ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.2069.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 2069/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně OCTOPUS s.r.o. , se sídlem v Milešově, Klenovice č. 42/403, IČ 61247031, zastoupené Mgr. Janem Zapotilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí č. 794/38, proti žalovanému J. D. , zastoupenému JUDr. Zuzanou Mayerovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, V Luhu č. 754/18, o určení, že nemovitosti jsou zatíženy zástavním právem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 40 C 105/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2007, č. j. 62 Co 173/2007-56, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 11.10.2005 se žalobkyně domáhala určení, že „jí přísluší zástavní právo dle zástavní smlouvy ze dne 15.6.1996 uzavřené mezi ní jako zástavní věřitelkou a žalovaným jako zástavcem k budově č.p. 611 postavené na pozemku parc.č. 10/4, pozemku parc. č. 10/4 a pozemku parc. č. 10/2, vše v katastrálním území Lhotka, obec Praha, zapsané na LV č. 1205“. Uvedla, že „žalovaný je vlastníkem popsaných nemovitostí“; že „jako zástavní věřitelka uzavřela se žalovaným jako zástavcem dne 15.6.1996 zástavní smlouvu“; že „na základě této zástavní smlouvy bylo zřízeno v její prospěch zástavní právo k předmětným nemovitostem k zajištění pohledávky ve výši 2.300.000,- Kč s příslušenstvím“; že „zajištěná pohledávka vyplývala ze smlouvy o půjčce uzavřené mezi ní a žalovaným dne 15.6.1996“; že „vklad zástavního práva dle zástavní smlouvy ze dne 15.6.1996 byl proveden s právními účinky ke dni 17.7.1996“; že „k dalšímu zajištění pohledávky ze smlouvy o půjčce ze dne 15.6.1996 uzavřela se žalovaným dne 15.6.1996 také smlouvu o převodu předmětných nemovitostí pro případ, že by žalovaný svůj závazek nesplnil“; že „žalovaný v termínu splatnosti z poskytnuté půjčky ničeho nevrátil“; že proto „byl podán návrh na vklad vlastnického práva dle kupní smlouvy ze dne 15.6.1996 v její prospěch“; že „vklad vlastnického práva byl proveden s právními účinky ke dni 10.1.1997“; že „dne 5.2.1997 požádala katastrální úřad o výmaz zástavního práva, který odůvodnila převedením předmětných nemovitostí do vlastnictví zástavního věřitele“; že „následně převedla předmětné nemovitosti na společnost KOFLEX s.r.o.“; že „rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2.7.2002, sp. zn. 38 C 131/99, které nabylo právní moci dne 21.11.2003, bylo určeno, že žalovaný je nadále výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí“, neboť „kupní smlouva ze dne 15.6.1996 je absolutně neplatná“; že „nedošlo k uhrazení zajištěné pohledávky žalobkyně dle zástavní smlouvy ze dne 15.6.1996“; že „zástavní právo dosud nezaniklo žádným ze zákonných důvodů“; že „má naléhavý právní zájem na určení existence zástavního práva, neboť právě rozhodnutí soudu o existenci zástavního práva může přivodit změnu zápisu zástavního práva u příslušného katastrálního úřadu“.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 4.12.2006, č.j. 40 C 105/2005-32, žalobě vyhověl a současně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 21.050,- Kč k rukám jejího zástupce. Dospěl k závěru, že „pohledávka žalobkyně z půjčky byla zajištěna zástavním právem k uvedeným nemovitostem na základě písemné smlouvy podle §151b odst. 1 obč.zák., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 367/2000 Sb., a zástavní právo vzniklo vložením do katastru nemovitostí“; že „žalobkyně sice později navrhla výmaz zástavního práva, ovšem vzhledem k tomu, že smlouva o převodu nemovitostí byla následně prohlášena za absolutně neplatnou, neplatnými se staly i na ni navazující právní úkony, včetně jednostranného návrhu žalobkyně na výmaz zástavního práva z katastru nemovitostí“; že „žalobkyně má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť její pohledávka uspokojena nebyla“; že „promlčením zajištěné pohledávky zástavní právo nezaniká“; že „zástavní právo se promlčuje uplynutím doby, po kterou nebylo vykonáno“; že „zde platí obecná tříletá promlčecí doba podle §101 obč. zák., která počíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé“; že „zástavní právo k uvedeným nemovitostem t.č. v katastru nemovitostí zapsáno formou vkladu není, takže nelze dosud jeho účinek spočívající v zajištění pohledávky (a následném procesním postupu) využít“; že „toto právo dosud vykonat nelze, takže promlčecí doba zatím ještě nezačala běžet“ a že „námitka promlčení je tudíž v tomto případě lichá“.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27.6.2007, č.j. 62 Co 173/2007-56, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 34.800,- Kč k rukám jeho zástupkyně. Uvedl, že „podle §100 odst. 2 obč. zák. se promlčují všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického“; že „tím není dotčeno ustanovení §105 obč. zák.“; že „zástavní práva se nepromlčují dříve než zajištěná pohledávka“; že „rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4.10.2006, č.j. 27 C 125/2006-46, byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně domáhala proti žalovanému zaplacení částky 2,300.000,- Kč, a to na základě promlčení, jehož se žalovaný úspěšně dovolal“; že „tento rozsudek byl k odvolání žalobkyně potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23.3.2007, č.j. 18 Co 22/2007-60“; že „za stavu, kdy byla promlčena zajišťovaná pohledávka, je rovněž promlčeno i zástavní právo k nemovitosti, jež je předmětem tohoto řízení“, neboť „v souzené době není existence zástavního práva založena na žádném právním důvodu“ a žaloba je proto neopodstatněná.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že „z napadeného rozhodnutí nelze dovodit, kdy začala dle odvolacího soudu běžet promlčecí lhůta ve vztahu k zástavnímu právu, kdy mohlo být zástavní právo žalobce vykonáno a kdy tedy mělo k promlčení dojít“; že „existence zástavního práva a podmínky jeho případného promlčení nejsou automaticky a bez dalšího odvozovány pouze z promlčení samotné pohledávky“; že z ustanovení §170 odst. 2 obč.zák. vyplývá, že „domáhat se zástavního práva lze i v případě, že pohledávka je promlčená“; že „pokud by bylo promlčení zástavního práva spojeno automaticky s během promlčecí doby samotné pohledávky (tj. od data její splatnosti), pak by ustanovení §170 odst. 2 obč. zák. zcela postrádalo smysl“; že „k tomu, aby promlčecí lhůta začala běžet, je nezbytné, aby právo oprávněného mohlo být vykonáváno“; že „v situaci, kdy oprávněný nemůže vykonávat své právo, by totiž námitka promlčení byla nedůvodným zvýhodněním dlužníka“; že „předmětné zástavní právo není zapsáno v katastru nemovitostí, a to z důvodu jeho výmazu na základě neplatného právního titulu“; že „výmaz zástavního práva sice nezpůsobil jeho zánik, ale neumožnil jí svého zástavního práva účinně se domáhat“; že „zástavní právo nemohlo být po dobu, kdy bylo neplatně vymazáno z katastru nemovitostí, vykonáváno, a proto promlčecí doba neběžela“; že „se domáhá určení existence zástavního práva a nikoli plnění (např. zaplacení), které by bylo možné námitkou promlčení odmítnout“. Navrhla, aby Nejvyšší soud ČR rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Z obsahu spisu vyplývá, že žalovaný podáním doručeným soudu prvního stupně dne 20.11.2006 namítl promlčení sporného zástavního práva.
Vzhledem k tomu, že v projednávané věci vznikl nárok zástavního věřitele na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy v době do 31.8.1998, řídí se tento nárok i v současné době ustanovením §151f občanského zákoníku a dalšími právními předpisy ve znění účinném do 31.8.1998 (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.11.1999, sp.zn. 31 Cdo 1181/99, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 70, ročník 2000; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.4.2000, sp.zn. 21 Cdo 2525/99, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 34, ročník 2001; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.5.2002, sp.zn. 21 Cdo 1162/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 24, ročník 2003).
Podle ustanovení §100 odst.2 věty první občanského zákoníku se promlčují všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického.
Podle ustanovení §100 odst.2 věty třetí občanského zákoníku se zástavní práva nepromlčují dříve, než zajištěná pohledávka.
Podle ustanovení §151f odst.1 občanského zákoníku (ve znění účinném od 1.1.1992 do 31.8.1998) není-li zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, může se zástavní věřitel domáhat uspokojení ze zástavy, a to i tehdy, když zajištěná pohledávka je promlčena.
Z citovaných ustanovení mimo jiné vyplývá, že zástavní právo podléhá promlčení, neboť nejde o majetkové právo, které by bylo - na rozdíl od vlastnického práva - z možnosti promlčení vyloučeno, i když má také věcněprávní povahu. Závěr o nepromlčitelnosti zástavního práva nelze úspěšně dovozovat ani z ustanovení §151f odst.1 občanského zákoníku (ve znění účinném od 1.1.1992 do 31.8.1998); uvedené ustanovení má z hlediska promlčení význam jen v tom, že umožňuje uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy i pro případ, kdyby zajištěná pohledávka byla promlčena a kdyby proto nebylo možné dosáhnout její uspokojení z důvodu závazkového právního vztahu, a promlčení nároku na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy se netýká (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.4.2007 sp. zn. 21 Cdo 1918/2005, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 95, ročník 2007).
Promlčecí doba zástavního práva je tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (tj. ode dne, kdy vzniklo právo na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy) [§101 občanského zákoníku]. Protože se podle ustanovení §100 odst.2 věty třetí občanského zákoníku zástavní práva nepromlčují dříve než zajištěná pohledávka, nepostačuje k promlčení zástavního práva toliko marné uplynutí doby určené občanským právem k uplatnění nároku na uspokojení ze zástavy, neboť je třeba, aby marně uplynula také promlčecí doba zajištěné pohledávky; nedošlo-li k promlčení zajištěné pohledávky, nemůže být promlčeno ani zástavní právo.
Dovolatelka v dovolání namítá, že sporné „zástavní právo nemohlo být po dobu, kdy bylo neplatně vymazáno z katastru nemovitostí, vykonáváno a že proto promlčecí doba neběžela“.
Při zřízení zástavního práva k nemovitosti na základě smlouvy je třeba rozlišovat právní důvod nabytí zástavního práva (titulus adquirendi) a právní způsob jeho nabytí (modus adquirendi). Smlouva o zřízení zástavního práva (zástavní smlouva) představuje tzv. titulus adquirendi. I když z takové smlouvy vznikají jejím účastníkům práva a povinnosti, ke vzniku zástavního práva podle ní ještě nedochází; ten nastává až vkladem zástavního práva do katastru nemovitostí provedeným na základě pravomocného rozhodnutí katastrálního úřadu o jeho povolení (modus adquirendi), který má právní účinky ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen katastrálnímu úřadu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.11.1999 sp. zn. 21 Cdo 328/99, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 48, ročník 2000; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.11.2001 sp. zn. 29 Cdo 2512/2000, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 1, ročník 2002; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 12.8.2004 sp. zn. 21 Cdo 2074/2003).
Pouhé odstranění zápisu zástavního práva z katastru nemovitostí nemůže mít samo o sobě za následek zánik zástavního práva (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.1.2000, sp.zn. 21 Cdo 1549/99, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 60, ročník 2000).
V případě rozporu mezi právním stavem evidovaným v katastru nemovitostí a stavem skutečným musí soud vycházet ze skutečného stavu; přitom je oprávněn posuzovat otázky, zda smlouva, na jejímž základě došlo ke vkladu práva do katastru, je platná, zda došlo k platnému odstoupení od smlouvy nebo ke vznesení námitky relativní neplatnosti, popř. přihlížet k jiným skutečnostem, které mají za následek nesoulad mezi stavem katastru a skutečným stavem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 3.1.2005, sp. zn. 22 Cdo 1840/2003, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 15, ročník 2006; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 646/2009, publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 13, ročník 2009)
Ani v posuzovaném případě tak – jak z výše uvedeného vyplývá – pouhé odstranění zápisu zástavního práva z katastru nemovitostí nemělo za následek zánik sporného zástavního práva a ani nemělo (nemohlo mít) vliv na možnost realizace tohoto práva.
V posuzovaném případě byla – jak vyplývá z obsahu spisu – pohledávka ze smlouvy o půjčce marným uplynutím tříleté obecné promlčecí doby (§100 občanského zákoníku) promlčena (z tohoto závěru vycházel i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4.10.2006, č.j. 27 C 125/2006-46, potvrzený rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23.3.2007, č.j. 18 Co 22/2007-60, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobkyně domáhala proti žalovanému zaplacení půjčené částky 2,300.000,- Kč).
Jelikož v souzené věci zástavní právo nebylo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu ani jiného orgánu (rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí není takovým rozhodnutím) a nebylo zástavním dlužníkem písemně uznáno co do důvodu a výše, došlo k promlčení zástavního práva marným uplynutím obecné tříleté promlčecí doby běžící ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, tj. ode dne, kdy vzniklo právo na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy. Z posuzované zástavní smlouvy uzavřené dne 15.6.1996 vyplývá, že žalobce se mohl domáhat uspokojení ze zástavy poprvé dne 4.12.1996; tímto dnem také počala běžet tříletá promlčecí lhůta. K promlčení zástavního práva tak došlo zjevně již před zahájením řízení v dané věci (řízení bylo zahájeno až dnem 11.10.2005). S přihlédnutím k vznesené námitce promlčení proto není možné, aby se žalobkyně u soudu úspěšně domáhala uspokojení své pohledávky za žalovaným ze zástavy (srov. §100 odst. 1 obč. zák.), a není proto ani opodstatněný její požadavek na opětný zápis daného zástavního práva do katastru nemovitostí.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o.s.ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. června 2010
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu