ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.1884.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 1884/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. T. P., zastoupeného JUDr. Filipem Princem, advokátem se sídlem v Praze 1, Konviktská č. 24, proti žalovanému Národnímu památkovému ústavu, příspěvkové organizaci se sídlem v Praze 1, Malá Strana, Valdštejnské nám. č. 162/3, IČ 75032333, zastoupenému JUDr. Ladislavem Kolačkovským, advokátem se sídlem v Praze 1, Burzovní palác, Rybná č. 682/14, o neplatnost odvolání z funkce a o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 56/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2008, č.j. 35 Co 292/2008-101, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o.s.ř.) :
Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13.11.2008, č.j. 35 Co 292/2008-101, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11.3.2008, č.j. 23 C 56/2006-73 (ve znění usnesení ze dne 7.7.2008 č.j. 23 C 56/2006-94) ve věci samé (tj. ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o určení neplatnosti odvolání žalobce z funkce ředitele územního odborného pracoviště v Českých Budějovicích provedené dopisem žalovaného ze dne 15.2.2006), není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí o věci samé, které by odvolací soud zrušil) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
Projednávanou věc je třeba posuzovat - vzhledem k tomu, že předmětem dovolacího přezkumu je otázka platnosti odvolání žalobce z funkce učiněného dopisem žalovaného ze dne 15.2.2006 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.3.2006, tj. přede dnem, kdy nabyly účinnosti zákony č. 72/2006 Sb. a 79/2006 Sb. (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) - dále jen „zák. práce“.
Žalobce v dovolání namítá, že soudy řádně neposuzovaly projev vůle žalovaného směřující k odvolání žalobce z funkce „ve světle ustanovení §7 odst. 2 a §8 odst. 3 zák. práce“, ačkoli žalobce má za to, že v daném případě lze jeho odvolání z funkce „jednoznačně označit za postup, který se příčí zákonu i dobrým mravům“.
Podle ustanovení §7 odst. 2 zák. práce výkon práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů účastníků pracovněprávního vztahu a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Podle ustanovení §8 odst. 3 zák. práce zaměstnavatelé jsou povinni pečovat o vytváření a rozvíjení pracovněprávních vztahů v souladu s tímto zákoníkem, s ostatními právními předpisy a s dobrými mravy.
Otázkou, v čem lze spatřovat postup, který je v rozporu s ustanovením §7 odst. 2 zák. práce, a jaké důsledky má pro vzájemné právní vztahy účastníků pracovního poměru, se již dovolací soud minulosti zabýval a zaujal stanovisko, že chování směřující k zákonem předpokládanému výsledku není zneužitím výkonu práva (nyní výkon práva v rozporu s dobrými mravy) ve smyslu ustanovení §7 odst. 2 zák. práce, i když je jeho vedlejším následkem vznik majetkové, popř. nemajetkové újmy na straně dalšího účastníka právního vztahu. Za zneužití výkonu práva ve smyslu uvedeného ustanovení lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu. (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28.6.2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněném pod č. 126 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000).
Ve smyslu tohoto právního názoru, k němuž se dovolací soud při v podstatně nezměněné právní úpravě i nadále hlásí a neshledává žádné důvody k jeho změně, by jednání žalovaného bylo možno považovat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §7 odst. 2 zák. práce pouze tehdy, kdyby bylo „vedeno přímým úmyslem“ způsobit žalobci újmu. V daném případě však z výsledků dokazování nevyplývá, že by žalovaný (jako zaměstnavatel) tím, že využil svého práva podle ustanovení §65 odst. 2 zák. práce odvolat žalobce z funkce ředitele územního odborného pracoviště v Českých Budějovicích, do níž ho jmenoval, sledoval v rozporu s ustálenými dobrými mravy (souborem nepsaných společenských a mravních pravidel, která jsou ve společnosti v převážné míře uznávaná) především poškození žalobce, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou - tj. obsazení vedoucí funkce vhodným zaměstnancem, bylo pro něj zcela bez významu. Z obsahu spisu se naopak podává, že újma, která tímto byla žalobci způsobena [spočívající ve ztrátě pracovního místa (vedoucí funkce)] je spíše výše uvedeným nevítaným (eventuelním) vedlejším následkem jednání žalovaného, který – jak správně uvažoval i odvolací soud - toliko využil svého oprávnění jednostranně (a bez nutnosti uvedení důvodu) rozhodovat o personálních změnách v zákonem taxativně stanovených vedoucích funkcích, jež mají v organizační struktuře zaměstnavatelů z hlediska plnění jejich úkolů největší význam, které dává zaměstnavatelům zvláštní právní úprava pracovního poměru zaměstnanců, u nichž se pracovní poměr zakládá jmenováním, obsažená v ustanovení §65 zák. práce.
Jestliže tedy odvolací soud s přihlédnutím ke zmíněnému „smyslu a účelu zvláštní právní úpravy pracovního poměru zaměstnanců, u nichž se pracovní poměr zakládá jmenováním, obsažená v ustanovení §65 zák. práce“, dovodil, že za situace, kdy „nebylo prokázáno, že by pokyn nadřízeného vedoucího zaměstnance, který žalobce odmítl splnit (což podle mínění žalobce bylo důvodem pro jeho odvolání z funkce), byl v rozporu s pracovněprávními předpisy nebo vnitřními předpisy žalovaného, příp. předpisy jinými“, nelze odvolání žalobce z funkce, které jinak splňovalo všechny náležitosti vyžadované ustanovením §65 odst. 2 zák. práce, „posoudit jako úkon žalovaného učiněný v rozporu s dobrými mravy“, bylo ve věci rozhodnuto v souladu se zákonem a s již ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá žádný důvod cokoliv měnit.
Způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozsudku po právní stránce (§237 odst. 3 o.s.ř.) nemohou být ani námitky, jimiž dovolatel – jak vyplývá z obsahu dovolání (srov. §41 odst. 2 o.s.ř.) - zpochybňuje skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází [zejména že „nebylo prokázáno, že by pokyn nadřízeného vedoucího zaměstnance, který žalobce odmítl splnit (což podle mínění žalobce bylo důvodem pro jeho odvolání z funkce), byl v rozporu s pracovněprávními předpisy nebo vnitřními předpisy žalovaného, příp. předpisy jinými“], a zároveň vyslovuje nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak provedené důkazy hodnotil, jestliže namítá, že soudy „měly vést důkladné dokazování“ a „jednoznačně zhodnotit“ žalobcem přeložené „potřebné důkazní materiály“ k událostem, ke kterým došlo bezprostředně před jeho odvoláním z funkce. Vzhledem k tomu, že zmíněné výtky žalobce nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. [srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7.3.2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, které bylo uveřejněno pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006, podle něhož k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto].
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst.5 věty první, §224 odst.1 a §151 odst.1 o.s.ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady, které by byly potřebné k účelnému bránění jeho práva, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. května 2010
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý , v. r.
předseda senátu