ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.2145.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 2145/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobců a) M. K. , b) P. K. , obou zastoupených Mgr. Jiřinou Křížovou, advokátkou se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Boženy Němcové č. 1720, o zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí vkladem, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 266/2007, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. října 2008 č.j. 1 Co 123/2008-38, takto:
Rozsudek vrchního soudu a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. ledna 2008 č.j. 23 C 266/2007-21 se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci podali dne 12.1.2005 u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Frýdek - Místek, návrh na povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ve prospěch žalobce b) podle darovací smlouvy ze dne 3.1.2005, kterou žalobce a) daroval žalobci b) ideální polovinu nemovitostí označených jako "rodinný dům čp. 450 postavený na p.č. 1454 včetně hospodářské budovy, žumpy, dvou studní, oplocení a venkovních úprav, pozemková p.č. 1454 zast. pl. a nádvoří o celkové výměře 360 m 2 , 1455 zahrada o celkové výměře 264 m 2 , 1456 ost. pl. - man. plocha o celkové výše 912 m 2 , 1457 zahrada o celkové výměře 2.310 m 2 a 2989/14 orná půda o celkové výměře 5.555 m 2 , zapsaných na listu vlastnictví č. 659 pro obec a katastrální území Palkovice".
Katastrální úřad pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Frýdek - Místek, rozhodnutím ze dne 29.5.2007 sp. zn. V-186/2005-802 návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí zamítl. Vycházel ze závěru, že žalobce a) jako dárce byl "ke dni podání návrhu, tj. 12.1.2005, omezen v nakládání s nemovitostí vzhledem k existujícímu zápisu v katastru nemovitostí - nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí dle rozsudku 19 C 212/98 z 13.6.2002" a že tedy pro vklad vlastnického práva není splněna podmínka uvedená v ustanovení §5 odst.1 písm.f) zákona č. 265/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů.
Žalobou podanou u Krajského soudu v Ostravě dne 30.7.2007 se žalobci domáhali, aby návrhu na vklad vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu na uvedených nemovitostem ve prospěch žalobce b) bylo vyhověno. Uvedli, že rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 13.6.2002 č.j. 19 C 212/98 sice bylo podílové spoluvlastnictví žalobce a) a druhé spoluvlastnice S. M. na uvedených nemovitostech zrušeno s tím, že byl nařízen prodej nemovitostí a rozdělení výtěžku prodeje mezi spoluvlastníky, avšak spoluvlastníkům nebylo "zakázáno disponovat s uvedenými nemovitostmi"; k tomu došlo teprve usnesením Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 20.2.2007 č.j. 26 E 61/2003-99. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí soudu o zrušení podílového spoluvlastnictví a o nařízení jeho prodeje představuje "pouze exekuční titul, který opravňuje kteréhokoliv ze spoluvlastníků, aby se podle části šesté o.s.ř. domáhal jeho výkonu", a že v případě zrušení podílového spoluvlastnictví a nařízení prodeje společných nemovitostí trvá spoluvlastnictví, dokud nedojde k "vypořádání prodejem", nebyl tu v době podání návrhu na vklad vlastnického práva "žádný zákonný důvod k nepovolení vkladu práva vlastnického" podle darovací smlouvy ze dne 3.1.2005.
Katastrální úřad pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Frýdek - Místek, sdělil, že "setrvává na důvodech, pro které byl návrh na vklad zamítnut".
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23.1.2008 č.j. 23 C 266/2007-21 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Poté, co zjistil, že podílové spoluvlastnictví žalobce a) a S. M. k předmětným nemovitostem bylo rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 13.6.2002 č.j. 19 C 212/98-196 zrušeno a současně byl nařízen jejich prodej a rozdělení výtěžku mezi spoluvlastníky, že usnesení Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 12.11.2003 č.j. 26 E 61/2003-11a, kterým byl podle uvedeného rozsudku nařízen výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí a kterým bylo žalobci a) a S. M. "zakázáno, aby prodávané nemovitosti převedli na jiného nebo je zatížili", bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 31.5.2004 č.j. 9 Co 678/2004-35 zrušeno a výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí byl znovu nařízen usnesením Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 20.2.2007 č.j. 26 E 61/2003-99, potvrzeným usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 28.6.2007 č.j. 10 Co 563/2007-111, dospěl soud prvního stupně k závěru, že "není možno, aby za situace, kdy podílové spoluvlastnictví je pravomocně zrušeno, došlo bez souhlasu druhého spoluvlastníka, popřípadě bez souhlasu soudu, k jakémukoliv převodu vlastnicky přináležejícího podílu" a v "úvahu nepřichází ani převod osobě blízké"; povahu "majetkové účasti" žalobce a) a S. M. na předmětných nemovitostech nelze "chápat za daného stavu za klasické podílové spoluvlastnictví, jak má na mysli ustanovení §136 a 137 občanského zákoníku, neboť podílové spoluvlastnictví bylo pravomocně zrušeno (právně však spoluvlastnictví nadále trvá), mělo dojít k prodeji celých nemovitostí a k rozdělení výtěžku prodeje". Protože "právní mocí rozsudku je samostatná dispozice s částí nemovitostí" vyloučena a protože "z obsahu spisu nevyplývá, že by S. M.souhlasila s převodem podílu na nemovitostech" na žalobce b), brání podle názoru soudu prvního stupně rozsudek Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 13.6.2002 č.j. 19 C 212/98-196 žalobci a) ve "smluvní volnosti pro převod spoluvlastnického podílu na nemovitostech".
K odvolání žalobců Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 15.10.2008 č.j. 1 Co 123/2008-39 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že zrušením podílového spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem a nařízením prodeje nemovitostí rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 13.6.2002 č.j. 19 C 212/98-196 došlo k zániku podílového spoluvlastnictví žalobce a) a S. M. [na základě tohoto rozsudku žalobci a) a S. M. zůstalo "spoluvlastnické právo, avšak neohraničené velikostí podílů"] a že tedy spoluvlastnické podíly, které "právně neexistují", nelze "platně převádět na třetí osobu". Po zrušení podílového spoluvlastnictví soudem lze "spoluvlastnické právo" k nemovitostem "převádět, avšak s podmínkou, že s takovým převodem budou souhlasit všichni ostatní spoluvlastníci". Protože "nebylo prokázáno, že žalobce a) byl ke dni uzavření darovací smlouvy 3.1.2005 podílovým spoluvlastníkem, ani že mu ke sporným nemovitostem svědčilo spoluvlastnické právo ve výši jedné poloviny nemovitostí, ani že mu další spoluvlastnice S. M. dala souhlas k převodu spoluvlastnického práva a k uzavření darovací smlouvy", nebylo možné návrhu na vklad vlastnického práva ve smyslu ustanovení §5 odst.1 písm.e) a f) zákona č. 265/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů vyhovět.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Namítají, že právní názor soudů obou stupňů nemá oporu v zákoně, neboť se v něm nestanoví, že "po zrušení spoluvlastnictví soudem lze převést spoluvlastnický podíl pouze se souhlasem druhého spoluvlastníka"; přijetím tohoto právního názoru by nastala situace, že "by spoluvlastníci měli znemožněny jakékoliv dispozice se svým majetkem (v případě nesouhlasu druhého spoluvlastníka) a nešlo by např. rozhodnout v případě dědictví, nebylo by možné vést exekuci na spoluvlastnický podíl (spoluvlastnický podíl právně neexistuje)". Přípustnost dovolání žalobci dovozují z ustanovení §237 odst.1 písm.c) občanského soudního řádu a navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §245 a 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu vydaná v řízení o věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem, pokud to zákon připouští (§245 a 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy - jak vyplývá z přiměřeného užití Části čtvrté, hlavy třetí občanského soudního řádu (§245 o.s.ř.) - v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Žalobci napadají dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V posuzovaném případě bylo pro rozhodnutí ve věci mimo jiné významné vyřešení právní otázky, kdy dochází k zániku podílového spoluvlastnictví k nemovitosti v případě, že pravomocným rozhodnutím soudu bylo podílové spoluvlastnictví zrušeno a vypořádáno tak, že soud nařídil prodej nemovitosti a rozdělení výtěžku mezi spoluvlastníky podle podílů. Vzhledem k tomu, že soudy vyřešily tuto otázku v rozporu s ustálenou judikaturou soudů a že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení podle §237 odst.1 písm. c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Nedohodnou-li se podíloví spoluvlastníci nemovitosti o zrušení spoluvlastnictví a o vzájemném vypořádání, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud (srov. §142 odst.1 větu první občanského zákoníku). Vypořádání spoluvlastnictví soud provede v první řadě rozdělením nemovitosti. Není-li rozdělení nemovitosti dobře možné, soud přikáže nemovitost za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. V případě, že nemovitost nechce žádný ze spoluvlastníků, soud nařídí její prodej a výtěžek rozdělí podle podílů (srov. §142 odst.1 věty třetí a čtvrtou občanského zákoníku). Soud však nezruší a nevypořádá spoluvlastnictví přikázáním nemovitosti za náhradu nebo prodejem nemovitosti a rozdělením výtěžku, jsou-li pro to důvody hodné zvláštního zřetele (srov. §142 odst.2 občanského zákoníku).
Rozhodnutí soudu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví má konstitutivní (právotvornou) povahu. Znamená to mimo jiné, že tímto rozhodnutím dosavadní spoluvlastnictví zaniká a že na jeho základě se vytváří (vznikají) k nemovitosti nové vlastnické (spoluvlastnické) poměry.
Podílové spoluvlastnictví k nemovitosti, zrušené a vypořádané rozhodnutím soudu, nezaniká vždy dnem, v němž soudní rozhodnutí nabylo právní moci. Rozhodnutí soudu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitosti je nedělitelné; výrok rozhodnutí o zrušení spoluvlastnictví proto nelze oddělovat od (dalšího) výroku, kterým bylo provedeno jeho vypořádání. Vyplývá z toho mimo jiné nejen to, že rozhodnutí soudu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví nabývá ve všech svých výrocích společně právní moci (podáním odvolání jen proti jednomu z výroků o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví nastávají suspenzívní účinky také vůči všem ostatním výrokům rozhodnutí ve věci samé - srov. například právní názor uvedený v rozsudku býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 26.6.1980 sp. z. 3 Cz 36/80, uveřejněném ve Sborníku Nejvyššího soudu IV, vydaného v roce 1986, na str. 767, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16.4.2006 sp. zn. 22 Cdo 879/2005, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy č. 4/2007 na str. 135), ale rovněž to, že konstitutivní účinky rozhodnutí nastanou jen a teprve tehdy, až dojde k vypořádání zrušeného podílového spoluvlastnictví.
Dnem právní moci rozhodnutí soudu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitosti zaniká spoluvlastnictví jen tehdy, bylo-li provedeno vypořádání přikázáním věci za náhradu; v tomto případě totiž vypořádání zrušovaného podílového spoluvlastnictví nastává již tímto dnem. Došlo-li však k vypořádání rozdělením nemovitosti nebo prodejem nemovitosti a rozdělením výtěžku, podílové spoluvlastnictví zaniká teprve tím, že nemovitost byla vskutku rozdělena nebo prodána (a po prodeji následně rozdělen výtěžek prodeje mezi dosavadní spoluvlastníky). Ohledně rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitosti prodejem věci a rozdělením výtěžku proto judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že nemovitost "nadále zůstává ve spoluvlastnictví, dokud nedojde k prodeji" (srov. Rozbor a zhodnocení rozhodování soudů "K některým otázkám rozhodování soudů ve věcech podílového spoluvlastnictví", schválené občanskoprávním kolegiem býv. Nejvyššího soudu SSR ze dne 8.3.1973 Cpj 8/72, které bylo uveřejněno pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1973), a že rozhodnutím soudu o zrušení spoluvlastnictví a nařízení prodeje nemovitosti vzniká pouze "exekuční titul, který opravňuje kteréhokoliv ze spoluvlastníků, aby se podle části páté" (dnes šesté) "domáhal jeho výkonu" (srov. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6.7.1966 sp. zn. 11 Co 330/66, které bylo uveřejněno pod č. 81 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1967, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.1.2007 sp. zn. 20 Cdo 1886/2006, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy č. 4/2008 na str. 133).
Proti tomuto závěru nelze důvodně namítat, že prodej společné nemovitosti je "forma vypořádání a nikoliv samotného zrušení" a že "nelze akceptovat, že spoluvlastnictví je zrušeno prodejem věci", nebo dovozovat, že právní mocí rozhodnutí soudu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitosti prodejem věci a rozdělením výtěžku dochází k zániku podílového spoluvlastnictví. Uvedené názory vycházejí z předpokladu, že právní účinky výroku rozhodnutí o zrušení spoluvlastnictví mohou nastat samostatně (odděleně) od právních účinků výroků rozhodnutí o vypořádání spoluvlastnictví prodejem věci a rozdělením výtěžku. Takovýto předpoklad pokládá dovolací soud za chybný. V případě, že soud pravomocně rozhodl o zrušení podílového spoluvlastnictví a o jeho vypořádání prodejem věci a rozdělením výtěžku, nenastávají jeho hmotně konstitutivní (právotvorné) účinky již dnem právní moci rozhodnutí, ale teprve provedením stanoveného vypořádání, když (výše zmíněná) "jednota" všech výroků rozhodnutí soudu se projevuje v rovině nejen procesní, ale především hmotněprávní; podílové spoluvlastnictví se tedy nezrušuje již dnem právní moci rozhodnutí soudu, ale teprve dnem, v němž došlo - na základě rozhodnutí soudu - k prodeji dosud společné věci (následně doprovozenému rozdělením výtěžku mezi dosavadní spoluvlastníky).
Vzhledem k tomu, že podílové spoluvlastnictví, které bylo rozhodnutím soudu zrušeno a vypořádáno prodejem věci a rozdělením výtěžku, zaniká teprve dnem, v němž dojde k prodeji věci, mohou spoluvlastníci i po právní moci tohoto rozhodnutí (až do zániku podílového spoluvlastnictví) nakládat se svými spoluvlastnickými podíly, aniž by přitom byli omezeni ve své smluvní volnosti jenom proto, že bylo soudem pravomocně rozhodnuto o zrušení a vypořádání jejich podílového spoluvlastnictví k nemovitosti. Dovolací soud se tímto závěrem přihlašuje k již dříve vysloveným názorům, které vycházejí ze smluvní převoditelnosti spoluvlastnického podílu také v době, kdy spoluvlastnictví bylo podle ustanovení §142 odst.1 občanského zákoníku zrušeno (srov. například právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.3.2010 sp. zn. 20 Cdo 4144/2007).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vyhovění návrhu na vklad vlastnického práva ve prospěch žalobce b) podle darovací smlouvy ze dne 3.1.2005 nebránilo ani katastrální úřadem uváděné omezení žalobce a) v "nakládání s nemovitostí vzhledem k existujícímu zápisu v katastru nemovitostí - nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí dle rozsudku 19 C 212/98 z 13.6.2002", neboť bylo zrušeno ještě před podáním návrhu na vklad usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 31.5.2004 č.j. 9 Co 678/2004-35, a omezení v nakládání se spoluvlastnickými podíly bylo posléze vysloveno teprve usnesením Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 20.2.2007 č.j. 26 E 61/2003-99.
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky jej podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. září 2010
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu