ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.867.2009.1
sp. zn. 20 Cdo 867/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněného Hlavního města Prahy , se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2, IČ 00064581, adresa pro doručování: Hlavní město Praha, Městská policie hl. m. Prahy, Praha 10, Korunní 98, proti povinnému M. M. , zastoupenému JUDr. Janou Novákovou, advokátkou se sídlem v Kostelci nad Labem, Neratovická 218, pro 500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 5 Nc 4093/2008, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. září 2008, č. j. 66 Co 913/2008 - 20, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. září 2008, č. j. 66 Co 913/2008 - 20,
ve výroku, jímž usnesení soudu prvního stupně bylo změněno tak, že návrh povinného na zastavení exekuce se zamítá, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vsetíně usnesením ze dne 1. 8. 2008, č. j. 5 Nc 4093/2008 - 7, zastavil exekuci nařízenou usnesením téhož soudu ze dne 22. 5. 2008, č. j. 5 Nc 4093/2008 - 5 (výrok I.), rozhodl o nákladech řízení (výrok II.) a dále, že „pokud soudnímu exekutorovi JUDr. Miloslavu Hauerlandovi z Exekutorského úřadu Praha 5 vznikly náklady exekuce, bude o nich rozhodnuto dodatečně“ (výrok III.). S poukazem na §88 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, dospěl k závěru, že lze-li podle tohoto ustanovení rozhodnutí o uložení pokuty za přestupek vykonat do pěti let od uplynutí lhůty určené pro její zaplacení, pak za situace, kdy rozhodnutí o blokové pokutě nabylo vykonatelnosti dnem 10. 2. 2003 a návrh na nařízení exekuce byl podán dne 16. 5. 2008, stalo se tak po uplynutí pětileté prekluzivní lhůty (uplynulé dnem 10. 2. 2008).
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 29. 9. 2008, č. j. 66 Co 913/2008 - 20, odmítl odvolání soudního exekutora proti výrokům I. a II. usnesení okresního soudu (výrok I.) a dále je k odvolání oprávněného změnil tak, že návrh povinného na zastavení exekuce zamítl (výrok II.). Ve vztahu k soudnímu exekutorovi dospěl odvolací soud k závěru, že k podání odvolání proti uvedeným výrokům usnesení okresního soudu nebyl subjektivně legitimován, neboť se jej přímo nedotýkají. Odvolání oprávněného shledal opodstatněným s odůvodněním, že soud prvního stupně „přehlédl“, že ustanovení §88 zák. č. 200/1990 Sb. bylo s účinností od 1. 1. 2006 zrušeno zákonem č. 501/2004 Sb. a že od tohoto data nabyl účinnosti zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, který v §106 odst. 3 stanoví, že pro exekuci, vybírání a evidenci peněžitých plnění se uplatní postup pro správu daní, tj. postup podle zákona č. 337/1992 Sb., podle jehož §70 odst. 1 platí, že právo vymáhat plnění se promlčuje po 6-ti letech po roce, ve kterém se nárok stal splatným. Odvolací soud proto uzavřel, že nastala-li splatnost vymáhané pokuty v roce 2003, a návrh na nařízení exekuce byl podán dne 16. 5. 2008, stalo se tak před uplynutím promlčecí doby uvedené v §70 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb.; právo oprávněného vymáhat pokutu není podle jeho názoru prekludováno, jelikož právní úprava prekluze již byla zrušena. Důvod pro zastavení exekuce tudíž není dán.
Proti výroku II. tohoto usnesení podal povinný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z „§238a odst. 1 písm. c) o. s. ř.“ [správně zřejmě z §238a odst. 1 písm. d) o. s. ř.], a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Má za to, že exekucí vymáhané právo je prekludováno, a v této souvislosti poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 298/2005, sp. zn. 20 Cdo 984/2002 a sp. zn. 20 Cdo 2208/2002, z nichž vyplývá, že stanoví-li zákon, že správní rozhodnutí, popř. jiný titul ve smyslu §274 o. s. ř., lze vykonat jen do určité doby, pak v této době musí být výkon rozhodnutí nařízen a proveden; podmínky, za nichž lze správní rozhodnutí (jiný titul) vykonat, se odvíjejí od znění předpisu, na jehož základě bylo vydáno, účinného v době, kdy se tak stalo (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2208/2002). Nesouhlasí proto s názorem odvolacího soudu, že v daném případě se použije ustanovení §70 odst. 1 zák. č. 337/1992 Sb., neboť „takový postup“ by byl pravou zpětnou účinností a porušením zásady právní jistoty účastníků. Dále poukazuje na to, že zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, účinný od 1. 1. 2006, v přechodných ustanoveních v §179 stanoví, že výkon rozhodnutí, který byl zahájen před účinností tohoto zákona, se dokončí podle dosavadních předpisů. Domnívá se, že pokud přechodná ustanovení „mlčí, mělo by se postupovat způsobem nepravé zpětné účinnosti“, tj., že novým právním předpisem se sice mají řídit i právní vztahy vzniklé před jeho účinností, avšak až ode dne jeho účinnosti; samotný vznik těchto právních vztahů a nároky z nich vzniklé před účinností nového právního předpisu, se spravují dosavadní právní úpravou. Navrhl, aby usnesení odvolacího soudu bylo ve výroku II. zrušeno.
Oprávněný se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnil s usnesením odvolacího soudu.
Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12., části první zákona č. 7/2009 Sb.) a po přezkoumání věci podle §242 odst. 3 o. s. ř. dospěl k závěru, že dovolání - přípustné podle
§237 odst. 1 písm. a) ve spojení s §238a odst. 1 písm. d), odst. 2 o. s. ř. a §130 zákona č. 120/2001 Sb. - je důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §37 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb. oprávněný může podat návrh na nařízení exekuce podle tohoto zákona, nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá exekuční titul podle tohoto zákona.
Podle §88 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb. lze rozhodnutí o uložení pokuty za přestupek, o nároku na náhradu škody a o náhradě nákladů řízení vykonat do pěti let po uplynutí lhůty určené pro jejich zaplacení.
Podle zákona č. 501/2004 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím správního řádu, článku 15, části patnácté, se v zákoně č. 200/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, §88 včetně nadpisu zrušuje.
V posuzované věci je exekučním titulem blok na pokutu č. A0496532, série DA/1997, vydaný Městskou policií hlavního města Prahy dne 10. 2. 2003, kterým byla povinnému uložena pokuta 500,- Kč, a jenž se stal vykonatelným dne 10. 2. 2003. Protože se jedná o rozhodnutí správní, platí, že se posuzuje podle toho předpisu, na jehož základě byl vydán. Podle tohoto předpisu se posuzují i otázky, jež jsou pro nucený výkon správního rozhodnutí relevantní.
Exekuční titul byl vydán v blokovém řízení upraveném v §84 a násl. zákona č. 200/1990 Sb., který v §88 odst. 1 stanovil pětiletou prekluzivní lhůtu, v níž lze rozhodnutí o uložení pokuty za přestupek vykonat. Zákonem č. 501/2004 Sb. bylo s účinností od 1. 1. 2006 ustanovení §88 zákona č. 200/1990 Sb. zrušeno, aniž by bylo přechodnými ustanoveními upraveno, jak se posuzuje lhůta, která počala běžet před tímto datem. Pojí-li se otázky významné pro exekuci správního rozhodnutí s předpisem, na základě něhož bylo vydáno (přičemž rozhodné je znění předpisu účinné v době vydání rozhodnutí), je také třeba lhůtu, do kdy lze rozhodnutí vykonat, jako vlastnost exekučního titulu, posuzovat podle tohoto právního předpisu.
V usnesení ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 20 Cdo 1802/2007, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 8/2009 pod č. 83, Nejvyšší soud zaujal a odůvodnil závěr, že „není-li stanoveno jinak, posuzuje se lhůta, ve které lze správní rozhodnutí vykonat, podle právního předpisu, na jehož základě bylo vydáno“ (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2008, sp. zn. 20 Cdo 1800/2007, v němž shodně dospěl k závěru, že „lhůta, do kdy lze správní rozhodnutí vykonat, je vlastností exekučního titulu; jeho vykonatelnost se posuzuje podle právních předpisů, podle kterých byl vydán, není-li stanoveno jinak“, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 20 Cdo 5021/2009, a ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 20 Cdo 2723/2008); od těchto závěrů nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani v posuzované věci.
Bylo-li tedy podkladové rozhodnutí vydáno dne 10. 2. 2003, přičemž téhož dne se stalo vykonatelným, bylo možno jej vykonat jen v pětileté prekluzivní lhůtě stanovené v době vydání rozhodnutí §88 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2005, tedy do 10. 2. 2008. Domáhal-li se oprávněný nařízení exekuce návrhem ze dne 16. 5. 2008, pak je zřejmé, že jej podal po uplynutí pětileté prekluzivní lhůty, čímž nárok zanikl.
Závěr odvolacího soudu, že předpoklady pro zastavení exekuce [§268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.] nebyly splněny, je tudíž nesprávný, a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tak byl dovolatelem uplatněn důvodně. Nejvyšší soud proto usnesení odvolacího soudu v napadeném výroku zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2, věta za středníkem, odst. 3, věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
V novém rozhodnutí rozhodne soud nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22.září 2010
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu