ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.1636.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 1636/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce PaedDr. M. K., zastoupeného JUDr. Jaromírem Císařem, advokátem s sídlem v Praze 1, Dlouhá č. 39, proti žalované České republice – Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy se sídlem v Praze 1, Karmelitská č. 7, IČ 00022985, o neplatnost odvolání z funkce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 133/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. listopadu 2007 č.j. 27 C 133/2006-69 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. října 2008 č.j. 29 Co 250/2008-108, takto:
I. Řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. listopadu 2007 č.j. 27 C 133/2006-69 se zastavuje .
II. Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. října 2008 č.j. 29 Co 250/2008-108 se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 21.10.2008 č.j. 29 Co 250/2008-108 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8.11.2007 č.j. 27 C 133/2006-69, kterým byla zamítnuta žaloba o určení, že „rozhodnutí ministryně školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 27.10.2006 č.j. 23666/2006-25 o odvolání žalobce z funkce ředitele Zařízení pro děti – cizince, diagnostického ústavu, dětského domova se školou, výchovného ústavu, střediska výchovné péče, základní školy a praktické školy, se sídlem Radlická č. 30, Praha 5“ je neplatné, a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení; současně vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že „na základě provedeného dokazování se podařilo prokázat“, že se žalobce jednáním, popsaným v dopise ministryně školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 27.10.2006, dopustil jako ředitel školského zařízení závažného porušení (resp. neplnění) právních povinností vyplývajících z jím vykonávané funkce, které „naplnilo skutkovou podstatu odvolacího důvodu obsaženého v ustanovení §166 odst. 5 písm. a) školského zákona“, jestliže kontrolou hospodaření s prostředky státního rozpočtu provedenou Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy u školského zařízení řízeného žalobcem v době od 18.5. do 13.9.2006 „bylo zjištěno, že chybným zařazením některých zaměstnanců do platových tříd a chybným stanovením některých základních platů došlo k neoprávněnému čerpání prostředků ze státního rozpočtu“ přibližně ve výši 212 tis. Kč. Protože odvolání žalobce z funkce splňovalo rovněž všechny formální vyžadované ustanovením §166 odst. 6 zákona č. 561/2004 Sb. (bylo učiněno písemně, obsahovalo vylíčení důvodů odvolání a bylo doručeno do vlastních rukou žalobce), jde o platný právní úkon.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8.11.2007 č.j. 27 C 133/2006-69 podal žalobce v zákonné lhůtě dovolání „z důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.“ a navrhl, aby dovolací soud napadené rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky rozhoduje v občanském soudním řízení o mimořádném opravném prostředku - dovolání - proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (srov. §236 odst. 1 o.s.ř.).
Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8.11.2007 č.j. 27 C 133/2006-69 v této věci není rozhodnutím odvolacího soudu; jde o rozhodnutí soudu prvního stupně a již z tohoto důvodu je jeho přezkum dovolacím soudem vyloučen; občanský soudní řád proto ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání podaného proti takovémuto rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. §10a o.s.ř.).
Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud České republiky proto řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8.11.2007 č.j. 27 C 133/2006-69 zastavil (§104 odst. 1 o.s.ř.).
Zabývaje se dále dovoláním žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21.10.2008 č.j. 29 Co 250/2008-108, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu o věci samé není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že žalobce byl odvolán z funkce ředitele školské právnické osoby dopisem ze dne 27.10.2006 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2006 (tj. přede dnem, než byl zrušen zákonem č. 262/2006 Sb., zákoníkem práce – srov. §364 odst. 2 tohoto zákona) - dále jen „zák. práce“, a podle zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění účinném do 30.12.2006 (tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 624/2006 Sb.) - dále jen „školského zákona“.
Podle ustanovení §166 odst. 5 písm. a) školského zákona ředitele školské právnické osoby zřizované ministerstvem, krajem, obcí nebo svazkem obcí, ředitele příspěvkové organizace a vedoucího organizační složky státu může zřizovatel odvolat z funkce v případě závažného porušení nebo neplnění právních povinností vyplývajících z vykonávané funkce, které bylo zjištěno zejména inspekční činností České školní inspekce, zřizovatelem nebo jinými kontrolními orgány.
Žalobce v dovolání – kromě jiného – zpochybňuje závěr soudů o tom, že porušení povinností žalobcem, jímž bylo odůvodněného jeho odvolání z funkce ředitele školské právnické osoby, „bylo v daném případě závažné“, a v této souvislosti vytyčuje právní otázku, „kdy je možno považovat porušení povinností ředitele školského zařízení za závažné porušení nebo neplnění právních povinností vyplývajících z vykonávané funkce dle §166 odst. 5 písm. a) školského zákona“.
Při řešení této právní otázky lze vycházet z ustálené judikatury soudů zabývající se výkladem otázky intenzity porušení pracovní kázně a způsobu posuzování míry této intenzity. Ve smyslu této judikatury (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28.6.1995 sp. zn. 6 Cdo 53/94 uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996, a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19.1.2000 sp. zn. 21 Cdo 1228/99 uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21, roč. 2001) patří rovněž ustanovení §166 odst. 5 písm. a) školského zákona k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Vyplývá z toho mimo jiné, že soud při zkoumání, zda došlo k porušení nebo neplnění právních povinností vyplývajících z vykonávané funkce ředitele školské právnické osoby „závažným způsobem“, může přihlédnout k osobě ředitele, k jeho dosavadnímu postoji k plnění právních povinností, k době a situaci, v níž došlo k porušení nebo nesplnění právních povinností, k míře zavinění, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností, k důsledkům porušení právních povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním ředitel způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o odvolání z funkce odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli (školské právnické osobě) lze spravedlivě požadovat, aby ředitel u něho nadále vykonával svou funkci (k tomu srov. též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16.9.2008 sp. zn. 21 Cdo 3863/2007, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 38, roč. 2009).
V posuzovaném případě soudy obou stupňů z těchto obecně přijímaných právních názorů vycházely. Jestliže – jak vyplývá z výše uvedeného – vymezení hypotézy právní normy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, nelze - jak to činí žalobce - určovat soudu, jaké okolnosti je či není oprávněn hodnotit a do jaké míry má (nemá) k těmto okolnostem přihlížet. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že vytčené jednání žalobce, „v jehož důsledku došlo k neoprávněnému použití prostředků státního rozpočtu řádově v desítkách tisíc Kč“, „nelze hodnotit jinak než jako závažné porušení nebo neplnění právních povinností vyplývajících z vykonávané funkce“, jestliže akcentoval, že žalobce, který jako ředitel „svým podpisem na platových výměrech stvrzoval správnost platového zařazení“, „rezignoval na kontrolu správnosti platového zařazení svých podřízených zaměstnanců a spokojil se pouze s jejich ujištěním, že je vše v souladu s příslušnými předpisy“, přestože „jeho povinností jako vedoucího zaměstnance bylo řídit a kontrolovat práci svých podřízených [§74 písm. a) zák. práce], byl odpovědný za použití finančních prostředků státního rozpočtu [§165 odst. 1 písm. b) školského zákona] a ve smyslu ust. §53 odst. 4 zákona o rozpočtových pravidlech měl z pozice statutárního zástupce příspěvkové organizace dbát na to, aby jím řízená organizace plnila určené úkoly nejhospodárnějším způsobem“. Namítá-li dovolatel, že soudy při hodnocení intenzity porušení právních povinností nepřihlédly k tomu, že žalobce „neprodleně po zjištění nedostatků nařídil prošetření celé události“, že „ve školském zařízení, v němž žalobce vykonával funkci ředitele, bylo ročně hospodařeno s několika desítkami miliónů korun“ a že tedy chybně rozdělená částka na platy zaměstnanců „by představovala pouze zlomek z celkové částky, kterou školské zařízení ročně disponovalo“, polemizuje s tím, ke kterým hlediskům soudy obou stupňů při posuzování intenzity porušení právních povinností vyplývajících z výkonu funkce žalobce přihlížely a jak tato hlediska hodnotily, ačkoli – jak výše uvedeno – soudy v projednávané věci vymezily hypotézu právní normy obsaženou v ustanovení §166 odst. 5 písm. a) školského zákona vzhledem ke všem okolnostem případu správně; ve věci tedy bylo rozhodnuto v souladu se zákonem a ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.
Jestliže dovolatel ve prospěch svých opačných úvah poukazuje též na zprávu o daňové kontrole provedenou Finančním úřadem pro Prahu 5 ve dnech 27.11.2007 až 8.1.2008, která - jak zdůraznil - „neshledala nedostatky, které by měly za následek neoprávněné použití nebo zadržení peněžních prostředků poskytnutých ze státního rozpočtu“, potom přehlíží, že finančním úřadem bylo u zaměstnavatele žalobce prověřováno toliko dodržování podmínek čerpání prostředků ze státního rozpočtu poskytnutých v roce 2005 z hlediska toho, zda schválený rozpočet pro rok 2005 nebyl překročen, aniž by za účelem kontroly dodržení závazného ukazatele „Mzdové náklady celkem“ bylo zkoumáno také správné zařazení zaměstnanců do platových tříd.
Namítá-li dále žalobce, že důvody pro jeho odvolání z funkce nebyly v okamžiku odvolání „podloženy příslušnými skutkovými zjištěními“ a že „soud pochybil, když v tomto směru svá skutková zjištění opřel o výpovědi svědků, o jejichž pravdivosti neměl žádné pochybnosti“, a že soudy „nepochopitelně spojily porušení povinnosti jedním konkrétním zaměstnancem školského zařízení automaticky s porušením povinnosti ředitele (žalobce)“, ačkoli měly „zkoumat především přímo jednání dotčeného vedoucího pracovníka, nikoliv třetích osob“, nezpochybňuje tím právní posouzení věci, ale podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází, a vyjadřuje nesouhlas s tím, jak odvolací soud (a soud prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil) hodnotil provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl (že žalobce, který jako ředitel „svým podpisem na platových výměrech stvrzoval správnost platového zařazení“, se dopustil porušení povinností vyplývajících z jím vykonávané funkce, jestliže „rezignoval na kontrolu správnosti platového zařazení svých podřízených zaměstnanců a spokojil se pouze s jejich ujištěním, že je vše v souladu s příslušnými předpisy“, čímž došlo „k neoprávněnému použití prostředků státního rozpočtu řádově v desítkách tisíc Kč“). Ani dalšími námitkami, jimiž dovolatel vytýká odvolacímu soudu procesní nedostatky v průběhu odvolacího řízení, čímž podle jeho názoru „došlo k popření základního principu spravedlivého procesu, který je zakotven nejen v Listině základních práv a svobod (čl. 36 a násl.), ale také v řadě mezinárodních smluv, kterými je Česká republika v souladu s čl. I odst. 2 Ústavy ČR vázána“, žalobce právní posouzení věci odvolacím soudem nezpochybňuje, nýbrž v tomto směru – jak ostatně sám uvádí v dovolání - uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., tedy namítá vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Protože zmíněné výtky žalobce nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 3 a §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těchto dovolacích důvodů přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, případně že řízení trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. [k tomu srov. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, podle něhož k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto, a obdobně též právní názor vyjádřený v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7.3.2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006].
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Dovolání žalobce by ostatně nemohlo být úspěšné ani z toho důvodu, že ve sporu o neplatnost odvolání zaměstnance z funkce, který byl – tak jako žalobce v projednávané věci - do funkce jmenován podle zvláštních předpisů (tzv. vnější jmenování), je splněn předpoklad pasivní věcné legitimace, jen jestliže se řízení účastní vedle sebe zaměstnavatel i subjekt (zřizovatel), který zaměstnance odvolal z funkce (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.4.2008, sp. zn. 21 Cdo 854/2007, který byl uveřejněn pod č. 116 v časopise Soudní judikatura, roč. 2008); ve sporu mají postavení nerozlučných společníků (§91 odst. 2 o.s.ř.). Uvedený závěr je odůvodněn tím, že v případě tzv. vnějšího jmenování se odvolání zaměstnance z funkce dotýká jak právní sféry subjektu (zřizovatele), který k odvolání přistoupil, tak i práv a povinností zaměstnavatele, jehož zaměstnanci tím byl suspendován jeho dosavadní pracovní závazek. Případné určení neplatnosti odvolání žalobce z funkce by proto mohlo zavazovat jedině účastníky daného občanského soudního řízení (žalobce a žalovaného zřizovatele), aniž by bylo závazné také pro zaměstnavatele (Zařízení pro děti – cizince, diagnostického ústavu, dětského domova se školou, výchovného ústavu, střediska výchovné péče, základní školy a praktické školy) jako druhého účastníka pracovního poměru, který by ze svého hlediska mohl i nadále vycházet z toho, že je zde stále platný úkon, kterým byl žalobce odvolán z funkce. Proto žaloba podaná jen proti jednomu z obou společně pasivně věcně legitimovaných subjektů nemůže být úspěšná.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 8. dubna 2010
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu