ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.118.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 118/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobců a) L. K. , b) J. K. , obou zastoupených JUDr. Jiřím Teryngelem, advokátem se sídlem v Praze 5, Ke Klimentce č. 2186/15, proti žalované E. N. , zastoupené Mgr. Vladimírem Zimou, advokátem se sídlem v Pardubicích, Na Drážce č. 1549, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 25 C 85/2006, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 13. května 2009, č. j. 18 Co 81/2008-360, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.800,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Vladimíra Zimy, advokáta se sídlem v Pardubicích, Na Drážce č. 1549.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o.s.ř.):
Dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 13.5.2009, č. j. 18 Co 81/2008-360, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 7.12.2007, č. j. 25 C 85/2006-178, ve věci samé, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád [ve znění do 30.6.2009 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony)], a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z hlediska závěru odvolacího soudu o povaze soužití žalované se zůstavitelem R. K., zemřelým dne 17.10.2004, tj. z hlediska aplikace i interpretace ustanovení §115 a §475 odst. 1 obč. zák., je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou judikaturou soudů (srov. např. rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 9.3.1967, sp. zn. 5 Co 54/67, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 12, ročník 1968; zprávu bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 10.6.1982, sp. zn. Cpj 163/81, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 34, ročník 1982; usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30.6.1998, sp. zn. 24 Co 207/98, publikované v časopise Ad Notam pod č. 5, ročník 1998; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.2.2002, sp. zn. 26 Cdo 463/2000, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 44, ročník 2002; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.1.2002, sp. zn. 21 Cdo 436/2001; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.8.2008, sp. zn. 21 Cdo 29/2008; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.3.2009, sp. zn. 21 Cdo 1622/2008; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.10.2010, sp. zn. 21 Cdo 3233/2009).
Rovněž z hlediska posouzení otázky „trvalosti povahy“ soužití žalované se zůstavitelem je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou judikaturou soudů, podle níž právní následky jednání směřujícího k opuštění společné domácnosti nastávají v době, kdy je vůle trvale opustit společnou domácnost nejen projevena, ale též realizována (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.9.2006, sp. zn. 26 Cdo 1329/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.5.2006, sp. zn. 26 Cdo 1670/2005.
Rozhodnutí odvolacího soudu tak, z hlediska žalobci uplatněných dovolacích námitek, nemá po právní stránce zásadní význam.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobců podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně za zastupování ve výši 2.500,- Kč (srov. ustanovení §5 písm. d), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §16, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 2.800,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalované advokát Mgr. Vladimír Zima – jak vyplývá z obsahu spisu – není plátcem daně z přidané hodnoty, nenáleží k nákladům řízení, které žalované za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad [srov. §47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty]. Protože dovolání žalobců bylo odmítnuto, dovolací soud jim podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalované náklady v celkové výši 2.800,- Kč nahradili. Žalobci jsou povinni přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. listopadu 2010
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu