ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.1420.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 1420/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce O. B. , zastoupeného JUDr. Marií Piekarzovou, advokátkou se sídlem v Šenově, Těšínská č. 1495, proti žalovanému OKD, a. s. se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Prokešovo nám. č. 6/2020, IČ 26863154, o odškodnění nemoci z povolání a pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 8 C 133/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. listopadu 2008, č. j. 16 Co 268/2008-139, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 11. 2008, č. j. 16 Co 268/2008-139, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 9. 7. 2008, č. j. 8 C 133/2006-111, ve věci samé [ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 429.538,- Kč (na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 15. 2. 2006 do 31. 3. 2008) a 192.000,- Kč (na náhradě za ztížení společenského uplatnění) s tam specifikovanými úroky z prodlení], není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád [ve znění do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony)], a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil, a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Z hlediska dovolatelem namítané právní otázky důkazního břemene v řízení o odškodnění pracovního úrazu (nemoci z povolání) nemá rozsudek odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., neboť vychází z ustálené judikatury soudů. V právní teorii a praxi nikdy nebylo pochyb o tom, že v řízení o odškodnění pracovního úrazu nebo nemoci z povolání je to žalobce (poškozený zaměstnanec), který má procesní povinnost tvrdit [srov. §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] a posléze i prokázat [srov. §101 odst. 1 písm. b) a §120 odst. 1 o. s. ř.], že utrpěl pracovní úraz (že onemocněl nemocí z povolání), že mu vznikla škoda a že je dán vztah příčinné souvislosti mezi touto škodou a pracovním úrazem (nemocí z povolání); neunese-li břemeno tvrzení nebo důkazní břemeno v tomto směru, musí rozhodnutí soudu vyznít v jeho neprospěch. Protože ustanovení §190 odst. 1 a 3 zák. práce ve znění účinném do 31. 12. 2006 vymezuje obsah povinnosti tvrzení a důkazní povinnosti poškozeného zaměstnance (žalobce), je vyloučeno (stejně tak jako „přecházení“ povinnosti tvrzení, důkazní povinnosti, břemene tvrzení a důkazního břemene z jedné strany sporu na druhou)aby ze stejné hypotézy právní normy plynula pro zaměstnavatele (žalovaného) současně, popř. za určitých okolností, povinnost tvrdit a prokázat opačné skutečnosti (tj. – jak tvrdí dovolatel - že „žalobce nemocí z povolání netrpí a že ztráta sluchu není způsobena pracovním úrazem, ale že ztráta sluchu je zapříčiněna obecným onemocněním“), než je povinen tvrdit a prokázat zaměstnanec, tedy žalobce (srov. například právní názor vyjádřený v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 12. 1996, sp. zn. 2 Cdon 1265/96, uveřejněného v časopise Soudní judikatura pod č. 34, roč. 1997, nebo v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 46/2002).
Žalobce ve svém dovolání – jak vyplývá z jeho obsahu (srov. §41 odst. 2 o. s. ř.) – uplatnil rovněž dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (když namítá, že soudy neprovedly jím navržené důkazy, zejména znaleckým posudkem - „pracovištěm, které je zaměřeno na měření hluku“, a nevyhověly jeho žádosti „aby byl ustanoven znalec, který by proměřil pracovní podmínky za jeho přítomnosti“) a dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (když podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází, zejména závěr, že mezi pracovním úrazem ze dne 23. 3. 1991 a vznikem škody není dána příčinná souvislost a že žalobce netrpí ani nemocí z povolání, a nesouhlasí s tím, jak soudy hodnotily důkaz znaleckým posudkem 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze a výsledky šetření hlučnosti laboratoří Zdravotního ústavu v Ostravě). K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu, a podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. však nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. též právní názory vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006).
Protože dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst.5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst.1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. července 2010
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu