ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.166.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 166/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. P., zastoupeného advokátem, proti žalované A. F. a.s., o odškodnění pracovního úrazu, za účasti K. p., a.s., V. I. G., jako vedlejšího účastníka na straně žalované, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 16 C 322/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. září 2008 č.j. 16 Co 190/2008-200 takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o.s.ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8.9.2008 č.j. 16 Co 190/2008-200, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 23.4.2008 č.j. 16 C 322/2003-175 ve věci samé, není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce - vzhledem k tomu, že v dovolání byl uplatněn (jak vyplývá z jeho obsahu – srov. §41 odst. 2 o.s.ř.) dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. - zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. [srov. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, podle něhož k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto, a obdobně též právní názor vyjádřený v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7.3.2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006].
I když žalobce v dovolání zejména uvedl, že podle jeho názoru napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věcí a má zásadní právní význam, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází (vytýká soudům nesprávný skutkový závěr o tom, že následky pracovního úrazu nemají souvislost s pracovní neschopností žalobce v předmětném období ani s převedením na jinou práci ke dni 1.8.1998), a s postupem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům soudy obou stupňů přihlížely a jak provedené důkazy hodnotily (zejména nesouhlasí se znaleckými posudky MUDr. S. P. a V. f. n. v P., a namítá, že navrhoval provedení dalšího znaleckého posudku, který soudy obou stupňů nepřipustily), a také skutečnost, že soudy nepřihlédly ke všem okolnostem, které jsou podle názoru dovolatele pro posouzení věci významné. Dovolatel současně na rozdíl od skutkových zjištění odvolacího soudu (že „žalobce byl v žalovaném období neschopen práce z důvodu obecných chorob“, že po pracovní neschopnosti žalobce nenastoupil na svou původní práci, nýbrž na práci „mechanika měřících a regulačních zařízení M. 3“ z důvodu provedených organizačních změn u žalovaného, a že skutečnost, že u žalobce dochází „k viditelnému rozšíření jugulární žíly na pravé straně krku“, „nemá naprosto žádnou souvislost s následky pracovního úrazu“) v dovolání předestírá skutkový závěr opačný, na němž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že má nárok na náhradu škody vzniklé v důsledku pracovního úrazu). Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. §41 odst. 2 o.s.ř.), nepředstavují uvedené námitky žalobce uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.; skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, však nezakládá – jak výše uvedeno – přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované a vedlejšímu účastníkovi v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. ledna 2010
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu