ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.1783.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 1783/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně Ing. V. S., zastoupené JUDr. Ondřejem Doležalem, advokátem se sídlem v Praze 3, Žerotínova č. 1132/34, proti žalované SPGroup a. s., se sídlem v Praze 1, Masarykovo nábřeží č. 28, IČ 63078571, zastoupené JUDr. Ladislavem Smejkalem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě č. 8, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 173/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. října 2008, č. j. 16 Co 240/2008-261, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.860,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Ladislava Smejkala, advokáta se sídlem v Praze 1, Na Příkopě č. 8.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 9. 7. 2001 žalovaná sdělila žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce z důvodu organizačních změn. Dalším dopisem ze dne 5. 9. 2001 sdělila žalovaná žalobkyni, že s ní okamžitě ruší pracovní poměr podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Zvlášť hrubé porušení pracovní kázně žalobkyní spatřovala žalovaná v tom, že nedodržela povinnosti zaměstnance, které vyplývaly z pracovní smlouvy a pracovního řádu žalované, protože si žalobkyně vynucovala výhodu vedoucí k jejímu obohacení, zneužila informací, se kterými přišla do styku při výkonu své práce, dopisem ze dne 23. 8. 2001 se dožadovala uzavření zprostředkovatelské smlouvy s Ing. P. S. se zpětnou účinností od 3. 3. 1998 a peněžité částky 3 miliony Kč po zdanění s termínem splatnosti do 3. 9. 2001 s tím, že pokud nebude její návrh přijat, bude se finančního odškodnění dožadovat soudní cestou.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že „výpověď daná žalobci dne 5. 9. 2001“ je neplatná. Žalobu odůvodnila zejména tím, že „výpověď o okamžitém zrušení pracovního poměru“ jí byla dána v pracovní neschopnosti a že nezná jediný důvod, pro který by jí mohla být „výpověď o okamžitém zrušení pracovního poměru“ dána.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 20. 3. 2002, č.j. 27 C 173/2001 – 26, určil, že „okamžité zrušení pracovního poměru, které bylo dáno žalobkyni dne 5. 9. 2001“, je neplatné, a rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobkyni na nákladech řízení 1.000,- Kč. Po provedeném dokazování a zhodnocení učiněných zjištění dospěl k závěru, že žalobkyně se nedopustila jednání, které by bylo možno kvalifikovat jako zvlášť závažné porušení pracovní kázně. Vycházel přitom z toho, že „ať již žalobkyně žalované předložila návrh na zaplacení odstupného ve výši 8mi násobku průměrného platu nebo antidatovaný návrh zprostředkovatelské smlouvy s odměnou 3 milionů korun, bylo na žalované, aby zhodnotila soulad se zákonem takových navržených smluv, a zachovala se podle toho“. Z oznámení žalobkyně, že v případě, že jí nebude vyplaceno odstupné, bude se domáhat náhrady škody před soudem, „nelze pak ničeho dovodit“, neboť právo na ochranu a tedy i na náhradu škody je každému právními předpisy zaručeno.
K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 6. 11. 2002, č.j. 13 Co 453/2002-40, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že ve věci rozhodl na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, a že, ačkoliv provedl důkaz určitými listinami, neučinil z nich relevantní zjištění. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně v tom, že, kdyby žalobkyně požádala žalovanou o smluvní (manažerské) odstupné ve výši osminásobku průměrného měsíčního platu s tím, že nebude-li jí vyhověno, obrátí se na soud s požadavkem na odškodnění, nelze v takovém jednání spatřovat porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Kdyby se však žalobkyně v příloze dopisu ze dne 23. 8. 2001 domáhala uzavření „Smlouvy zprostředkovatelské“, datované dne 3. 3. 1998, jednalo by se o hrubé zneužití získaných informací a o nezákonný nátlak na zaměstnavatele a takové jednání by nepochybně bylo důvodem, pro který by bylo možno okamžitě zrušit pracovní poměr podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Uložil soudu prvního stupně, aby provedl označené důkazy, které obě strany ke svým tvrzením navrhují, přičemž na žalované bude, aby prokázala,
že se žalobkyně dopustila jednání vymezeného jako důvod okamžitého zrušení pracovního poměru (zneužila informace získané při výkonu své pracovní činnosti ke svému obohacení tím, že se dožadovala se zpětnou účinností uzavření smlouvy ze dne 3. 3. 1998 a požadovala zaplacení částky 3 miliony Kč). Shledá-li soud prvního stupně, že důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru byl naplněn, bude se také zabývat námitkou žalobkyně, že okamžité zrušení pracovního poměru jí nebylo dosud doručeno, popř., že od 4. 9. 2001 byla v pracovní neschopnosti.
Obvodní soud pro Prahu 1 (poté, co připustil „úpravu“ žalobního návrhu tak, že se žalobkyně domáhá určení „neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, které jí bylo dáno 5. 9. 2001“) rozsudkem ze dne 16. 4. 2003, č. j. 27 C 173/2001-63, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 1.000,- Kč. Po doplněném dokazování dospěl k závěru, že se žalobkyně dopustila jednání, které lze kvalifikovat jako „zvlášť závažné“ porušení pracovní kázně. Vycházel přitom z toho, že žalobkyně dopisem ze dne 23. 8. 2001 navrhla žalované uzavření smlouvy, kterou by obdržela „smluvní odstupné“, s dodatkem, že, nebude-li ředitel žalovaného tomuto řešení nakloněn, bude žalobkyně žádat finanční odškodnění soudní cestou, a to za platovou a věkovou diskriminaci, mobbing na pracovišti, morální ponížení aj. (v tomto jednání porušení pracovní kázně soud nespatřoval). Dovodil dále, že žalobkyně připojila do obálky k dopisu ze dne 23. 8. 2001 antidatovaný návrh na uzavření zprostředkovatelské smlouvy, kterou se měl statutární zástupce žalované zavázat vyplatit jí dne 3. 9. 2001 odměnu ve výši 3 milionů korun po zdanění. Za „zjevné“ považoval, že takový nekvalifikovaný návrh smlouvy nepřipravilo právní oddělení, které v roce 1998 návrhy smluv zpracovávalo (smlouva je neurčitá, pokud jde o její předmět, neurčitě je uvedena výše odměny, jako druhý účastník navrhované smlouvy je označen jmenovitě Ing. P. S., nikoliv některá ze společností, jejichž je statutárním zástupcem); kdyby se mělo jednat o řádně projednanou a připravenou smlouvu v březnu 1998, je „s podivem“, že sjednaná odměna měla být vyplacena krátce po doručení výzvy žalobkyně ze dne 23. 8. 2001. Skutečnost, že v navrhované smlouvě, žalobkyní podepsané, se žalobkyně zavazuje, že okamžikem vyplacení odměny nebude mluvit ani psát o ničem, co se týkalo její pracovní činnosti ve společnostech Ing. P. S., považoval za pohrůžku prozrazení informací, které žalobkyně získala během své působnosti ve společnostech řízených statutárním zástupcem žalované; jestliže svou mlčenlivost podmiňovala proplacením částky 3 milionů korun, je třeba takový postup zaměstnance považovat za zvlášť hrubé porušení pracovní kázně.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 3. 2004, č. j. 14 Co 28/2004-99, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 5. 9. 2001, které dala žalovaná žalobkyni, je neplatné, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náklady řízení 1.000,- Kč, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a že žalovaná je povinna zaplatit „ČR na účet Obvodního soudu pro Prahu 1“ soudní poplatek z odvolání 1.000,- Kč; rozhodl dále, že předsedkyně senátu M. R. není vyloučena z projednávání a rozhodování této věci. Poté, co ze záznamu o vytvoření souboru na disketě předložené soudu žalobkyní a obsahujícího text „Smlouvy zprostředkovatelské“ ze dne 3. 3. 1998 zjistil, že „tento soubor byl vytvořen 3. 3. 1998“, dospěl k závěru, že k dopisu žalobkyně ze dne 23. 8. 2001, jímž požádala žalovanou o uvážení žádosti o smluvní odstupné, byla připojena listina s názvem „Smlouva o smluvním odstupném“, datovaná dnem 23. 8. 2001 a nikoli „Smlouva zprostředkovatelská“, datovaná dnem 3. 3. 1998. Vycházel přitom z toho, že zprostředkovatelská smlouva byla vytvořena dne 3. 3. 1998, tedy zcela mimo časovou souvislost se skončením pracovního poměru, ke kterému došlo až v roce 2001. Navíc vznikla v době, kdy žalobkyně „vůbec nebyla v pracovním poměru u žalovaného (vznik pracovního poměru až 1. 9. 1999)“, a nebyla proto vázána povinností mlčenlivosti dle pracovní smlouvy; tím lze věrohodně vysvětlit i závazek uvedený v návrhu smlouvy ze 3. 3. 1998, že žalobkyně nebude mluvit ani psát o ničem, co se týkalo její pracovní činnosti. Z dopisu ze dne 23. 8. 2001 je navíc patrné, že se žalobkyně dožadovala podpisu smlouvy o smluvním odstupném. Obě předložené sporné smlouvy jsou ve svých záhlavích velmi výrazně pojmenovány, návrh smlouvy z 3. 3. 1998 jako „Smlouva zprostředkovatelská“ a návrh z 23. 8. 2001 jako „Smlouva o smluvním odstupném“. Lze proto ztěží předpokládat, že by v průvodním dopisu použila žalobkyně výraz terminologicky od názvu smlouvy zcela odlišný. Protože se žalobkyně nedožadovala dopisem ze dne 23. 8. 2001 uzavření zprostředkovatelské smlouvy se zpětnou účinností od 3. 3. 1998, tedy ani zaplacení finanční částky 3,000.000,- Kč, nebyl naplněn důvod okamžitého zrušení pracovního poměru použitý v dopise ze dne 5. 9. 2001.
K dovolání žalované Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 15. 8. 2005, č. j. 21 Cdo 2429/2004-119, rozsudek odvolacího soudu (s výjimkou výroku, jímž bylo rozhodnuto, že předsedkyně senátu M. R. není vyloučena z projednávání a rozhodování této věci) zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odvolacímu soudu vytkl, že sám učinil zjištění o tom, kdy byl vytvořen textový soubor obsahující text „Smlouvy zprostředkovatelské“, datované dnem 3. 3. 1998, uložený na disketě, třebaže stáří dokumentu může spolehlivě určit pouze znalec. Navíc ani případné zjištění, že soubor byl skutečně vytvořen dne 3. 3. 1998, samo o sobě neznamená, že tento text nemohl být vytištěn a přiložen k dopisu ze dne 23. 8. 2001. Případné zjištění, že tento soubor nebyl vytvořen dne 3. 3. 1998, ale později, by muselo jednoznačně vést k závěru o antidatování uvedeného textu o názvu „Smlouva zprostředkovatelská“. Odvolací soud také do procesu hodnocení důkazů nezahrnul skutečnosti a důkazy, které jeho závěru odporují, a s těmito důkazy se nevypořádal. Obrana žalobkyně spočívala zejména v tom, že zprostředkovatelská smlouva byla napsána v roce 1998, kdy se uvažovalo o tom, že by mohla vymáhat dlužné pohledávky žalované společnosti. Skutkové zjištění, že „k průvodnímu dopisu ze dne 23. 8. 2001 nebyla připojena „Smlouva zprostředkovatelská“ ze dne 3. 3. 1998, ale „Smlouva o smluvním odstupném“ ze dne 23. 8. 2001, jako výsledek takto vadného a neúplného hodnocení důkazů soudem, neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř. a rozhodnutí soudu založené na takovém skutkovém zjištění proto nemá oporu v provedeném dokazování.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 2. 2006, č. j. 16 Co 534/2005-134, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Uložil soudu prvního stupně, aby se zabýval otázkou, která z obou smluv byla k dopisu ze dne 23. 8. 2001 připojena, a aby řádně odůvodnil a zhodnotil skutková zjištění, ke kterým v provedeném dokazování dospěl.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 12. 2. 2007, č. j. 27 C 173/2004-184, určil, že „okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 5. 9. 2001, které dal žalovaný žalobkyni, je neplatné“, a rozhodl, že žalovaný je povinen „na účet Obvodního soudu pro Prahu 1 uhradit znalečné ve výši 1.000,- Kč“ a že je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení 13.316,50 Kč. Po doplněném dokazování a jeho zhodnocení dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaná neunesla důkazní břemeno, neboť neprokázala tvrzení skutečnosti ohledně okolností, pro které bylo dáno žalobkyni okamžité zrušení pracovního poměru. Znalecký posudek nevyloučil skutečnost, že byla do obálky vložena zprostředkovatelská smlouva a jednoznačný závěr o tom, která smlouva byla vložena do obálky, nevyplývá ani z výpovědí svědků K., K. a K. V této „důkazní nouzi“ měl soud zato, že žalovaná neunesla důkazní břemeno, pokud tvrdila, že v obálce byla smlouva zprostředkovatelská, nikoliv smlouva o smluvním odstupném.
K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 6. 2007, č. j. 16 Co 202/2007-205, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že „odvolání je důvodné, avšak nejsou zde dány podmínky ani pro potvrzení ani pro změnu tohoto rozhodnutí“. Vyjádřil názor, že s ohledem na to, že „důkazní břemeno ohledně tvrzení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru leží zásadně na žalobci“, pak, je-li kontradiktorní tvrzení žalobce i žalované na základě provedených důkazů stejně pravděpodobné, zásadně nese důkazní břemeno o svých tvrzeních žalobce, a že obsah zásilky je třeba dokazovat jako jakékoliv jiné skutečnosti a je na soudu, aby zhodnotil provedené důkazy podle zásady volného hodnocení důkazů.
Obvodní soud pro Prahu 1 poté rozsudkem ze dne 13. 12. 2007, č. j. 27 C 173/2001-227, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna „uhradit na účet Obvodního soudu pro Prahu 1 znalečné 1.000,- Kč“ a žalované nahradit náklady řízení 30.940,- Kč „k rukám právního zástupce žalované“. Po doplnění dokazování a jeho zhodnocení dospěl k závěru, že žalobkyně „neunesla důkazní břemeno, neboť nebylo prokázáno podle jejího tvrzení, že v obálce byla jiná smlouva než zprostředkovatelská“, a „ohledně tvrzení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, které leží zásadně na straně žalobkyně“. Znalecký posudek nevyloučil skutečnost, že byla do obálky vložena zprostředkovatelská smlouva a jednoznačný závěr o tom, která smlouva byla vložena do obálky, nevyplývá ani ze svědecké výpovědi svědkyně K. Naopak, statutární zástupce žalované Ing. Pavel S. učinil kroky, „které jsou v dané situaci logické a adekvátní tomu, co shledal v obálce“. Svědci K. a B. se shodli na tom, že smlouva, kterou viděli v obálce, byla podepsána žalobkyní a byla to smlouva zprostředkovatelská. Logicky lze dovodit, že, jestliže někdo požaduje podpis smlouvy, za svoji stranu ji podepíše. Soud prvního stupně vyslovil závěr, že „pokud se v obálce nacházela smlouva zprostředkovatelská, došlo k porušení pracovní kázně nejvyšší intenzity“, tedy bylo namístě okamžité zrušení pracovního poměru.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 10. 2008, č. j. 16 Co 240/2008-261, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady řízení 9.639,- Kč „na účet jejího právního zástupce“. Vycházel z toho, že hodnocení důkazů provedené soudem prvního stupně je zcela logické, že z jednotlivých důkazů vyvozuje závěry, které korespondují se zjištěními, která učinil z jiných důkazů a že proto závěr o tom, že žalovaná prokázala, že se „v předmětné obálce nacházel návrh zprostředkovatelské smlouvy, když naopak žalobkyně neprokázala, že by se v předmětné obálce tato smlouva nenacházela“, resp. že by se zde nacházela jiná „smlouva o odstupném“, je třeba považovat za odpovídající provedeným důkazům a tedy za správný. Hlavní důvod okamžitého zrušení pracovního poměru – požadavek žalobkyně na uzavření zprostředkovatelské smlouvy s majitelem společnosti Ing. P. S. se zpětnou účinností od 3. 3. 1998 a požadavek na zaplacení peněžité částky 3.000.000,- Kč po zdanění, přičemž, jestliže tato smlouva nebude uzavřena, pak je zde obsažena výhrůžka, že bude žalobkyně požadovat finanční odškodnění soudní cestou – byl v řízení dostatečně prokázán.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobkyně namítá, že názor odvolacího soudu ohledně povinnosti žalobce nést důkazní břemeno v řízení o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru podle ustanovení §53 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., je nesprávný. Jestliže je zákoníkem práce stanoven předpoklad, který musí nastat, aby zaměstnavatel mohl zaměstnanci dát okamžité zrušení pracovního poměru, musí zaměstnavatel existenci takového předpokladu patřičně doložit. Podle jejího názoru žalovaná nebyla schopna doložit důkazy, že byly naplněny předpoklady, za kterých může dát žalobkyni okamžité zrušení pracovního poměru. Žalovaná „jako první neunesla důkazní břemeno“, na základě kterého by dokázala, že pracovní poměr byl platně ukončen. Teprve poté, co by žalovaná nějaký relevantní důkaz předložila, „vznikla by povinnost předkládat důkazy žalobkyni“. Namítá dále, že se žádný ze soudů nevyjádřil „k otázce pracovní neschopnosti dovolatelky v okamžiku dání okamžitého zrušení pracovního poměru“, třebaže v době, kdy jí bylo dáno okamžité zrušení pracovního poměru, byla v pracovní neschopnosti. Z toho důvodu se domnívá, že je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání buď odmítl nebo zamítl, neboť dovolání není přípustné a tvrzené dovolací důvody nejsou dány.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že směřuje proti rozsudku, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s .ř. ); dovolací soud proto přezkoumal rozsudek odvolacího soudu především z důvodů, které dovolatelka v dovolání označila.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že se žalobkyně domáhá určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru učiněného dopisem žalované ze dne 5. 9. 2001 – podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce ve znění do 31. 3. 2002, tedy do dne než nabyl účinnosti zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce) – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může zrušit pracovní poměr okamžitě jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.
Dovolatelka v první řadě namítá, že soudy nesprávně vyložily, koho a v jakém směru zatěžuje důkazní břemeno v řízení o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru podle ustanovení §53 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb.
Podle ustanovení §101 odst. 1 o. s. ř. jsou účastníci řízení povinni přispět k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení zejména tím, že pravdivě vylíčí všechny potřebné skutečnosti, označí důkazní prostředky a že dbají pokynů soudu.
Podle ustanovení §120 odst. 1 o. s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede.
Podle ustanovení §120 odst. 3 věty druhé o. s. ř. neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny.
Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, pro nečinnost účastníka [v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanoveními §101 odst. 1 písm. b) a §120 odst. 1 větou první o. s. ř.] nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána. Hypotéza hmotněprávní normy tedy vedle okruhu rozhodujících skutečností, které je třeba dokazovat, vymezuje i rozložení důkazního břemene; určuje, které skutečnosti je každý z účastníků povinen prokázat.
Závěr o tom, že účastník neunesl důkazní břemeno, lze - jak vyplývá zejména z jeho smyslu v občanském soudním řízení - v první řadě učinit jen tehdy, jestliže soud řádně a úplně provedl všechny důkazy, které účastník označil k prokázání svého tvrzení. Účastníkem označený důkaz soud neprovede pouze v případě, jestliže jeho prostřednictvím nepochybně nelze prokázat pro věc rozhodnou skutečnost, například proto, že označený důkaz je zjevně nezpůsobilý prokázat tvrzenou skutečnost nebo že se týká skutečnosti, která je podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci bezvýznamná (srov. též rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8.4.1994, sp. zn. 6 Cdo 107/93, který byl uveřejněn pod č. 57 v časopise Soudní rozhledy, roč. 1995). Z důvodu neunesení důkazního břemene lze rozhodnout v neprospěch účastníka současně pouze tehdy, jestliže zhodnocení důkazů, které byly za řízení provedeny (§120 odst.3 věta druhá o. s. ř.), neumožňuje soudu přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení účastníka a ani o tom, že by bylo nepravdivé (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002 sp. zn. 21 Cdo 762/2001, který byl uveřejněn pod č. 86 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002).
S dovolatelkou lze souhlasit v tom, že z hmotněprávní úpravy rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením – z ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce - vyplývá, že povinnost prokázat, že se zaměstnanec skutečně dopustil jednání, v němž byl spatřován důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru, a že jde o jednání představující porušení pracovní kázně, má zaměstnavatel. Dovolatelka však přehlíží, že, ačkoliv odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku zmiňuje otázku povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní ve vztahu k okamžitému zrušení pracovního poměru podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce, svůj závěr ve věci neučinil na základě toho, že by některý z účastníků (zejména žalovaná) neunesl důkazní břemeno. Jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku, rozhodnutí ve věci (o zamítnutí žaloby), učinil na základě toho, že žalovaný prokázal, že v „předmětné obálce“ (v dopise žalobkyně ze dne 23. 8. 2001) se nacházel návrh „zprostředkovatelské smlouvy“ datované dnem 3. 3. 1998, zatímco žalobkyně naopak neprokázala, že by se v „předmětné obálce“ nacházela jiná „smlouva o odstupném“, tedy na základě jasného závěru o skutkovém stavu věci. Měl-li odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) skutkovou verzi žalované za prokázanou a měl-li zároveň za to, že skutková verze žalobkyně (logicky – protože v „předmětné obálce“ mohl být buď návrh „zprostředkovatelské smlouvy“ nebo jiná „smlouva o odstupném, nikoli obojí) prokázána nebyla, nešlo o případ, kdy by důkazní situace neumožňovala soudu přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení účastníka a ani o tom, že by bylo nepravdivé, a tedy rozhodovat na základě závěru o neunesení důkazního břemene. Úvahy dovolatelky (i když reflektující odůvodnění předcházejících rozhodnutí soudů v této věci), že žalovaná „jako první neunesla důkazní břemeno“, na základě kterého by dokázala, že pracovní poměr byl platně ukončen, a že teprve poté, co by žalovaná nějaký relevantní důkaz předložila, „vznikla by povinnost předkládat důkazy žalobkyni“, se proto se závěry, na nichž odvolací soud své dovoláním napadené rozhodnutí postavil (že skutkový základ věci byl objasněn), míjejí. Jinak řečeno o to, zda a kdo v projednávané věci neunesl důkazní břemeno, odvolací soud své rozhodnutí neopřel, a proto úvahy v tomto směru nemohou správnost jeho závěrů zpochybnit.
Obstát nemůže ani námitka dovolatelky, že se žádný ze soudů nevyjádřil „k otázce pracovní neschopnosti dovolatelky v okamžiku dání okamžitého zrušení pracovního poměru“, třebaže v době, kdy jí bylo dáno okamžité zrušení pracovního poměru, byla v pracovní neschopnosti. Zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, okamžité zrušení pracovního poměru se zaměstnancem v době jeho pracovní neschopnosti nezakazoval. Zákaz výpovědi z pracovního poměru v ochranné době měl význam pouze u výpovědi z pracovního poměru dané zaměstnavatelem [srov. §48 odst. 1 písm. a) zák. práce.].
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska žalobkyní uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované náklady, které v rozsahu, v jakém byly potřebné k účelnému bránění jejího práva, spočívají v odměně za zastupování advokátem ve výši 3.750,- Kč [srov. §7 písm. c), §10 odst. 3, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb., tedy celkem 4.050,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalované JUDr. Ladislav Smejkal osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, patří k nákladům řízení podle ustanovení §137 odst. 1 a 3, §151 odst. 2 věty druhé o. s. ř. vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování, z náhrad a z jeho hotových výdajů podle sazby daně z přidané hodnoty [20% - srov. §47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], tedy částka 810,- Kč (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Protože dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, soud jí ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. uložil, aby tyto náklady žalované nahradila. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 4.860,- Kč je žalobkyně povinna zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. července 2010
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu