ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.2246.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 2246/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně A. M ., proti žalovanému Zemědělskému družstvu Dubicko se sídlem v Dubicku, Družstevní č. 5, IČ 00150096, zastoupenému Mgr. Janem Drapáčem, advokátem se sídlem v Zábřehu, Postřelmovská č. 6, o neplatnost výpovědi, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 14 C 13/96, o dovolání žalobkyně, žalovaného a S. M. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. března 2005, č. j. 16 Co 26/2005-424, takto:
I. Dovolání žalobkyně, žalovaného i S. M. se odmítají .
II. Žádný z účastníků ani S. M. nemají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 22. 7. 2004, č. j. 14 C 13/96-386, určil, že výpověď z pracovního poměru daná žalovaným žalobkyni dopisem ze dne „16. 1. 1996“ (správně ze dne 26. 1. 1996) je neplatná, a rozhodl, že „přiznává“ advokátce Mgr. Pavle Frodlové odměnu a náhradu hotových výdajů 7.525,- Kč, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalovaný je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení státu 13.425,- Kč „na účet Okresního soudu v Šumperku“. Dovodil, že žalobkyně s ohledem na svůj zdravotní stav nebyla povinna konat práci podle ujednání v pracovní smlouvě, že ke změně pracovní smlouvy mezi účastníky nedošlo, že nedošlo ani k převedení žalobkyně na jinou práci za podmínek uvedených v ustanovení §37 odst. 1 písm. a) zákoníku práce a že se tedy žalobkyně nedopustila závažného porušení pracovní kázně, jež mělo spočívat v neomluveném zmeškání práce v době od 17. 7. 1995 do 25. 1. 1996, jak je uváděno ve výpovědi z pracovního poměru ze dne 26. 1. 1996.
K odvolání žalobkyně, žalovaného a S. M. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. 3. 2005, č. j. 16 Co 26/2005-424, rozsudek soudu prvního stupně „v odstavci I. výroku, pokud bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru daná žalovaným žalobkyni dopisem ze dne 16. 1. 1996 (správně 26. 1. 1996) je neplatná“ a „v odstavcích III. a IV. výroku“ (ve výrocích, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalovaný je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení státu 13.425,- K „na účet Okresního soudu v Šumperku”) potvrdil, „v odstavci II. výroku“ (ve výroku o „přiznání” odměny a náhrady hotových výdajů 7.525,- Kč), jej změnil tak, že „přiznal“ Mgr. Pavle Frodlové náhradu hotových výdajů za zastupování žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně 8.675,- Kč, návrhu žalobkyně na opravu odůvodnění nevyhověl a odvolání S. M. odmítl; zároveň rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, že se zástupkyni žalobkyně Mgr. Pavle Frodlové „přiznává“ odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů „před soudem druhého stupně“ 2.150,- Kč a že žalovaný je povinen zaplatit „ČR na účet Okresního soudu v Šumperku” na nákladech řízení 2.150,- Kč. Souhlasil se soudem prvního stupně v tom, že žalobkyně nebyla ze zdravotních důvodů schopna konat práci podle ujednání v pracovní smlouvě, že ke změně pracovní smlouvy mezi účastníky nedošlo a že se proto žalobkyně nemohla dopustit v době od 17. 7. 1995 do 25. 1. 1996 neomluvené absence a tedy ani závažného porušení pracovní kázně. Za nerozhodné přitom považoval, zda v období od 12. 10. 1995 do 26. 1. 1996 byla či nebyla žalobkyni vystavena pracovní neschopnost. Existoval-li lékařský posudek, podle něhož žalobkyně není schopna vykonávat práci dojičky, nic nebránilo žalovanému rozvázat s ní pracovní poměr podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d) zákoníku práce z toho důvodu, že žalobkyně vzhledem ke svému zdravotnímu stavu podle lékařského posudku pozbyla dlouhodobě způsobilost konat dále dosavadní práci.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaný namítá, že nesouhlasí se závěry soudů v tom, že by žalobkyně ze zdravotních důvodů nebyla schopna konat práci podle ujednání v pracovní smlouvě. Podle jeho názoru „z písemných materiálů, zejména ze zprávy lékařské komise a zdravotní dokumentace je nepochybné, že A. M. v období pracovní neschopnosti netrpěla takovou chorobou, která by ji učinila trvale nebo částečně invalidní”. Stejně jako v odvolání rozebírá zprávu revizní lékařky A. M., znalecký posudek MUDr. Marty Kotasové, posudek MUDr. Zdeňka Kubíčka i „zprávu OSSZ ze dne 04. 12. 1995“ a dovozuje, že odvolací soud vzal v úvahu jen ty důkazy, z nichž lze dovodit, že žalobkyně se nedopustila neomluvené absence. Vyjadřuje dále přesvědčení, že žalobkyně „lékaře podvedla”, protože následně ošetřující lékař konstatuje závěr posudkové komise a odmítá vystavit doklad o pracovní neschopnosti žalobkyně. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání proti stejnému rozsudku podali také žalobkyně a S. M.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu byla podána ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřují proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovolání žalovaného proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil, a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.
I když dovolatel uvádí, že uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) je zřejmé, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž odvolací soud (i soud prvního stupně) vychází (že „žalobkyně ze zdravotních důvodů nebyla schopna konat práci podle ujednání v pracovní smlouvě“). Podstatou všech jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil. Na rozdíl od skutkového zjištění soudů v dovolání předestírá vlastní hodnocení provedených důkazů a skutkové závěry (zejména, že soudy „pomíjí stanovisko lékařské posudkové komise“ a že se „nelze ztotožnit se závěry MUDr. Kotasové“, že „vyšetření Dr. Krotta ze dne 13. 11. 1995 jednoznačně potvrzují, že A. M. byla schopna vykonávat práci ošetřovatelky dojnic“), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že se žalobkyně dopustila závažného porušení pracovní kázně, spočívajícího v neomluveném zmeškání práce). Tím, že na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Námitky dovolatele v tomto směru tedy nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř (srov. právní názory vyjádřené např. v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006).
Podle ustanovení §240 odst. 1 věty první o. s. ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.
Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat kterýkoliv z nich. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998).
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [ve výroku, jímž bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru daná žalovaným žalobkyni dopisem ze dne 16. 1. 1996 (správně 26. 1. 1996), je neplatná] potvrzen. Rozsudkem odvolacího soudu však nemohla být žalobkyni způsobena újma na jejích právech, neboť jejím požadavkům bylo v tomto směru (rozsahu) vyhověno (bylo vyhověno její vlastní žalobě). Z tohoto pohledu tedy žalobkyně nemůže mít - objektivně vzato - žádný skutečný zájem, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno. K podání dovolání proti rozsudku odvolacího soudu tedy není žalobkyně oprávněna (subjektivně legitimována), a proto Nejvyšší soud ČR dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Stejně tak pro nedostatek subjektivní legitimace k dovolání bylo odmítnuto [srov. §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b) o. s. ř.] i dovolání S. M., neboť - jak vyplývá z ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. - k dovolání jsou oprávněni toliko účastníci řízení a tím S. M. nebyl (šlo o žalobu A. M. proti Zemědělskému družstvu Dubicko).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť účastníci ani S. M. s ohledem na výsledek řízení nemají na náhradu svých nákladů právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. dubna 2010
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu