ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.1265.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 1265/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce S. H., zastoupeného Mgr. Barborou Dvořákovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí č. 23, proti žalovanému D. I. SEVEN, a.s. se sídlem v Praze 1, Slapská č. 2115/1, IČ 63077337, zastoupenému Mgr. Zbyňkem Jarošem, advokátem se sídlem v Praze 4, Zelený pruh č. 95/97, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 12 C 57/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. srpna 2008, č. j. 15 Co 202/2008-74, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2008, č. j. 15 Co 202/2008-74, kterým potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 6. 9. 2007, č. j. 12 C 57/2006-36, ve věci samé [ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 14. 11. 2005 podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce ve znění účinném do 31. 12. 2006] není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád [ve znění do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony], a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil, a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.
I když dovolatel uvádí, že uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. („zásadním právním významem odůvodňujícím dovolání je, že evidence žalobce jako uchazeče o nové zaměstnání na základě vydaného usnesení úřadu práce soudy chápou jako důvod výpovědi – jako dlouhodobě neomluvenou absenci, aniž by vzaly v potaz souběh obou evidencí i dohodu o ukončení pracovního poměru v běhu deklarované dlouhodobě neomluvené absence od žalované“), z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) je zřejmé, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž odvolací soud (i soud prvního stupně) vychází (že „žalobce ani po písemné výzvě ze dne 4. 10. 2005 nenastoupil do výkonu služby“). Podstatou všech jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil. Na rozdíl od skutkového zjištění soudů v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry (zejména, že „evidence žalobce na úřadu práce jako uchazeče o zaměstnání je soudy považována za neomluvenou absenci“, a namítá, že se soudy „nevypořádaly se souběhem obou evidencí“ – evidencí uchazečů o zaměstnání úřadem práce a evidencí „neomluvených absencí“ zaměstnavatelem), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci [že nebyl naplněn důvod okamžitého zrušení pracovního poměru podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce – dovolatel mylně uvádí „výpovědi ze dne 14. 11. 2005“]. Tím, že na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Námitky dovolatele v tomto směru tedy nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř (srov. právní názory vyjádřené např. v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. května 2010
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu