ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.975.2009.1
sp. zn. 20 Cdo 975/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného P. J., proti povinnému J. J. , zastoupenému Lazarosem Dimitriadisem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Horní město 12 , pro 49 838,50 Kč, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 5 Nc 4285/2008, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 11. 2008, č. j. 66 Co 932/2008-26, a proti usnesení Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 19. 6. 2008, č. j. 5 Nc 4285/2008-10, takto:
I. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 11. 2008, č. j. 66 Co 932/2008-26, se odmítá .
II. Řízení o dovolání proti usnesení Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 19. 6. 2008, č. j. 5 Nc 4285/2008-10, se zastavuje .
Odůvodnění:
Krajský soud napadeným rozhodnutím odmítl odvolání povinného proti usnesení ze dne 19. 6. 2008, č. j. 5 Nc 4285/2008-10, kterým Okresní soud ve Vsetíně nařídil podle svého rozsudku ze dne 2. 8. 2007, č. j. 6 C 61/2001-259, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2008, č. j. 8 Co 748/2007-288, v právní moci dne 13. 3. 2008, k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 49 838,50 Kč a pro náklady exekuce, jež budou v průběhu řízení stanoveny, exekuci, jejímž provedením pověřil soudního exekutora Mgr. Františka Gajdoše. Odvolací soud uvedl, že povinný v odvolání nezpochybnil žádnou skutečnost rozhodnou pro nařízení exekuce; podání dovolání proti exekučnímu titulu není relevantní a nic na jeho právní moci a vykonatelnosti nemění.
Povinný podal proti rozhodnutí odvolacího soudu i proti předcházejícímu usnesení Okresního soudu ve Vsetíně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“). Je přesvědčen, že obě rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), a namítá, že obě instance měly řízení o exekuci přerušit, neboť exekuční titul napadl dovoláním, návrh na exekuci je předčasný a v rozporu s dobrými mravy. Navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení, a požádal o „odklad vykonatelnosti návrhu na nařízení exekuce podle ustanovení §243 a násl. o. s. ř.“.
Oprávněný ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že povinný nesdělil, v čem konkrétně nesprávné právní posouzení věci spatřuje ani k jakým podstatným pochybením v řízení došlo. Rozhodnutí soudů o nařízení exekuce v době, kdy ještě nebylo rozhodnuto o dovolání povinného proti exekučnímu titulu, nemůže být důvodem dovolání. Navrhuje dovolání odmítnout.
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz část první, čl. II Přechodných ustanovení, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání proti shora uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí či exekuce (a takovým z obsahového hlediska je i usnesení o odmítnutí odvolání proto, že neobsahuje skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce podle §44 odst. 10 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů /dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“/), je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. §238a odst. 2 o. s. ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je v daném případě vyloučeno (rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější – odvolacím soudem zrušené – rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu. Důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání je tudíž (vyjma případu, o který zde nejde, kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Tímto důvodem (včetně jeho obsahového vymezení) je pak dovolací soud vázán a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Dovolatel žádné argumenty ve prospěch tvrzení, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, nepřednesl a dovolací soud ani hodnocením námitek v dovolání uplatněných k takovému závěru nedospěl.
Je výrazem ustálené soudní praxe, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost podkladového rozhodnutí, jeho obsahem je vázán a je povinen z něj při nařízení exekuce vycházet (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98). Ani skutečnost, že byl podán mimořádný opravný prostředek proti exekučnímu titulu, není při rozhodování o nařízení exekuce významná.
Námitkou rozporu nařízení exekuce s dobrými mravy se Nejvyšší soud již také zabýval v řadě svých rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2002, sp. zn. 20 Cdo 535/2002) a učinil závěr, že rozpor s dobrými mravy, jenž je institutem hmotněprávním, úspěšně namítat ve vztahu k usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí či exekuce, jež je institutem procesněprávním, nelze. Při podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí či exekuce nejde o výkon práva ve smyslu §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění, nýbrž o využití možnosti poskytnuté oprávněnému procesním předpisem (§251 o. s. ř.) pro případ, že povinnost uložená exekučním titulem nebyla splněna dobrovolně.
K návrhu na odklad vykonatelnosti dovolací soud poznamenává, že užití institutu odkladu vykonatelnosti (§243 o. s. ř.) je v řízení o dovolání proti usnesení, jímž bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení exekuce (§238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř., §130 zákona č. 120/2001 Sb.) z povahy věci vyloučeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1084/2006). O odkladu provedení výkonu rozhodnutí (§266 o. s. ř. resp. §54 zákona č. 120/2001 Sb.) pak rozhoduje obecný soud povinného případně exekutor.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud při svém rozhodování v projednávané věci vyřešil namítané otázky v souladu s právem i dosavadní judikatorní praxí Nejvyššího soudu, podmínky přípustnosti ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. nejsou dány. Nejvyšší soud proto bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání podle §243b odst. 5, věty první, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Pokud se týká dovolání proti usnesení soudu prvního stupně, to nelze dovoláním úspěšně napadnout. Z ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř., plyne, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení §201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje. Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně.
Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o dovolání směřujícímu proti usnesení soudu prvního stupně podle §243c odst. 1 a §104 odst. 1, věty první, o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. prosince 2010
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu