ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.1781.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 1781/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce JUDr. V. V., proti žalované Komerční bance, a.s. se sídlem v Praze 1, Na Příkopě č. 969/33, IČ 45317054, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 114/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. října 2008, č.j. 16 Co 320/2008-46, takto:
I. Řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. dubna 2008, č.j. 27 C 114/2007-29, se zastavuje .
II. Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. října 2008, č.j. 16 Co 320/2008-46, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o.s.ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7.10.2008, č.j. 16 Co 320/2008-46, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24.4.2008, č.j. 27 C 114/2007-29 ve věci samé [ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. c) zák. práce daná žalobci dopisem žalované ze dne 23.2.2007, který žalobce převzal dne 5.3.2007, je neplatná], není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
Žalobce v dovolání – kromě jiného – poukazuje na „časovou souvislost mezi jeho mailovým upozorněním člena představenstva žalované Ing. P. a dalších vedoucích pracovníků z 19.1.2007 na hrubé nedostatky smluvní dokumentace, provedením zcela nepodstatné organizační změny a dáním výpovědi právě tomu, kdo na uvedené nedostatky upozornil“, z čehož dovozuje, že „byl v zaměstnání šikanován“. V této námitce, kterou dovolatel předestírá svůj názor o „skutečných důvodech žalované pro skončení jeho pracovního poměru“, lze spatřovat výtku závadného jednání žalované ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (ve znění účinném do 31.7.2007), podle kterého výkon práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiného účastníka pracovněprávního vztahu a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
V této souvislosti dovolací soud zaujal již dříve stanovisko, že chování směřující k zákonem předpokládanému výsledku není zneužitím výkonu práva (a tedy není zásahem bez právního důvodu do práv a oprávněných zájmů jiného), i když je jeho vedlejším následkem vznik majetkové, popř. nemajetkové újmy na straně dalšího účastníka právního vztahu. Za zneužití výkonu práva lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy (souborem nepsaných společenských a mravních pravidel, která jsou ve společnosti v převážné míře uznávaná) vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.6.2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2000, pod pořadovým číslem 126). K tomuto právnímu názoru se dovolací soud při v podstatně nezměněné právní úpravě i nadále hlásí a neshledává žádné důvody k jeho změně.
Ve smyslu tohoto názoru by jednání žalované bylo možno považovat za zneužití výkonu práva ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 zák. práce pouze tehdy, kdyby bylo „vedeno přímým úmyslem“ způsobit žalobci újmu. V daném případě však z obsahu spisu nevyplývá, že by žalovaná (jako zaměstnavatel) tím, že na základě řádně přijatého rozhodnutí o organizační změně zrušila s účinností od 1.3.2007 žalobcem zastávané pracovní místo a z tohoto důvodu dala žalobci výpověď pro nadbytečnost podle ustanovení §52 písm. c) zák. práce, sledovala především poškození žalobce, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou - tj. snížení počtu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce, bylo pro ni zcela bez významu. Z obsahu spisu se podává, že újma, která tímto byla žalobci způsobena [spočívající ve ztrátě zaměstnání, případně – jak žalobce uvádí v dovolání – v nemožnosti „rozloučit se s kolegy, pro které byla práce žalobce podstatně větším přínosem než práce právního odboru“] je spíše výše uvedeným nevítaným (eventuelním) vedlejším následkem jednání žalované, která toliko využila svého oprávnění prostřednictvím výpovědního důvodu uvedeného v ustanovení §52 písm. c) zák. práce regulovat počet svých zaměstnanců a jejich profesní nebo kvalifikační složení tak, aby zaměstnávala jen takový počet zaměstnanců a v takovém profesním nebo kvalifikačním složení, jak to odpovídá jejím potřebám.
Způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozsudku po právní stránce (§237 odst. 3 o.s.ř.) nemohou být ani námitky, jimiž dovolatel – jak vyplývá z obsahu dovolání (srov. §41 odst. 2 o.s.ř.) – vytýká soudům vady řízení a zpochybňuje skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází. Podstatou těchto námitek dovolatele je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak provedené důkazy hodnotil (např. vytýká-li soudu, že „neměl žádné pochybnosti o pravdivosti a věcné správnosti žalovanou předložených listinných důkazů“), a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatele pro posouzení věci významné. Dovolatel současně na rozdíl od skutkových zjištění soudů obou stupňů [že „v řízení bylo dostatečně prokázáno, že k organizačně změně jako hmotněprávnímu předpokladu pro výpověď z důvodu nadbytečnosti zaměstnance dle §52 písm. c) zák. práce došlo před dáním výpovědi žalobci“, a že „v důsledku takto přijaté organizační změny se stal žalobce nadbytečným“] v dovolání předestírá vlastní (opačné) skutkové závěry (že „rozhodnutí o nadbytečnosti v době doručení výpovědi buď vůbec neexistovalo, nebo sice existovalo, ale s nepřijatelným obsahem“, a že „skutečné“ důvody žalované pro skončení jeho pracovního poměru byly jiné), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci. Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, však nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Kromě toho žalobce vytýká soudům, že „obě řízení jsou postižena vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“, neboť podle jeho názoru soudy obou stupňů v dovolání popsaným „formálním, nerovným a nikoliv nestranným přístupem porušily jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 36 odst.1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod i právo na spravedlivé řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod“.
Protože zmíněné výtky žalobce nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 3 a §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těchto dovolacích důvodů přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, případně že řízení trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. [k tomu srov. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, podle něhož k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto, a obdobně též právní názor vyjádřený v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7.3.2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006].
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Z obsahu dovolání dále vyplývá, že žalobce kromě rozsudku odvolacího soudu napadá dovoláním rovněž rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24.4.2008, č.j. 27 C 114/2007-29.
Nejvyšší soud České republiky rozhoduje v občanském soudním řízení o mimořádném opravném prostředku - dovolání - proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (srov. §236 odst. 1 o.s.ř.).
Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24.4.2008, č.j. 27 C 114/2007-29 v této věci není rozhodnutím odvolacího soudu; jde o rozhodnutí soudu prvního stupně a již z tohoto důvodu je jeho přezkum dovolacím soudem vyloučen; občanský soudní řád proto ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání podaného proti takovémuto rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. §10a o.s.ř.).
Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud České republiky proto řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24.4.2008, č.j. 27 C 114/2007-29 zastavil (§104 odst. 1 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. dubna 2010
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý , v. r.
předseda senátu