ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.2134.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 2134/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce J. P., zastoupeného advokátem, proti žalované T. V. a. s., zastoupené advokátkou, o 147.789,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 18 C 353/2006, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 29. srpna 2008, č. j. 36 Co 60/2008 - 33, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 960,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Okresní soud v Děčíně usnesením ze dne 15. 10. 2007, č. j. 18 C 353/2006-24, rozhodl o pokračování v řízení přerušeném usnesením ze dne 9. 8. 2007, č. j. 18 C 353/2006-19, řízení o uplatněném nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za „období od 01. 01. 2005 do 31. 12. 2006“ ve výši 147.789,- Kč s příslušenstvím zastavil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 39.306,- Kč k rukám „právní zástupkyně žalované“. Rozhodnutí odůvodnil zejména tím, že od 30. 1. 2003 je u Okresního soudu v Děčíně vedeno řízení pod sp. zn. 8 C 32/2003 mezi týmiž účastníky o nároku žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nejenom za období od 1. 1. 2001 do 31. 12. 2002, ale rovněž za dobu od ledna roku 2003 ve výši 10.025,- Kč měsíčně. „Tentýž nárok ve výši 147.789,- Kč“ uplatnil v tomto řízení, jež bylo zahájeno dne 22. 12. 2006. Proto toto později zahájené řízení pro překážku věci zahájené, pro neodstranitelný nedostatek procení podmínky řízení podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 29. 8. 2008, č. j. 36 Co 60/2008 - 33, usnesení soudu prvního stupně ve „výroku II.“ (ve výroku o zastavení řízení) potvrdil, „ve výroku III.“ (ve výroku o nákladech řízení) je změnil tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení „u okresního soudu“ 1.904,- Kč k rukám advokátky a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Stejně jako soud prvního stupně dovodil, že, uplatnil-li žalobce žalobou ze dne 30. 1. 2003 (vedenou u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 8 C 32/2003) proti stejnému žalovanému ze stejného důvodu mimo jiné nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od ledna roku 2003 ve výši 10.025,- Kč měsíčně (který nazval „rentou“), je v tom uplatněn i nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 1. 1. 2005 do 31. 12. 2006 ve výši 147.789,- Kč, který uplatňuje v tomto řízení. Proto souhlasil se soudem prvního stupně i v tom, že je zde důvod pro zastavení řízení pro překážku věci zahájené podle ustanovení §104 odst. 1 ve spojení s §83 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Podle jeho názoru se v obou soudních řízeních nejedná o totožnost předmětu řízení. Předchozí žalobou vedenou pod sp. zn. 8 C 32/2003 uplatil nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za roky 2001 a 2002, jehož součástí je i tzv. renta, avšak, stejně jako v tomto případě, řízení bylo přerušeno až do doby pravomocného skončení věci. Je proto otázkou zásadního právního významu, zda uplatnění tzv. renty časově nevymezené a v jiném řízení uplatněný nárok na dílčí náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti jsou totožné právní věci, které mají za následek překážku věci dříve zahájené. Namítá, že za stavu přerušení obou řízení se nemůže jednat o skutečný případ překážky věci zahájené, když v obou případech je řízení v „nečinnosti“. Soud měl podle dovolatele postupovat podle ustanovení §104 odst. 2 o. s. ř. a vyzvat ho k odstranění vady řízení, neboť se jedná o vadu odstranitelnou tím, že předchozí žaloba bude vzata zpět. Navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání žalobce bylo zamítnuto, neboť usnesení odvolacího soudu vychází ze správného právního posouzení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle ustanovení §83 odst. 1 o. s. ř. zahájení řízení brání tomu, aby o téže věci probíhalo u soudu jiné řízení.
Podle ustanovení §104 odst. 1 věty první o. s. ř. jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví.
O překážku věci zahájené podle §83 odst. 1 o. s. ř. se jedná tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo zahájeno jiné řízení, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem (údajem o tom, čeho se žalobce domáhá) vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (tj. ze stejného skutku) - srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 906/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 113, ročník 2001.
Překážka věci zahájené patří k neodstranitelným nedostatkům podmínek řízení, soud tuto podmínku řízení zkoumá z úřední povinnosti kdykoliv za řízení a zjistí-li, že o téže věci již probíhá jiné řízení mezi týmiž účastníky, je povinen řízení zahájené později zastavit podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř., neboť nedostatek této podmínky řízení nelze odstranit.
U náhrady škody na zdraví lze z jedné škodné události uplatnit více dílčích nároků, které se následně posuzují samostatně (včetně splnění podmínek řízení). Samostatným z hlediska předmětu řízení je i nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za jiné období, než které je předmětem již probíhajícího řízení, nebo v částce vyšší, než jak byla uplatněna v řízení dříve zahájeném. Z porovnání obsahu žaloby ze dne 30. 1. 2003 projednávané pod sp. zn. 8 C 32/2003 u Okresního soudu v Děčíně a žaloby v této věci ze dne 22. 12. 2006 je nepochybné, že žalobce uplatnil v obou soudních řízeních vůči stejnému žalovanému tentýž nárok na náhradu škody za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti na základě stejných skutkových tvrzení za stejné období od 1. 1. 2005 do 31. 12. 2006 ve výši 147.789,- Kč (v žalobě ze dne 30. 1. 2003 uplatnil 10.025,- Kč měsíčně od ledna roku 2003, t. j. za období od 1. 1. 2005 do 31. 12. 2006 celkem 240.600,- Kč). Odvolací soud tedy správně dovodil, že opětovnému uplatnění téhož nároku brání neodstranitelný nedostatek podmínky řízení spočívající v překážce již zahájeného řízení o ní (§83 odst. 1 a §104 odst. 1 o.s.ř.).
Okolnost, že řízení ve věci 8 C 32/2003 je přerušeno, nemá z hlediska podmínek řízení právní význam, neboť rozhodující je, že již dříve bylo zahájeno řízení o tentýž nárok mezi týmiž účastníky. Bezvýznamná je i okolnost, že žalobce v předchozím řízení pojmenoval uplatněný nárok jako tzv. rentu, kdežto v tomto řízení svůj nárok označil jako náhradu po pracovní neschopnosti. Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti se totiž hradí peněžitým důchodem, tzv. rentou (srov. §195 zák. práce). Jedná se o tentýž nárok vyplývající ze stejných skutkových tvrzení.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by bylo usnesení odvolacího soudu postiženo některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1, 229 odst. 2 písm. a) a b) nebo v §229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které spočívají – s ohledem na to, že předmětem odvolacího řízení bylo rozhodnutí procesní povahy - v paušální odměně ve výši 500,- Kč (srov. §14 odst. 3, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 800,- Kč. Vzhledem k tomu, že advokátka osvědčila, že je plátcem daně z přidané hodnoty, patří k nákladům řízení podle ustanovení §137 odst. 1 a 3, §151 odst. 2 věty druhé o. s. ř. vedle odměny za zastupování advokátkou a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování, z náhrad a z jejích hotových výdajů podle sazby daně z přidané hodnoty [20% - srov. §47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], tedy částka 160,- Kč (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Protože dovolání žalobce bylo zamítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. uložil, aby žalované tyto náklady nahradil. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení v celkové výši 960,- Kč zaplatit k rukám advokátky, která žalovanou v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. ledna 2010
JUDr. Mojmír Putna, v.r. předseda senátu