ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.1140.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 1140/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce V. B. , zastoupeného advokátem, proti žalované O. , s. r. o. , o odškodnění pracovního úrazu a nemoci z povolání, vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp. zn. 10 C 215/92, o dovolání žalobce rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. září 2007 č.j. 16 Co 157/2007-448, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o.s.ř.) :
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4.9.2007 č.j. 16 Co 157/2007-448, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Frýdku – Místku ze dne 12.7.2006 č.j. 10 C 215/92-417 (ve znění usnesení ze dne 17.5.2007 č.j. 10 C 215/92-440 a ze dne 30.11.2007 č.j. 10 C 215/92-457) ve věci samé (tj. ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 9.1.1987 do 31.5.1998 ve výši 516.158,25 Kč a o placení pravidelného měsíčního peněžitého důchodu ve výši 7.500,- Kč počínaje dnem 1.6.1998), není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (oběma rozsudky vydanými v této věci rozhodl soud prvního stupně ohledně dovoláním dotčeného předmětu řízení stejně – žalobu zamítl) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce - vzhledem k tomu, že v dovolání byl uplatněn (jak vyplývá z jeho obsahu – srov. §41 odst. 2 o.s.ř.) dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. - zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. [srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7.3.2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, které bylo uveřejněno pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006, podle něhož k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto].
I když žalobce v dovolání uvedl, že „má za to, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam“, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází [že „žalobce netrpěl a netrpí žádnou nemocí z povolání“ a že „není dána příčinná souvislost mezi pracovním úrazem žalobce ze dne 19.2.1986 a vzniklou škodou“, neboť škoda spočívající v poklesu na výdělku by žalobci „vznikala naprosto stejně, i kdyby pracovní úraz vůbec neutrpěl“, když „v řízení bylo prokázáno, že žalobce, i kdyby žádné následky pracovního úrazu neměl, nemohl by vykonávat (původní) práci horníka v dole ani práci lesního dělníka pro celou řadu obecných onemocnění (onemocnění očních spojivek, onemocnění páteře, onemocnění kyčelních a kolenních kloubů spolu s nízkou tělesnou zdatností), kterými trpí a která nemají žádnou souvislost s následky pracovního úrazu“], a nesouhlasí s postupem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak provedené důkazy hodnotil, jestliže dovolatel polemizuje se závěry znaleckých posudků vyhotovených pro účely tohoto řízení a namítá, že soudy obou stupňů „vycházely pouze z neprofesionálního a tendenčního znaleckého posudku 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze ze dne 6.9.2005“, jehož závěry „jsou více než nelogické“, že se „řádně nezabývaly znaleckými posudky a lékařskými zprávami, které byly do soudního spisu založeny a potvrzovaly žalobcova skutková tvrzení“, že „řádně neodstranily rozpory mezi jednotlivými důkazy a vlastně se o to ani nesnažily“, a že „z lékařských posudků a zpráv vybíraly pouze jen některé části, které se do odůvodnění zamítavých rozsudků hodily“. Žalobce současně v dovolání předestírá vlastní (opačné) skutkové závěry o existenci nemoci z povolání (vazoneurózy) a existenci příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem a požadovaným ušlým výdělkem, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci o opodstatněnosti uplatněného nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Dovolatel zároveň opomíjí, že otázka příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem a případně vzniklou škodou není otázkou právní (jak se žalobce mylně domnívá), nýbrž otázkou skutkovou, jež nemůže být řešena obecně, ale pouze v konkrétních souvislostech (k tomu srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 21 Cdo 300/2001 ze dne 21.2.2002).
Namítá-li v této souvislosti dovolatel, že soudy při zkoumání příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem žalobce ze dne 19.2.1986 a tvrzenou škodou (ušlým výdělkem) „nevycházely ze žalobcova v čase se vyvíjejícího zdravotního stavu, ale pouze ze stavu, který byl zmapován ke dni 6.9.2005“, potom přehlíží, že závěr odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) o neexistenci příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem a ušlým výdělkem žalobce vyplývá ze zhodnocení obsahu znaleckých posudků (zejména ústavního znaleckého posudku 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze ze dne 6.9.2005), v nichž znalci brali v úvahu vývoj zdravotního stavu žalobce od roku 1986 (již tehdy u žalobce existovalo onemocnění očních spojivek, které - i kdyby neutrpěl pracovní úraz – bylo důvodem pro jeho převedení z hornické práce v podzemí na povrchové pracoviště) a hodnotili jeho postupné změny až do roku 2005 z hlediska jejich vlivu na schopnost žalobce vykonávat (původní) práci horníka v dole a práci lesního dělníka. Při zjišťování toho, co bylo příčinou ztráty na výdělku, tedy bylo přihlédnuto jen k těm skutečnostem, které existovaly v době vzniku tvrzené škody a které měly za následek pokles výdělku žalobce.
Protože námitky žalobce uplatněné v dovolání v nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale jen dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak uvedeno výše – přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady, které by byly účelně vynaloženy na obranu jejího práva, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 9. února 2010
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu