ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.885.2009.1
sp. zn. 20 Cdo 885/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci již zletilé J. K., dcery L. K., bytem v P. 6, ul. V., zastoupené JUDr. Ingrid Grebíkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 11, a otce JUDr. P. K., zastoupeného JUDr. Bohumilem Měšťánkem, advokátem se sídlem v Praze 6, Národní obrany 45, o změnu úpravy styku otce s J. K., o vydání předběžného opatření a o výkon rozhodnutí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 12 P 70/2001, o dovolání otce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. května 2008, č. j. 64 Co 107/2008 - 635, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 9. 10. 2007, č. j. 12 P 70/2001 - 613, zamítl jednak návrh matky na novou úpravu styku otce s tehdy nezletilou J. K., a dále návrhy otce na vydání předběžného opatření na úpravu jeho styku se jmenovanou a na výkon rozhodnutí rozsudku téhož soudu ze dne 4. 9. 2000, sp. zn. 12 P 70/2001, nařídil výkon rozhodnutí rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2004, sp. zn. 18 Co 62/2004, uložením pokuty matce ve výši 10.000,- Kč, kterou je povinna zaplatit do 15 dnů od právní moci rozhodnutí na účet soudu, a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání obou rodičů Městský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích ohledně nařízení výkonu rozhodnutí rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 14. 9. 2000 a ohledně předběžného opatření potvrdil a ve zbývajících výrocích jej zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že výrok rozsudku obvodního soudu, jímž bylo rozhodnuto o nařízení výkonu, je nepřezkoumatelný, že řízení o návrhu matky na novou úpravu styku otce s tehdy nezletilou J. trpí procesními vadami a že odvolání otce proti zamítavému výroku o nařízení výkonu rozhodnutí rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. 9. 2000, sp. zn. 12 P 70/2001, a proti zamítavému výroku o nařízení předběžného opatření není důvodné, neboť jeho styk s dcerou je upraven rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2004, sp. zn. 18 Co 62/2004, přičemž s dcerou se stýkal podle dohody rodičů.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal otec dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 o. s. ř. Namítá, že „soudy obou stupňů nesprávně hodnotily šikanózní přístup matky k výkonu práva otce ke styku s jeho nezletilou dcerou“, a že tak jejich postupem došlo mezi nimi ke zpřetrhání vazeb. Odvolacímu soudu vytýká, že „založil své usnesení na vadném procesním postupu a přihlížel k neplatnému odvolání matky, že dospěl na základě vadného procesního přístupu k chybnému závěru, že uložení pokuty matce je nepřezkoumatelné, že svým usnesením popřel reálné právo otce nezl. na jeho skutečnou účast na výchově nezl. a jeho právo na rodinný život, že nevzal v úvahu to, že na základě rozsudku soudu I. stupně vypracovaného samosoudkyní JUDr. Marcelou Kolibovou podal opakovanou stížnost na její předpojatost vůči němu…“, že ignoroval procesní právo otce nezl. a jeho právního zástupce být účastníkem všech jednání soudu, která se vztahují k projednávané záležitosti, že se nezabýval svévolným jednáním matky nezl., které vedlo k utajování některých zdravotních informací o nezl. před otcem a k jeho vyloučení z podílu na výchově nezl.“, že svým usnesením o vrácení věci soudu prvního stupně zpět k dalšímu řízení znemožnil i částečnou nápravu současného stavu s ohledem na průtahy v řízení způsobené z velké části soudními orgány, opakovaně ignoroval námitky otce, že soud podle §273 odst. 2 o. s. ř. může nařídit výkon rozhodnutí podle odstavce 1 písm. b) i bez předchozí výzvy §272 odst. 2, je-li nepochybné, že výzva nemůže vést povinného k dobrovolnému plnění soudního rozhodnutí, nebo jestliže by jím bylo plnění soudního rozhodnutí zmařeno“. Navrhl, aby usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno a „věc byla vrácena“ soudu prvního stupně „k novému projednání a rozhodnutí s doporučením, kterým směrem by se soud měl ubírat v souvislosti s tímto rozhodnutím.“
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II, bod 12. části první zák. č. 7/2009 Sb.) a po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu, jímž byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o nařízení výkonu rozhodnutí, v zamítavém výroku o návrhu otce na nařízení předběžného opatření a v závislém výroku o nákladech řízení a jímž mu byla věc v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení, ani proti potvrzujícímu výroku o zamítnutí návrhu na nařízení předběžného opatření není podle §238, §238a a §239 o. s. ř. přípustné, neboť tato usnesení nejsou uvedena v jejich taxativním výčtu (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. 21 Cdo 1800/2006, ze dne 6. 9. 2007 uveřejněné pod č. 1 v časopise Soudní judikatura, ročník 2008, usnesení téhož soudu sp.zn. 29 Odo 1026/2006, ze dne 18. 3. 2008).
Přípustnost dovolání proti těmto výrokům nelze dovodit ani z §237 odst. 1 o. s. ř., neboť usnesení podle §221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. v rozhodném znění, není rozhodnutím měnícím ani potvrzujícím, a výrok usnesení, jímž bylo rozhodnuto o předběžném opatření, není rozhodnutím ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 26 Cdo 1533/2001, ze dne 22.1.2002, zveřejněné v časopise Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002, č. 9-10, poř. č. 62, str. 299-300).
Dovolání není přípustné ani proti výroku usnesení odvolacího soudu, jímž potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu otce na nařízení výkonu rozhodnutí rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. 9. 2000, sp. zn. 12 P 70/2001.
Je-li napadeným rozhodnutím - jako v projednávaném případě - usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. §238a odst. 2 o. s. ř.). Protože použití §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno (usnesení, jímž byl zamítnut návrh na nařízení výkonu rozhodnutí, nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí soudu prvního stupně), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací přezkum předjímaný §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tímto dovolacím důvodem je dovolací soud vázán a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam (§242 odst. 3, věta první o. s. ř.).
Dovolatel žádnou otázku, jež by měla rozhodnutí odvolacího soudu činit po právní stránce zásadně významným (§237 odst. 3 o. s. ř.), v dovolání nevymezil a ani hodnocením námitek obsažených v dovolání k závěru o splnění této podmínky dospět nelze.
Namítá-li, že řízení je postiženo zmatečnostní vadou (spočívající v tom, že odvolací soud nevzal v úvahu, že na soudkyni soudu prvního stupně JUDr. Marcelou Kolibovou podal „opakovanou stížnost na její předpojatost vůči němu“) a rovněž tzv. jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemohl se dovolací soud těmito námitkami zabývat, neboť k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k vadám podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); o situaci, že by tento dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. směřoval k podmínce existence právní otázky zásadního významu, se v daném případě nejedná (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, ročník 2004, nebo usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006).
Protože dovolání otce není přípustné, Nejvyšší soud je podle §243b odst. 5, věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolatel na jejich náhradu nemá právo a ostatním účastníkům v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. listopadu 2010
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu