěru dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek, tedy otázek významných pro posouzení, zda jsou splněny všechny zákonem předepsané předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí, uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Nejvyšší soud ve svém usnesení z 25. 2. 1999 sp. zn. 21 Cdo 2101/1998, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 1999 pod poř. č. 62, a v usnesení z 29. 8. 2001 sp. zn. 20 Cdo 1020/1999, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4, ročník 2002 pod poř. č. 25, zaujal a vysvětlil závěr, že vady v označení účastníků řízení v rozhodnutí, o jehož výkon jde, nejsou na újmu jeho vykonatelnosti, je-li možné z něj bez pochybností dovodit, komu bylo přiznáno právo nebo byla uložena povinnost. Tato zásada platí tím spíše, nejsou-li v záhlaví rozhodnutí o nařízení exekuce způsobem předepsaným v ustanovení §79 odst. 1 věty druhé a třetí o. s. ř. označeni účastníci řízení vykonávacího.
V daném případě sice okresní ani krajský soud v záhlaví svých rozhodnutí – v rozporu s ustanovením §79 odst. 1 o. s. ř. – identifikační číslo účastníků neuvedly, tato závada však není způsobilá vést k závěru o nevykonatelnosti těchto usnesení, a to zejména jsou-li jimi účastníci identifikováni – navíc, tedy kromě údajů předepsaných ustanovením §79 odst. 1 o. s. ř., totiž jménem, příjmením a bydlištěm – i datem narození, takže je mimo jakoukoli pochybnost jak to, komu jsou přiznávána práva a ukládány povinnosti, tak to, že účastníky vykonávacího řízení jsou tytéž fyzické osoby, jež byly účastníky řízení nalézacího. Jiné než výše uvedené údaje občanský soudní řád pro označení účastníků řízení výslovně nepředepisuje. Dovolací námitka, že identifikačním číslem nebyli účastníci označeni ani v návrhu na nařízení výkonu, nemá oporu v obsahu spisu (viz návrh na č. l. 1). Námitka nedostatku přesnosti vymezení rozsahu a obsahu vymáhaných povinností zůstala v dovolání neodůvodněna.
Namítá-li povinný (teprve) v dovolání, že jeho příjmení zní správně „ Polánský “, nikoli tedy, jak uvedly soudy obou stupňů „ Polanský “, jde o novum, podle §241a odst. 4 o. s. ř., nepřípustné (kromě toho ovšem správné znění svého příjmení zpochybňuje samotný povinný, jenž se v záhlaví, v textu i při podpisu svého odvolání /č. l. 14/ opakovaně označuje jako „ Polanský “, čemuž ostatně odpovídá také údaj ve výpisu z obchodního rejstříku (č. l. 15) i údaj uvedený na fotokopii diplomu /č. l. 29/ osvědčujícího jeho právnické vzdělání).
Dovolání není přípustné ani proti měnícímu výroku nákladech řízení, jelikož ten nemá povahu rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2740/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 5/2005 pod č. 70), takže přípustnost dovolání nelze dovozovat z §237 odst. 1 o. s. ř.; totéž pak platí o ustanoveních §238, §238a a §239 o. s. ř., v jejichž taxativních výčtech usnesení o nákladech řízení uvedeno není.
Protože tedy dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání bylo odmítnuto, oprávněnému, jenž by jinak měl podle §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o. s. ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, takové náklady podle obsahu spisu nevznikly; této procesní situaci odpovídá výrok shora uvedený.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. listopadu 2010
JUDr. Vladimír M i k u š e k, v. r.
předseda senátu