ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.2295.2009.2
sp. zn. 21 Cdo 2295/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně J. H. , zastoupené Mgr. Pavlem Procházkou, advokátem se sídlem v Brně, Kobližná č. 19, proti žalované České správě sociálního zabezpečení se sídlem v Praze 5, Křížova č. 25, o přiznání plného invalidního důchodu, o žalobě pro zmatečnost podané žalobkyní proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. ledna 2001, č. ,j. 31 Ca 162/97-88, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. října 2001, č. j. 2 Cao 232/2001-100 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. října 2001, č. j. 2 Cao 134/2001-103, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 51 C 2/2002, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. března 2006, č.j. 1 Co 252/2005-104, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1.3.2006, č.j. 1 Co 252/2005-104, kterým bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2.9.2005, č.j. 51 C 2/2002-80, ve věci samé, není přípustné podle ustanovení §238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném ke dni 31.12.2002 (dále již jen „o.s.ř.“) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou soudů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.6.1996, sp. zn. 2 Cdon 539/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a nálezů pod č. 27, ročník 1998; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.4.1997, sp. zn. 2 Cdon 1420/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 1, ročník 1997; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.5.2002, sp. zn. 29 Odo 347/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 107, ročník 2002; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4.12.2001, sp. zn. 29 Cdo 2991/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 204, ročník 2002; usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22.11.1993, sp. zn. 2 Cdo 61/93, uveřejněné v Bulletinu Vrchního soudu pod č. 24, ročník 1994; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.4. 1996, sp. zn. 3 Cdon 810/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 111, ročník 1997; ve vztahu k zamítnutí žaloby pro zmatečnost proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. října 2001, č.j. 2 Cao 232/2001-100, pak srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.5.2005, sp.zn. 21 Cdo 2415/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 132, ročník 2005) a nemá tedy po právní stránce zásadní význam.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud ČR proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. února 2010
JUDr. Roman Fiala,v.r.
předseda senátu