ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.1544.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 1544/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce B. H. , zastoupeného JUDr. Josefem Šnejdou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Nerudova č. 21, proti žalovanému Vegacom a.s. se sídlem v Praze 4, Lhotka, Novodvorská č. 1010/14, IČ 25788680, zastoupenému Mgr. Danielou Přibylovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Koubkova č. 1726/8, o odškodnění pracovního úrazu, za účasti České pojišťovny, a.s. se sídlem v Praze 1, Spálená č. 75/16, IČ 45272956, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 13 C 209/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. října 2008, č. j. 20 Co 276/2008-167, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků ani vedlejší účastník nemají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2008, č. j. 20 Co 276/2008-167, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 20. 11. 2008, č. j. 13 C 209/2005-141, ve věci samé (ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba, že žalovaný je povinen „počínaje dnem 1. 1. 2007 do konce kalendářního měsíce, ve kterém dovrší 65 let, za každý kalendářní měsíc platit žalobci částku ve výši zatím 11.993,- Kč, vzhledem k prováděné valorizaci nařízením vlády podle ustanovení §390 odst. 2 nového zákoníku práce č. 262/2006 Sb., dříve podle ustanovení §202 odst. 2 starého zákoníku práce č. 65/1965 Sb. splatnou vždy do konce kalendářního měsíce“, a zaplatit žalobci částky 67.889,- Kč, 380.694,- Kč a 55.200,- Kč s tam specifikovanými úroky z prodlení), není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád [ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony)], a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil, a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., neboť v dovolání byly uplatněny (jak vyplývá z jeho obsahu – srov. §41 odst. 2 o. s. ř.) pouze dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. [srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, které bylo uveřejněno pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006, podle něhož k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu, a podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto].
I když žalobce v dovolání uvedl, že jeho přípustnost proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., právní závěry odvolacího soudu nezpochybňuje. Tím, že vytýká odvolacímu soudu nesprávný závěr o tom, že žalobci nárok na odškodnění pracovního úrazu ze dne 2. 12. 2002 nevznikl, neboť „příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a zdravotním poškozením žalobce, z něhož mu vznikla nárokovaná škoda, nebyla prokázána“, přičemž v dovolání předestírá vlastní skutkový závěr (že „v jeho případě se jedná o příčinnou souvislost, tj. kauzální nexus mezi pracovním úrazem, který utrpěl u žalovaného dne 2. 12. 2002, a vzniklou škodou zapříčiněnou jeho následnou plnou a pak částečnou poúrazovou invaliditou“), podrobuje kritice pouze skutková zjištění odvolacího soudu (a soudu prvního stupně), z nichž napadený rozsudek vychází, a vyjadřuje nesouhlas s tím, jak soudy hodnotily provedené důkazy (zejména v řízení provedené znalecké posudky); při řešení otázky příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem a vzniklou škodou nejde o otázku právní (jak se žalobce mylně domnívá), nýbrž o otázku skutkovou, která nemůže být řešena obecně, ale pouze v konkrétních souvislostech.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže založit – jak uvedeno výše - ani námitka dovolatele, že soudy „další důkazní prostředky navrhované žalobcem, spočívající v provedení rentgenologické prohlídky páteře žalobce a následném vypracování třetího nezávislého znaleckého posudku, zamítly pro nadbytečnost“, kterou uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci).
Za důvodnou nelze považovat ani s tím související námitku žalobce, že „tím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces“.
Právo na spravedlivý proces je zakotveno v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené usnesením předsednictva České národní rady pod č. 2/93 Sb. jako součást ústavního pořádku (dále též jen „Listina“).
Ustanovení článku 36 odst.1 Listiny dává každému právo domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu stanoveným postupem. V oblasti občanského soudního řízení uvedený postup stanoví zejména zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a je nepochybné, že jeho ustanovení nelze vykládat formalisticky (tj. bez přihlédnutí k jejich smyslu a účelu). Jak vyplývá z ustanovení §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř., které platí přiměřeně i pro odvolací řízení (srov. §211 o. s. ř.), v občanském soudním řízení platí zásada, že o tom, které důkazy budou provedeny rozhoduje soud. Soud není vázán důkazními návrhy účastníků potud, že by byl povinen provést všechny nabízené důkazy; je oprávněn posoudit všechny důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede. O tom, zda soud provede navržený důkaz, nemusí vydat zvláštní rozhodnutí; rozhodne-li se navržený důkaz neprovést, vypořádá se s touto otázkou v odůvodnění svého rozsudku. Nelze proto spatřovat porušení zásad spravedlivého procesu – jak to činí dovolatel v posuzované věci - v tom, že soud nevyhoví všem důkazním návrhům účastníka.
Protože dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst.1 a §151 odst.1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému ani vedlejšímu účastníkovi v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. července 2010
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu