ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.2520.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 2520/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně L. H ., zastoupené JUDr. Miroslavem Rybářem, advokátem se sídlem v Praze 10, Dýšinská č. 476, proti žalovaným 1) FTV Prima, spol. s r.o. se sídlem v Praze 8 - Libni, Na Žertvách č. 132/24, IČ 48115908, zastoupené Mgr. Ludmilou Kutějovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Sokolovská č. 49/5, a 2) LEVITY INVESTMENT a.s. se sídlem v Praze 4 - Nuslích, Na Pankráci č. 332/14, IČ 27258459, zastoupené Mgr. Lukášem Eichingerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Hybernská č. 1009/24, o 64.460,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 10 C 193/2007, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2008, č.j. 39 Co 228/2008-169, takto:
Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 21. ledna 2008, č.j. 10 C 193/2007-125 - s výjimkou výroku, kterým byla žaloba proti žalované 1) zamítnuta - se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala žalobou podanou dne 31.5.2007 u Obvodního soudu pro Prahu 8, aby jí žalované 1) a 2) zaplatily společně a nerozdílně celkem 63.460,- Kč s "úrokem z prodlení ve výši 9,5% ročně, která odpovídá výši repo sazby stanovené ČNB, platná pro příslušné kalendářní pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka z částky 53.460,- Kč od 21.10.2006 do zaplacení". Žalobu zdůvodnila - jak lze dovodit z jejího jen obtížně srozumitelného znění - zejména tím, že pracovala u žalované 1) na základě pracovní smlouvy ze dne 19.9.2005 ode dne 1.10.2005 jako produkční při vydávání časopisu "Recepty prima nápadů" a že mezi žalovanou 1) a žalovanou 2) [dříve Media Invest Praha a.s.] byla uzavřena smlouva o převodu vydavatelských práv k časopisu, v důsledku které měla dnem 1.10.2006 přejít práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů k žalobkyni a dalším "zainteresovaným" zaměstnancům na žalovanou 2). Žalobkyni a dalším zaměstnancům byl předložen dodatek pracovní smlouvy, jehož účastníky byly také obě žalované, ve kterém měly být "redukovány nároky" zaměstnanců při výkonu práce u přejímajícího zaměstnavatele; žalobkyně a část dalších zaměstnanců se rozhodli "nepodepsat" dodatek k pracovní smlouvě a trvají na tom, aby jim práci nadále přidělovala žalovaná 1). Žalobkyně byla dne 13.10.2006 žalovanou 2) vyzvána, aby se "dostavovala na její pracoviště s upozorněním, že v opačném případě bude její nepřítomnost považována za závažné porušení pracovní kázně", a dne 20.10.2006 jí bylo doručeno okamžité zrušení pracovního poměru, provedené žalovanou 2). Žalobkyně považuje právní úkony obou žalovaných za "nadbytečné, uvádějící v omyl, činěné protiprávně a navíc úmyslně v rozporu s dobrými mravy" a dovozuje, že jí vznikla "prozatím škoda ve výši trojnásobku čisté měsíční mzdy včetně prémií" a že jí "ušel zisk", když "musela investovat část svých ušetřených finančních prostředků na uspokojení základních životních potřeb, neboť přišla o pravidelný měsíční příjem".
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 21.1.2008, č.j. 10 C 193/2007-125 řízení ohledně částky 10.000,- Kč s úrokem z prodlení, představujících "ušlý zisk" žalobkyně, z důvodu zpětvzetí žaloby zastavil, uložil žalované 1), aby zaplatila žalobkyni 53.460,- Kč s úrokem z prodlení "ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou platné pro první den každého kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení žalované, zvýšené o sedm procentních bodů", z částek 18.302,- Kč od 1.11.2006 do zaplacení, 18.302,- Kč od 1.12.2006 do zaplacení a 16.856,- Kč od 1.1.2007 do zaplacení, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované 1) zaplacení "úroku z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou platné pro první den každého kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení žalované, zvýšené o sedm procentních bodů, z částek 53.460,- Kč od 21.10.2006 do 31.10.2006, 35.158,- Kč od 1.11.2006 do 30.11.2006 a 16.856,- Kč od 1.12.2006 do 31.12.2006" a kterou se žalobkyně domáhala po žalované 2) zaplacení 53.460,- Kč s úrokem z prodlení "ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou platné pro první den každého kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení žalované, zvýšené o sedm procentních bodů, od 21.10.2006 do zaplacení", a rozhodl, že žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 13.779,20 Kč k rukám advokáta Mgr. Vladimíra Chláda a že ve "vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2)" se nepřiznává žalované 2) právo na náhradu nákladů řízení. Z provedeného dokazování mimo jiné zjistil, že žalobkyně pracovala u žalované 1) jako produkční, že mezi žalovanou 1) jako "převodcem" a společností Thomas Taylor s.r.o jako "nabyvatelem" byla dne 13.9.2006 uzavřena s odvoláním na ustanovení §269 odst. 2 obchodního zákoníku Smlouva o převodu vydavatelských práv k časopisu "Recepty prima nápadů", podle které byl předmětem smlouvy závazek žalované 1) převést nebo poskytnout nabyvateli vydavatelská práva ke čtrnáctideníku "Recepty prima nápadů", převést na něj část zaměstnanců uvedených v příloze, kteří se na vydávání časopisu podílejí, a závazek prodat nabyvateli určité movité věci a poskytnout mu potřebnou součinnost, a ve které se žalovaná 1) zavázala vypořádat "všechny případné nároky, které v souvislosti s přípravou a vydáváním časopisu vznesou třetí osoby před datem účinnosti změny nabyvatele v evidenci Ministerstva kultury", to vše za sjednanou úplatu, a že dne 18.9.2006 byla mezi žalovanou 1), společností Thomas Taylor s.r.o. a žalovanou 2) podepsána dohoda o změně stran této smlouvy, podle níž společnost Thomas Taylor s.r.o. "přestala být stranou smlouvy" a "na její místo nastoupila" žalovaná 2). Dne 25.9.2006 byli zaměstnanci (včetně žalobkyně) žalované 1) informováni o převodu části zaměstnanců k novému zaměstnavateli - žalované 2), žalobkyně a někteří další zaměstnanci s tím však nesouhlasili a žádali žalovanou 1) o přidělování práce. Dopisem ze dne 11.10.2006 žalovaná 2) vyzvala žalobkyni, aby "se řádně dostavovala na její pracoviště s upozorněním, že v opačném případě by její nepřítomnost mohla být považována za závažné porušení pracovní kázně", a dopisem ze dne 18.10.2006 žalovaná 2) oznámila žalobkyni, že s ní okamžitě ruší pracovní poměr pro závažné porušení pracovní kázně. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že k přechodu práv a povinností z pracovněprávního vztahu žalobkyně ze žalované 1) na žalovanou 2) ve skutečnosti nedošlo, neboť smlouva označená jako Smlouva o převodu vydavatelských práv k časopisu "Recepty prima nápadů", uzavřená s odvoláním na ustanovení §269 odst.2 obchodního zákoníku, není smlouvou o prodeji části podniku ve smyslu ustanovení §476 a §487 obchodního zákoníku, s níž by byl spojen přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů z prodávajícího na kupujícího; protože je vyloučeno, aby k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů došlo jen "na základě smluvního ujednání zaměstnavatelů", je žalovaná 1) nadále zaměstnavatelem žalobkyně. Žalovaná 1) přestala žalobkyni ode dne 1.10.2006 přidělovat práci, a proto má žalobkyně právo na náhradu mzdy za dobu od 1.10. do 31.12.2006 ve výši průměrného výdělku, který činí 18.302,- Kč měsíčně. Proti žalované 2) musela být žaloba z důvodu nedostatku pasivní věcné legitimace zamítnuta.
K odvolání obou žalovaných [žalovaná 2) podala odvolání pouze do výroku o náhradě nákladů řízení] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24.11.2008, č.j. 39 Co 228/2008-169 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil "ve vyhovujícím výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1)" a změnil ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a žalovanou 2) tak, že uložil žalobkyni, aby zaplatila této žalované na náhradě nákladů řízení 12.905,- Kč k rukám advokáta Mgr. Lukáše Eichingera, a že se žalované 2) náhrada nákladů ve výši 12.905,- Kč nepřiznává; současně rozhodl, že žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 16.990,- Kč k rukám advokáta Mgr. Vladimíra Chláda a že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a dodal, že žalovaná 1) začala tvrdit, že by Smlouva o převodu vydavatelských práv k časopisu "Recepty prima nápadů" mohla být posouzena jako smlouva o prodeji části podniku, teprve poté, co bylo účastníkům při jednání dne 24.9.2007 "předestřeno rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1142/2000", že šlo o "nepojmenovanou smlouvu podle ustanovení §269 odst. 2 obchodního zákoníku" a že účastníci této smlouvy "neměli v úmyslu uzavřít smlouvu o převodu části podniku, jak posléze žalovaná 1) účelově tvrdila". Námitku žalované 1), podle které žalobkyně podala žalobu o nárocích z neplatného právního úkonu po uplynutí prekluzívní lhůty, neboť pracovní poměr žalobkyně u žalované 1) skončil dnem 25.9.2006 a žalovaná 2) pak se žalobkyní dne 18.10.2006 okamžitě zrušila pracovní poměr, odvolací soud odmítl s odůvodněním, že žalovaná 2) se zaměstnavatelem žalobkyně "vůbec nestala" a že žalobkyně proto vůči ní nemohla podat žalobu o neplatnost jí učiněného okamžitého zrušení pracovního poměru podle ustanovení §64 zákoníku práce. Ve vztahu k žalované 2) odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, když dospěl k závěru, že "moderace náhrady nákladů řízení podle ustanovení §150 občanského soudního řádu" je odůvodněna pouze "co do jedné poloviny".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 1) dovolání. Namítla v první řadě, že žalobkyně nemá na požadované plnění nárok, neboť nepodala "v prekluzívní dvouměsíční lhůtě" žalobu o "neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, eventuálně žalobu na určení, že pracovní poměr ve vztahu k žalované 1) trvá". Žalovaná 1) v této souvislosti dovozuje, že právní názor odvolacího soudu ve svých důsledcích představuje "prodloužení právní nejistoty všech zainteresovaných účastníků o tom, zda pracovní poměr zaměstnance trvá a kdo je případně zaměstnavatelem", a poukazuje na právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19.3.1997, sp. zn. 2 Cdon 475/96. Odvolací soud se podle názoru žalované 1) náležitě nevypořádal s otázkou, jakou povahu má smlouva uzavřená mezi oběma žalovanými, a nelze proto přezkoumat správnost rozsudku odvolacího soudu v závěru, proč se nemůže jednat o smlouvu o prodeji části podniku. Ze smlouvy přitom nevyplývá, že by smluvní strany vyloučily z převzetí kupujícím závazky vzniklé před datem účinnosti změny vydavatele v evidenci Ministerstva kultury; podle žalované 1) měl odvolací soud zkoumat "vůli smluvních stran v okamžiku uzavírání smlouvy ale i následné chování smluvních stran" a vypořádat se "s účelem právní úpravy smlouvy o prodeji části podniku". Přípustnost dovolání žalovaná 1) dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolání žalované 1) bylo zamítnuto. Rozsudek odvolacího soudu považuje za správný a domnívá se, že se odvolací soud řádně vypořádal se všemi námitkami žalované 1) a že jeho rozhodnutí je v souladu se soudní judikaturou týkající se přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů.
Žalovaná 2) navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil. Dovozuje, že žalobkyně v projednávané věci "fakticky obchází zákon, pokud žaluje nároky vyplývající z pracovněprávních vztahů poté, co nechala marně uplynout dvouměsíční prekluzívní lhůtu". Žalovaná 2) vždy pokládala předmětnou smlouvu o převodu vydavatelských práv k časopisu "Recepty prima nápadů" za platnou a k žalobkyni jako zaměstnankyni se chovala "naprosto korektně".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalovaná 1) dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání žalované 1) proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci soudy mimo jiné zjištěno [správnost skutkových zjištění soudů žalovaná 1) nezpochybňuje a ani přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. §241a odst. 2 a §242 odst. 3 o.s.ř.], že žalovaná 1) jako převodce uzavřela dne 13.9.2006 s obchodní společností Thomas Taylor, s.r.o., IČ 27220516, jako nabyvatelem smlouvu s výslovným odvoláním na ustanovení §269 odst. 2 obchodního zákoníku označenou jako Smlouva o převodu vydavatelských práv k časopisu "Recepty prima nápadů", kterou se převodce zavázal "převést nebo jinak poskytnout" nabyvateli "vydavatelská práva ke čtrnáctideníku "Recepty prima nápadů", "převést" část zaměstnanců nabyvateli, "prodat" nabyvateli "jisté movité věci" a "dalšími sjednanými způsoby poskytnout nabyvateli součinnost", a to "v rozsahu a za podmínek sjednaných touto smlouvou", a kterou se nabyvatel zavázal zaplatit převodci "sjednanou úplatu"; účinnost smlouvy byla sjednána na den 1.10.2006. O zaměstnancích žalované 1) se v této smlouvě dále uvádí, že se na nabyvatele "převádí" část zaměstnanců, kteří se "na základě pracovních smluv uzavřených s převodcem podílejí na vydávání časopisu", a že "seznam převáděných zaměstnanců včetně jejich pracovního zařazení a výší jejich mezd a bonusů vyplácených ke mzdám" je uveden v příloze 3 smlouvy; mezi zaměstnanci uvedenými v příloze 3 smlouvy je uvedena také žalobkyně. Dne 18.9.2006 byla mezi žalovanou 1), obchodní společností Thomas Taylor, s.r.o., IČ 27220516, a žalovanou 2) sjednána Dohoda o změně stran smlouvy o převodu vydavatelských práv ze dne 13.9.2006, nájemní smlouvy ze dne 14.9.2006 a kupní smlouvy ze dne 14.9.2006, podle které "nastoupí" do těchto smluv [nájemní smlouva se týkala pronájmu osobního automobilu ve vlastnictví žalované 1) a kupní smlouva byla uzavřena o prodeji "jistých movitých věcí" dosud vlastněných žalovanou 1)] jako jejich účastník na místo obchodní společnosti Thomas Taylor, s.r.o. žalovaná 2). Obě žalované dovozují, že na základě těchto smluv došlo dnem 1.10.2006 k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů zaměstnanců žalované 1), uvedených v příloze 3, na žalovanou 2); žalobkyně oproti tomu vychází ze závěru, že k tvrzenému přechodu nedošlo a že její zaměstnavatelkou je i nadále žalovaná 1), a požaduje náhradu mzdy za dobu od 1.10. do 31.12.2006, když jí žalovaná 1) odmítá od 1.10.2006 přidělovat práci.
Za tohoto skutkového stavu bylo pro rozhodnutí ve věci mimo jiné významné vyřešení otázky, zda Smlouva o převodu vydavatelských práv k časopisu "Recepty prima nápadů" ze dne 13.9.2006 (včetně smluv na ni obsahově navazujících) a Dohoda o změně stran smlouvy o převodu vydavatelských práv ze dne 13.9.2006, nájemní smlouvy ze dne 14.9.2006 a kupní smlouvy ze dne 14.9.2006, sjednaná dne 18.9.2006, představují takovou právní skutečnost, s níž zákon spojuje přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů. Protože právní otázky s tím související doposud nebyly dovolacím soudem ve všech souvislostech vyřešeny, ačkoliv jejich posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud ČR proto dospěl k závěru, že dovolání žalované 1) proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je zčásti opodstatněné a že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že k tvrzenému přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů mělo dojít ke dni 1.10.2006 a že žalobkyně požaduje náhradu mzdy za dobu od 1.10. do 31.12.2006 - podle právních předpisů účinných v té době, zejména podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31.12.2006 (dále též jen "zákoník práce" nebo "zák. práce") [srov. též §364 odst. 1 a 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce].
Podle ustanovení §249 odst. 1 zák. práce k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů může dojít jen v případech stanovených tímto zákoníkem nebo zvláštním právním předpisem.
Práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu mohou z dosavadního zaměstnavatele přejít na někoho jiného (přejímajícího zaměstnavatele) - jak vyplývá z citovaného ustanovení §249 odst.1 zák. práce - jen v případech stanovených zákonem (zákoníkem práce nebo zvláštním právním předpisem). Judikatura soudů proto již dříve dovodila, že dohoda zaměstnavatele o převedení části zaměstnanců k jinému zaměstnavateli není sama o sobě způsobilá přivodit přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů, ledaže by šlo o právní skutečnost, se kterou zákon spojuje přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů (srov. například odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29.8.1994, sp. zn. 6 Cdo 82/94, který byl uveřejněn pod č. 38 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995).
Případy, v nichž dochází k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů, stanoví nejen zvláštní právní předpisy, ale také (a především) samotný zákoník práce. Přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů tedy nastává nejen při prodeji podniku nebo jeho části (§480 a 487 obchodního zákoníku), při nájmu podniku nebo jeho části (§488e odst. 2 a §488i obchodního zákoníku), při prodeji podniku ve veřejné dražbě (§30 odst.2 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů) nebo v jiných případech stanovených zvláštními zákony, ale i tehdy, byly-li splněny předpoklady uvedené v ustanovení §249 odst. 2 zák. práce.
Podle ustanovení §249 odst. 2 zák. práce dochází-li k převodu zaměstnavatele nebo části zaměstnavatele nebo k převodu úkolů nebo činnosti zaměstnavatele anebo jejich části k jinému zaměstnavateli, přecházejí práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů zaměstnanců v plném rozsahu na přejímajícího zaměstnavatele; za úkoly nebo činnost zaměstnavatele se pro tyto účely považují zejména úkoly související se zajištěním výroby nebo poskytováním služeb a obdobná činnost podle zvláštních právních předpisů, které právnická nebo fyzická osoba provádí v zařízeních určených pro tyto činnosti nebo na místech obvyklých pro jejich výkon pod vlastním jménem a na vlastní odpovědnost; za přejímajícího zaměstnavatele se bez ohledu na právní důvod převodu a na to, zda dochází k převodu vlastnických práv, považuje právnická nebo fyzická osoba, která je způsobilá jako zaměstnavatel (§8 a 8a zák. práce) pokračovat v plnění úkolů nebo činností dosavadního zaměstnavatele nebo v činnosti obdobného druhu.
Ustanovení §249 odst. 2 zák. práce v uvedeném znění platilo v době od 1.1.2001 (srov. Čl. I bod 106 a Čl. XVI zákona č. 155/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) do 31.12.2006 (nyní je obdobná právní úprava obsažena v ustanovení §338 odst.2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů) a byla jím do českého právního řádu implementována Směrnice Rady č. 77/187/EEC ze dne 14.2.1977 o sbližování zákonů členských států týkajících se zachování práv zaměstnanců v případě převodu podniku, podnikání a částí podniků, ve znění směrnice Rady č. 98/50/EC, která byla posléze (s účinností od 11.4.2001) nahrazena směrnicí Rady č. 2001/23/ES ze dne 12.3.2001 o sbližování zákonů členských států týkajících se zachování práv zaměstnanců v případě převodu podniku, podnikání a částí podniků.
K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů docházelo podle ustanovení §249 odst.2 zák. práce vždy, byl-li učiněn právní úkon (smlouva) nebo nastala-li jiná právní skutečnost, s nimiž je (podle zákona) spojen převod zaměstnavatele k jinému zaměstnavateli nebo převod části zaměstnavatele k jinému zaměstnavateli nebo převod úkolů či činností zaměstnavatele k jinému zaměstnavateli anebo převod části úkolů či činností zaměstnavatele k jinému zaměstnavateli, vše za předpokladu, že přejímající fyzická nebo právnická osoba je způsobilá jako zaměstnavatel pokračovat v plnění úkolů nebo činností dosavadního zaměstnavatele nebo v činnosti obdobného druhu, aniž by bylo významné, jaký je právní důvod převodu a zda jím dochází také k převodu vlastnických práv; ve větě druhé tohoto ustanovení se pak příkladmo uvádí, co se v souvislosti s přechodem práv a povinností z pracovněprávních vztahů považuje za "úkoly" nebo "činnosti" zaměstnavatele.
Jsou-li splněny všechny předpoklady vyžadované zákoníkem práce nebo zvláštními právními předpisy, souhlas tím dotčených zaměstnanců dosavadního zaměstnavatele se nevyžaduje a práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů přecházejí na přejímajícího zaměstnavatele, i kdyby s tím tito zaměstnanci nesouhlasili.
V projednávané věci lze přisvědčit soudům v tom, že Smlouva o převodu vydavatelských práv k časopisu "Recepty prima nápadů" ze dne 13.9.2006 (spolu s nájemní smlouvou a kupní smlouvou, které byly uzavřeny dne 14.9.2006) a Dohoda o změně stran smlouvy o převodu vydavatelských práv ze dne 13.9.2006, nájemní smlouvy ze dne 14.9.2006 a kupní smlouvy ze dne 14.9.2006, sjednaná dne 18.9.2006, nepředstavují podle svého obsahu smlouvu o prodeji části podniku, uzavíranou ve smyslu ustanovení §487 obchodního zákoníku, a že dovolatelka hodnotila tyto právní úkony jako smlouvu o prodeji části podniku teprve dodatečně a jen "účelově" (ve snaze v řízení "prosadit" ve smlouvě uvedený přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů i poté, co bylo při jednání soudu prvního stupně "předestřeno rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1142/2000"). Uvedený závěr i podle názoru dovolacího soudu bez pochybností vyplývá především z "předmětu smlouvy", vymezeného v čl. I smlouvy ze dne 13.9.2006, a z bodů 9.1 a 9.2, uvedených v čl. IX smlouvy, a je podporován též tím, že žalovaná ani nenavrhla zápis prodané "části podniku"), jak jí to ukládá - kdyby opravdu prodala část svého podniku - ustanovení §488 odst. 1 obchodního zákoníku; snaha účastníka, který dodatečně hodnotí své právní jednání jinak, než jak bylo projeveno při sjednání smlouvy, a to ve snaze "přizpůsobit obsah právního úkonu" dodatečným požadavkům, nepředstavuje podle názoru dovolacího soudu postup, který by mohl být zohledněn při výkladu projevu vůle účastníků smlouvy.
Soudům je však třeba vytknout, že při právním hodnocení Smlouvy o převodu vydavatelských práv k časopisu "Recepty prima nápadů" ze dne 13.9.2006 (spolu s nájemní smlouvou a kupní smlouvou, které byly uzavřeny dne 14.9.2006) a Dohody o změně stran smlouvy o převodu vydavatelských práv ze dne 13.9.2006, nájemní smlouvy ze dne 14.9.2006 a kupní smlouvy ze dne 14.9.2006, sjednané dne 18.9.2006, z hlediska jejich (možného) dopadu na pracovněprávní vztahy zaměstnanců žalované 1) se nezabývaly také tím, zda neměly (podle zákona) za následek (také) převod částí úkolů nebo činností žalované 1) k žalované 2) ve smyslu ustanovení §249 odst.2 zák. práce. Kdyby totiž na jejich základě došlo k převodu částí úkolů nebo činností žalované 1) k žalované 2), nelze odmítat následek v podobě přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů na žalovanou 2) jen proto, že by měl původ ve smlouvě, uzavřené mezi dosavadním a přejímajícím zaměstnavatelem; smlouva totiž v takovém případě představuje z pohledu ustanovení §249 odst.1 zák. práce právní skutečnost, se kterou zákon (§249 odst. 2 zák. práce) spojuje přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů. Protože se soudy věcí z těchto hledisek nezabývaly, je jejich právní posouzení věci neúplné a tudíž nesprávné.
Odvolacímu soudu je třeba dále vytknout, že při projednání odvolání, které podala žalovaná 1, nepřezkoumal rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé také ve výroku týkajícím se žalované 2).
Je-li - jak dovodila již ustálená judikatura soudů - sporné, zda došlo k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů, popř. na koho přešla práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů, závisí vyřešení této otázky na zjištění, zda z hlediska ustanovení §249 odst. 1 zák. práce nastal některý z případů, s nimiž zákon takovýto přechod spojuje. Účastní-li se řízení ten, z nějž (podle tvrzení účastníka) měla práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů přejít, a osoba, která měla (podle tvrzení účastníka) tato práva a povinnosti od něho nabýt, soud při řešení této otázky (po stránce skutkové i právní) dospívá k rozhodnutí, které ve svých důsledcích řeší kogentními právními předpisy upravený vztah mezi více účastníky (mezi více osobami, které jsou účastníky řízení), z nichž jen jeden z nich může být skutečným nositelem práv a povinností z pracovněprávních vztahů (zaměstnavatelem) vůči zaměstnanci, který v řízení uplatňuje své nároky nebo vůči nimž se v řízení uplatňují nároky ze sporných pracovněprávních vztahů. V tomto specifickém střetu, kdy jen jeden z více účastníků, jichž se týká tvrzený případ (skutková podstata) přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů, může být zaměstnavatelem, tedy osobou, která jako skutečný nositel práv a povinností z pracovněprávních vztahů je oprávněna uplatňovat nároky z těchto vztahů nebo je uspokojovat, a kdy východiskem pro jeho řešení je kogentní právní úprava (srov. §249 odst. 1 zák. práce), je nutno spatřovat určitý způsob vypořádání vztahu, jak jej mají na mysli ustanovení §153 odst. 2, §206 odst. 2, §212 odst. 1 písm. d) a §242 odst. 2 písm. d) o.s.ř. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1.9.1999, sp. zn. 21 Cdo 7/99, který byl uveřejněn pod č. 32 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001).
Z uvedeného v posuzované věci vyplývá, že v důsledku odvolání podaného žalovanou 1) nenabyl rozsudek soudu prvního stupně právní moci nejen ve výrocích, kterými byly uloženy povinnosti této žalované, ale ani ve výroku, kterým bylo rozhodnuto o žalobě podané proti žalované 2), i když žalobkyně odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně nepodala a žalovaná 2) napadla odvoláním rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o náhradě nákladů řízení; odvoláním zůstal nedotčen rozsudek soudu prvního stupně - s ohledem na to, že žalobkyně nepodala odvolání - pouze ve výroku, kterým byla žaloba (zčásti) proti žalované 1) zamítnuta. Odvolací soud tedy měl (srov. §212 odst. 1 písm. d) o.s.ř.) věci projednat a rozhodnout nejen v mezích, ve kterých se žalovaná 1) domáhala přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně, ale též ve výroku, kterým byla žaloba proti žalované 2) zamítnuta. Protože tak neučinil, trpí řízení před odvolacím soudem vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; dovolací soud k této vadě ve smyslu ustanovení §242 odst. 3, větě druhé o.s.ř. přihlédl, i když nebyla v dovolání uplatněna.
S názorem žalovaných, podle kterého soudy neměly žalobě vyhovět, protože žalobkyně nepodala "v prekluzívní dvouměsíční lhůtě" žalobu o "neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, eventuálně žalobu na určení, že pracovní poměr ve vztahu k žalované 1) trvá", dovolací soud nesouhlasí.
"Prekluzívní dvouměsíční lhůtu" k podání žaloby stanoví zákoník práce pouze při uplatnění nároku o tom, zda byly splněny podmínky pro sjednání pracovního poměru na dobu určitou v rozsahu přesahujícím dva roky (srov. §30 odst.4 zák. práce), nebo nároku o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou (srov. §64 zák. práce). Podání žaloby o určení, že "pracovní poměr trvá", není omezeno žádnou lhůtou (dobou), a obdobně to platí pro řešení otázky, zda došlo (platně) k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů z dosavadního zaměstnavatele na někoho jiného. Poukazuje-li žalovaná 1) v této souvislosti na právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19.3.1997, sp. zn. 2 Cdon 475/96 (který byl uveřejněn pod č. 75 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997), jde o jeho "nepochopení"; právní názor uvedený v tomto rozsudku totiž uvádí jen to, že ani v řízení o žalobě o určení, že pracovní poměr trvá, nelze posuzovat otázku platnosti právního úkonu o rozvázání pracovního poměru, nebyla-li (v souladu s požadavkem ustanovení §64 zák. práce) ve lhůtě dvou měsíců podána u soudu žaloba o určení, že právní úkon o rozvázání pracovního poměru je neplatný.
V průběhu řízení před soudy bylo zjištěno, že žalovaná 2) doručila žalobkyni dopis ze dne 18.10.2006, kterým s ní okamžitě zrušila pracovní poměr pro porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Na základě tohoto právního úkonu mohl skončit pracovní poměr, který žalobkyně navázala u žalované 1) na základě pracovní smlouvy ze dne 19.9.2005, jen kdyby práva a povinnosti z tohoto pracovněprávního vztahu opravdu přešla na žalovanou 2); pouze v tomto případě by se mohl uplatnit závěr, že neplatnost rozvázání pracovního poměru musí být uplatněna žalobou podanou u soudu ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním, a že po uplynutí této lhůty se soud nemůže zabývat otázkou platnosti rozvazovacího úkonu, a to ani jako otázkou předběžnou. Kdyby ovšem na žalovanou 2) nepřešla práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) a kdyby tedy okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 18.10.2006 učinil ten, kdo (ve skutečnosti) nebyl zaměstnavatelem žalobkyně, může se zaměstnanec žalobou podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. domáhat, aby bylo určeno, že toto rozvázání pracovního poměru je neplatné, má-li na takovém určení naléhavý právní zájem. Podání této žaloby není omezeno žádnou lhůtou. Není-li taková žaloba podána, lze se otázkou platnosti rozvazovacího úkonu - na rozdíl od případu, kdy ve lhůtě uvedené v ustanovení §64 zák. práce nebyla uplatněna u soudu neplatnost rozvázání pracovního poměru provedeného některým z jeho účastníků - zabývat jako otázkou předběžnou, např. ve sporu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem o náhradu mzdy nebo o určení trvání pracovního poměru (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30.6.1999, sp. zn. 21 Cdo 487/99).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí [s výjimkou výroku o zamítnutí žaloby proti žalované 1), které nebyl napaden odvoláním a který proto samostatně nabyl právní moci] a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.). Shledají-li soudy žalobu alespoň zčásti důvodnou a dospějí-li k názoru, že zaměstnavatel se ocitl v prodlení s uspokojením nároku žalobkyně (§256 zák. práce), neopomenou žalobkyni přiznat úroky z prodlení ve výroku svého rozhodnutí takovým způsobem, jaký je uveden ve Stanovisku občanskoprávního kolegia a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19.4.2006 k rozhodování soudů ve věcech úroků z prodlení, požadovaných a přiznávaných ve výši určované podle ustanovení §1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku, ve znění Čl. I nařízení vlády č. 163/2005 Sb., kterým se mění nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku, sp. zn. Cpjn 202/2005, uveřejněném pod č. 39 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. července 2010
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu