ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.2636.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 2636/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně obce Kašava , se sídlem obecního úřadu v Kašavě, IČ 284050, zastoupené JUDr. Milanem Gabrišem, advokátem se sídlem v Havířově, Těšínská č. 2, proti žalované STAPO, spol. s r.o. se sídlem Praha, K Třebonicům č. 100, IČ 45277478, zastoupené JUDr. Lubomírem Vojvodíkem, advokátem se sídlem v Praze 6, Nad Paťankou č. 1814/30, o určení, že nemovitost není zatížena zástavním právem, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 28 C 170/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 3. března 2008, č. j. 60 Co 383/2005-201, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 6.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Lubomíra Vojvodíka, advokáta, se sídlem v Praze 6, Nad Paťankou č. 1814/30.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Okresního soudu ve Zlíně dne 20.5.2003 (změněnou se souhlasem soudu) se žalobkyně domáhala určení, že „neexistuje zástavní právo podle smlouvy uzavřené dne 14.12.1993 mezi žalovaným, jako zástavním věřitelem, a dlužníkem OAZA Kašava, spol. s r.o. se sídlem v Kašavě, jejímž předmětem byla budova č.p. 255 v Kašavě stojící na pozemku parc.č. 454 zast. plocha zapsané na listu vlastnictví č. 1001 pro kat. území Kašava“. Uvedla, že „žalovaná uzavřela dne 14.12.1993 se společností OAZA Kašava, spol. s r.o. v Kašavě, zástavní smlouvu k zajištění své pohledávky a jejího příslušenství z úvěrové smlouvy ve výši 3.000.000,- Kč, podle které dala OAZA Kašava do zástavy popsanou nemovitost“; že „OAZA Kašava tak dala do zástavy nemovitost, která nebyla jejím vlastnictvím“; že „v době, kdy společnost OAZA Kašava dávala předmětnou nemovitost do zástavy žalované, byla sice na listu vlastnictví č. 551 pro kat. území Kašava zapsaná jako vlastník OAZA Kašava na základě kupní smlouvy ze dne 18.8.1993“; že „tato kupní smlouva je však právní úkon absolutně neplatný“; že „Katastrální úřad ve Zlíně povolil bez platného návrhu účastníků kupní smlouvy na povolení vkladu a podle absolutně neplatné kupní smlouvy vklad vlastnického práva pro společnost OAZA Kašava“; že „zápis o vlastnickém právu pro společnost OAZA Kašava podle absolutně neplatné kupní smlouvy ze dne 18.8.1993 nevyvolal žádné právní účinky ani pro účastníky kupní smlouvy, ani pro třetí osoby“; že „dlužník OAZA Kašava nebyl vlastníkem budovy č.p. 255 v Kašavě a bez souhlasu vlastníka, tj. žalobce mohlo zástavní právo vzniknout podle §151d odst. 1 obč. zák. za předpokladu, že věc je odevzdaná zástavnímu věřiteli a ten ji přijme v dobré víře“; že „za odevzdání a přijímání nelze považovat vklad do katastru nemovitostí“; že „podmínky pro vznik zástavního práva nebyly splněny“; že „žalobce má naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c) o.s.ř. na požadovaném určení, neboť jinak nemá žádný prostředek k dosažení odstranění zápisu o zřízení zástavního práva v katastru nemovitostí a uvést zápis v katastru v soulad se skutečným stavem ohledně svého majetku“.
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 7.6.2005, č. j. 28 C 170/2003-86, žalobě vyhověl a současně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 1.077,- Kč. Uvedl, že „se zabýval zejména námitkou, že za žalobce jednala osoba, která nebyla statutárním orgánem OAZA Kašava, spol. s r.o. a podepsala zástavní smlouvu ze dne 14.12.1993“; že „z úplného výpisu z obchodního rejstříku je patrno, že v té době statutárním orgánem společnosti byli tři jednatelé, a to Ing. J. H., L. H., P. H. s tím, že k zastupování za společnost je oprávněn každý z nich samostatně tak, že k vytištěnému či napsanému názvu společnosti připojí svůj podpis s uvedením své funkce“; že „sám žalovaný nepopírá, že za společnost jednala osoba, která neměla řádné oprávnění či zmocnění, že však tato skutečnost byla zhojena tím, že při jednání s P. S. byl přítomen jednatel Ing. J. H., stejně jako při předávání částky 3.000.000,- Kč na OAZE Kašava, spol. s r.o., kde byli přítomni všichni tři jednatelé“; že „P. S. nebyl ani jednatel společnosti, neměl ani pověření k určité činnosti provozování podniku a nemohlo jít ani o překročení oprávnění jiné osoby, která by zavazovala podnikatele, neboť k podpisu zástavní smlouvy nedošlo v provozovně podnikatele, nýbrž v Kašavě a O. W. zastupující OAZA Kašava, spol. s r.o. mohla a měla vědět, kdo je oprávněn za společnost STAPO, spol. s r.o. jednat“; že „zástavní smlouva je absolutně neplatná, neboť není podepsána osobou způsobilou jednat za žalovaného (analogicky §40 odst. 3 obč. zák.) a tak odporuje zákonu (§39 obč. zák.)“.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 3.3.2008, č. j. 60 Co 383/2005-201, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl; současně uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 26.317,- Kč k rukám jejího zástupce. Uvedl, že „při absenci písemné plné moci P. S., který zástavní smlouvu v zastoupení žalovaného podepsal dne 14.12.1993, byl ze strany žalovaného jeho statutárními zástupci tento právní úkon bezprostředně schválen, a proto ze zástavní smlouvy byl zavázán žalovaný (§33 odst. 2 občanského zákoníku)“; že „z tohoto důvodu neplatnost zástavní smlouvy není dána“; že „předmětem zástavní smlouvy byla nemovitost, vedená v katastru nemovitostí jako vlastnictví OAZA Kašava spol. s r.o. jako zástavního dlužníka“; že „je zřejmé, že zástavní právo k nemovitosti bylo vloženo do katastru nemovitostí rozhodnutím Katastrálního úřadu ve Zlíně po provedeném správním řízení, které sice vykazuje vady, avšak skutečnost, že správní řízení u Katastrálního úřadu ve Zlíně vykazuje vady, není důvodem k závěru, že rozhodnutí o vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí je paaktem“; že „zástavní právo k nemovitosti na základě zástavní smlouvy vzniklo žalovanému odevzdáním nemovitosti, kterým se rozumí vklad zástavního práva k nemovitosti do katastru nemovitostí, žalovaný jako zástavní věřitel ji přijal v dobré víře a při splnění těchto podmínek je chráněn ustanovením §151d odst. 1 občanského zákoníku, ve znění účinném ke dni uzavření zástavní smlouvy“; že „zástavní smlouva zajišťovala pohledávku žalovaného za obchodní společností OAZA KAŠAVA spol. s r.o. podle smlouvy ze dne 14.12.1993“; že „tato smlouva, označená jako smlouva o úvěru, sice obsahovala závazek žalovaného poskytnout obchodní společnosti OAZA KAŠAVA spol. s r.o. peněžní prostředky, ale neobsahovala závazek obchodní společnosti OAZA KAŠAVA spol. s r.o. zaplatit za poskytnuté peněžní prostředky úroky, a proto vycházeje z §497 obchodního zákoníku, ve znění účinném ke dni uzavření této smlouvy, nemá tato smlouva povahu smlouvy o úvěru, protože není možné uzavřít bezúročnou smlouvu o úvěru“; že „odvolací soud proto posoudil smlouvu ze dne 14.12.1993, označenou jako smlouvu o úvěru, jako smlouvu o půjčce uzavřenou podle §657 a násl. občanského zákoníku, ve znění účinném ke dni uzavření této smlouvy“; že „tato smlouva ze dne 14.12.1993 byla uzavřena podpisem obou smluvních stran dne 15.12.1992“; že „žalobcem namítaná neplatnost této smlouvy pro neplatné ujednání o uspokojení zástavního věřitele ze zastavené nemovitosti pro rozpor s ustanovením o uspokojení ze zástavy podle §39 občanského zákoníku nezakládá neplatnost této smlouvy jako celku, protože tuto část smlouvy lze oddělit od ostatního obsahu a může založit neplatnost této smlouvy v této části (§41 občanského zákoníku) bez významu pro rozhodnutí ve věci samé“; že „v návaznosti na tuto smlouvu byla uzavřena zástavní smlouva a smyslem této smlouvy nebylo zajištění propadné zástavy a neumožňuje, aby se zástavou bylo nakládáno jako s vlastní“; že „tato smlouva byla realizována až dne 17.12.1993, kdy žalovaný předal podle této smlouvy finanční částku 3 000 000 Kč obchodní společnosti OAZA KAŠAVA spol. s r.o.“; že „obchodní společnost OAZA KAŠAVA spol. s r.o. poskytnutou finanční částku 3 000 000 Kč žalovanému nevrátila“; že „smlouva ze dne 14.12.1993, označená jako smlouva o úvěru, je platná“; že „zástavní právo k nemovitosti zajišťuje stále existující pohledávku žalovaného“ a že „zástavní právo k nemovitosti nadále existuje“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že „zástavní právo je právem akcesorickým, které platně vznikne, jestliže platně vznikla pohledávka, k jejímuž zajištění slouží“; že „zástavní právo podle zástavní smlouvy ze dne 14.12.1993 platně nevzniklo, poněvadž platně nevznikla úvěrová smlouva z 15.12.1993“; že „smlouva o úvěru z 15.12.1993, kterou uzavřel žalovaný se společností OAZA Kašava, je smlouva absolutně neplatná, neboť obsahuje ujednání o tak zvané propadné zástavě“; že „je proto v rozporu s účelem zástavního práva, jak jej stanoví zákon a je neplatná podle §39 obč.zák.“; že „názor odvolacího soudu, že ustanovení úvěrové smlouvy týkající se tzv. propadné zástavy lze oddělit od ostatního obsahu smlouvy (§41 ObčZ), není správný“; že „ustanovení o propadné zástavě se týká podstatné náležitosti úvěrové smlouvy, tvoří s ní nedílný celek, a má proto za následek neplatnost celého právního úkonu“; že „nebyla splněna ani druhá podmínka pro vznik zástavního práva, to je pravomocné rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu do katastru nemovitostí“; že „závěr odvolacího soudu, že zástavní právo k nemovitosti bylo vloženo do katastru nemovitostí po provedeném správním řízení, které má vady, ale které nejsou důvodem pro závěr, že jde o paakt, neobstojí“; že „z obsahu spisu Katastrálního úřadu ve Zlíně, č.j. 110 V2-4504/93, vyplývá, že nikdo z účastníků zástavní smlouvy nepodal návrh na zahájení řízení o povolení vkladu zástavního práva“; že „pro absenci písemného návrhu správního řízení o povolení vkladu nemohlo toto být zahájeno a ani provedeno“; že „rozhodnutí o povolení vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí ze dne 15.12.1993, č.j. 110-V2-4504/93, je pseudorozhodnutím, které nevyvolalo žádné právní následky, a proto ani vznik zástavního práva“; že „odvolací soud nezjistil skutečnost vyplývající ze spisu katastrálního úřadu, že účastníci smlouvy nepodali žádný návrh na zahájení řízení o povolení vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí“; že „katastrálnímu úřadu předložila Ing. Wagnerová (jednatelka společnosti OAZA Kašava) návrh na registraci zástavní smlouvy adresovaný Státnímu notářství ve Zlíně“; že „návrh na registraci zástavní smlouvy nevyvolal žádné právní účinky“; že „adresátem návrhu bylo Státní notářství ve Zlíně, které již od 1. ledna 1993 neexistovalo“; že „návrh na registraci zástavní smlouvy nelze pokládat za návrh na zahájení řízení o povolení vkladu práva do katastru nemovitostí podle ust. §4 a 5 zák. č. 265/1992 Sb. a §38 vyhl. č. 126/1993 Sb.“; že „k návrhu na zahájení správního řízení musí být předložena jako příloha písemná plná moc osvědčující právo zmocněnce zastupovat zmocnitele ve vymezeném rozsahu“; že „katastrálnímu úřadu nebyla předložena plná moc, kterou by žalovaný zmocnil P. S., aby ho zastupoval při jednání o uzavření zástavní smlouvy, ani plná moc obsahující zmocnění P. S. k zastupování žalovaného ve správním řízení o povolení vkladu práva do katastru před katastrálním úřadem“; že „katastrální úřad měl proto odmítnout podání obsahující návrh na registraci zástavní smlouvy“; že „i kdyby bylo možné pokládat rozhodnutí Katastrálního úřadu ve Zlíně ze dne 15.12.1993, č.j. 110-V2-4504/93, za správní akt, nenabyl tento akt právní moci, poněvadž nebyl doručen žalovanému, jak to dokazují listiny předložené katastrálním úřadem, zejména evidenční list“; že „názor odvolacího soudu nevyplývá z řádného skutkového zjištění“; že „odvolací soud nesplnil též povinnost, kterou ukládá ustanovení §118a odst. 2 o.s.ř. a nedal žalobci možnost, aby se vyjádřil k odlišnému právnímu názoru soudu na rozhodnutí katastrálního úřadu, na platnost smlouvy úvěrové a zástavní“; že „odvolací soud posuzoval smlouvu ze dne 14.12.1993 jako smlouvu o půjčce podle §657 obč. zák.“; že „závěr odvolacího soudu je mylný“; že „odvolací soud neuvážil, že smlouva o úvěru se řídí ustanoveními obchodního zákoníku, že však nepatří k ustanovením, od nichž se strany nemohou odchýlit“; že „se účastníci úvěrové smlouvy proto mohli odchýlit od ustanovení §497 obch. zák. tak, že dlužník není zavázán k placení úroků z poskytnutého úvěru“; že „společnost OAZA Kašava dala do zástavy budovu č.p. 255 v Kašavě, která jí nepatřila bez souhlasu skutečného vlastníka, jímž byla obec Kašava“; že „zástavní právo proto mohlo vzniknout za předpokladu, že žalovaný jako zástavní věřitel přijal zástavu v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit“; že „spokojil-li se žalovaný při uzavírání úvěrové smlouvy a zástavní smlouvy, i s ohledem na vysokou výši poskytnutého úvěru, pouze výpisem z listu vlastnictví, nepočínal si s potřebnou opatrností a pečlivostí“; že „zanedbání potřebné opatrnosti znamená nedbalost, která vylučuje dobrou víru zástavního věřitele a vznik zástavního práva“. Navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná k dovolání uvedla, že „tvrzení žalobkyně jsou zcela nedůvodná“ a že „právní posouzení věci odvolacím soudem je zcela správné“. Navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Otázku, zda předmětná nemovitost je zatížena zástavním právem zřízeným podle zástavní smlouvy ze dne 14.12.1993, je třeba i v současné době posuzovat – s ohledem na dobu, kdy vzniklo (mělo vzniknout) sporné zástavní právo – především podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb. a č. 264/1992 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.1994 (dále jen „obč. zák.“).
Podle ustanovení §151a odst. 1 obč. zák. zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené; zástavní právo se vztahuje na zástavu, její příslušenství a přírůstky, avšak z plodů jen na ty, které nejsou oddělené.
Podle ustanovení §151b odst. 1 obč. zák. zástavní právo vzniká na základě písemné smlouvy, schválené dědické dohody nebo ze zákona.
Podle ustanovení §151b odst. 4 věty první obč. zák. ve smlouvě o zřízení zástavního práva se musí určit předmět zástavního práva (zástava) a pohledávka, kterou zabezpečuje.
Podle ustanovení §151b odst. 2 obč. zák. zástavní právo vzniká, jde-li o nemovitost, vkladem do katastru nemovitostí.
Podle ustanovení §151d odst. 1 obč. zák., dá-li někdo do zástavy cizí věc bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, vznikne zástavní právo jen, je-li věc odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijme v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit. V případě pochybností platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře.
Při zřízení zástavního práva k nemovitosti na základě smlouvy je třeba rozlišovat právní důvod nabytí zástavního práva (titulus adquirendi) a právní způsob jeho nabytí (modus adquirendi). Smlouva o zřízení zástavního práva (zástavní smlouva) představuje tzv. titulus adquirendi. I když z takové smlouvy vznikají jejím účastníkům práva a povinnosti, ke vzniku zástavního práva podle ní ještě nedochází; ten nastává až vkladem zástavního práva do katastru nemovitostí provedeným na základě pravomocného rozhodnutí katastrálního úřadu o jeho povolení (modus adquirendi), který má právní účinky ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen katastrálnímu úřadu.
Z výše citovaných ustanovení mimo jiné vyplývá, že k uzavření zástavní smlouvy je zapotřebí, aby její účastníci (tj. zástavní věřitel a zástavce) v ní určili (jako její tzv. podstatné náležitosti) předmět zástavního práva (zástavu) a pohledávku, kterou zástavní právo zabezpečuje (zajišťuje). Zástavní smlouvu je oprávněn (legitimován) uzavřít jako zástavce jen ten, kdo je vlastníkem zástavy, popřípadě ten, kdo má podle zákona k zástavě jiné právo, které mu umožňuje dát věc do zástavy; dává-li zástavce podle zástavní smlouvy do zástavy cizí věc, může tak učinit, avšak jen se souhlasem vlastníka, popřípadě osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem. Dá-li zástavce podle zástavní smlouvy do zástavy cizí věc bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, je zástavní smlouva neplatná, neboť svým obsahem odporuje zákonu (§39 obč. zák.).
Dovolatelka v dovolání zpochybňuje správnost závěru odvolacího soudu, že „zástavní smlouva zajišťovala pohledávku žalovaného za obchodní společností OAZA KAŠAVA spol. s r.o. podle smlouvy ze dne 14.12.1993“; že „tato smlouva, označená jako smlouva o úvěru, sice obsahovala závazek žalovaného poskytnout obchodní společnosti OAZA KAŠAVA spol. s r.o. peněžní prostředky, ale neobsahovala závazek obchodní společnosti OAZA KAŠAVA spol. s r.o. zaplatit za poskytnuté peněžní prostředky úroky, a proto vycházeje z §497 obchodního zákoníku, ve znění účinném ke dni uzavření této smlouvy, nemá tato smlouva povahu smlouvy o úvěru, protože není možné uzavřít bezúročnou smlouvu o úvěru“; že „odvolací soud proto posoudil smlouvu ze dne 14.12.1993, označenou jako smlouvu o úvěru, jako smlouvu o půjčce uzavřenou podle §657 a násl. občanského zákoníku, ve znění účinném ke dni uzavření této smlouvy“.
Podstatnou náležitostí smlouvy o zřízení zástavního práva (zástavní smlouvy) je - jak vyplývá z ustanovení §151b odst. 4 věty první obč. zák. - kromě určení předmětu zástavního práva (zástavy) též označení zajišťované pohledávky. Má-li být zástavním právem zajištěna pohledávka, která vznikne v budoucnu, je třeba ji v zástavní smlouvě označit nikoliv (jen) podle titulu, na jehož podkladě bude založena, ale především tak, v jaké podobě podle něj vznikne; má-li být například podle smlouvy účastníků v budoucnu uzavřena smlouva o půjčce, je třeba zajišťovanou pohledávku v zástavní smlouvě označit jako "půjčku" a nikoliv jako "závazek poskytnout půjčku", i když v době uzavření zástavní smlouvy ještě k půjčce nedošlo a - vzhledem k tomu, že má být zástavním právem zajištěna budoucí pohledávka - vlastně ani dojít nemohlo.
Zákon k platnosti smlouvy o zřízení zástavního práva vyžaduje, aby v ní byla určena zajišťovaná pohledávka, a nikoliv také to, aby taková pohledávka ve skutečnosti vznikla. Platná je proto zástavní smlouva i – jak správně uvádí odvolací soud – tehdy, jestliže zajišťovaná pohledávka nikdy nevznikla, jestliže zajišťovaná pohledávka zanikla ještě před uzavřením zástavní smlouvy, jestliže zajišťovaná pohledávka, která má vzniknout teprve v budoucnu, ve skutečnosti nevznikne, jestliže se nesplní podmínka, na níž je závislý vznik zajišťované pohledávky, apod. Zástavní právo je právem akcesorickým. Vyplývá z toho, že zástavní právo platně vznikne na základě platné zástavní smlouvy, jen jestliže platně vznikla také pohledávka, k jejímuž zajištění má sloužit. Jestliže pohledávka, pro kterou bylo zástavní právo zřízeno, ve skutečnosti platně nevznikla (například proto, že nedošlo k uzavření smlouvy, podle které měla pohledávka vzniknout, že je taková smlouva neplatná apod.), není tu zástavní právo, i kdyby samotná zástavní smlouva byla bezvadná. Neexistuje-li tedy pohledávka, která má být zajištěna zástavním právem, není to důvodem neplatnosti zástavní smlouvy; tato okolnost má za následek, že podle zástavní smlouvy - ačkoliv jde o platný právní úkon a i když, jde-li o nemovitost, bylo podle ní vloženo zástavní právo do katastru nemovitostí - zástavní právo nevznikne (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 957/2001, který byl uveřejněn pod č. 76 v časopise Soudní judikatura, ročník 2002).
Jde-li o zajištění pohledávky, která teprve v budoucnu vznikne nebo jejíž vznik je závislý na splnění určité podmínky (případně o kombinaci těchto skutečností), pak z akcesorické povahy zástavního práva vyplývá, že zástavní právo se může vztahovat jen k takové pohledávce (v takové výši), která skutečně vznikla. Nebyly-li prostředky poskytnuty v takové výši, jaká byla uvedena v zástavní smlouvě, pak z toho vyplývá, že zástavní právo vzniklo jen k zajištění takové pohledávky, v jaké výši byly prostředky poskytnuty. Umožňuje-li zákon, aby zástavní právo vznikalo i za těchto okolností, vyplývá z toho dále, že pro posouzení, zda zástavní právo vzniklo či nikoliv, je významné, zda je zde vůle účastníků, kterou pohledávku a v jakém rozsahu chtějí konkrétním zástavním právem zajistit.
Podle ustanovení §657 občanského zákoníku smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.
Smlouva o půjčce je smlouvu reálnou, což znamená, že ke smlouvě o půjčce nedochází jen na základě dohody stran (účinným přijetím návrhu na uzavření smlouvy), ale až skutečným odevzdáním předmětu půjčky dlužníku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.5.2004, sp. zn. 21 Cdo 2217/2003, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 110, ročník 2004).
Podle ustanovení §497 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
Úvěrovou smlouvou ve smyslu tohoto ustanovení se věřitel zavazuje na požádání dlužníka poskytnout peněžní částku, tzn., že se zavazuje mít tuto částku připravenu, aby byl schopen vyhovět dlužníkově žádosti. Jde tedy nejenom o vlastní poskytnutí peněz, ale zejména o rezervování prostředků v dohodnuté velikosti s nejistotou, zda celá tato částka bude dlužníkem požadována, a příslib prostředky na požádání poskytnout. Jinak řečeno, jedná se o jakousi smlouvu o budoucí smlouvě o půjčce.
Smlouva o úvěru je tedy charakteristická tím, že účastníci v době jejího uzavření sice dohodnou, že věřitel na požádání dlužníkovi poskytne peněžní prostředky do určité částky, zároveň však není povinností dlužníka do sjednané částky úvěr zcela vyčerpat. Praktický život a hospodářský účel takových smluv si vyžadují, aby při zajištění této pohledávky mohlo být rovněž použito institutu zástavního práva. V takovém případě vzniká zástavní právo teprve v okamžiku skutečného čerpání úvěru (vznikem pohledávky) a jen v rozsahu, v jakém na základě sjednané úvěrové smlouvy byly prostředky z úvěrového zdroje skutečně čerpány. Jen do takové výše mohou být vymáhány věřitelem zpět a jen do takové výše mohou být také zajištěny zástavním právem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.11.2004, sp. zn. 21 Cdo 2939/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 70, ročník 2006).
Podle ustanovení §37 odst. 1 občanského zákoníku právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Podle ustanovení §35 odst. 2 občanského zákoníku právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu z hlediska jeho určitosti nebo srozumitelnosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu o odstranění takové nejasnosti. Podle ustálené judikatury soudů výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem; tato pravidla se uplatní i při výkladu písemného právního úkonu, včetně takového, který lze platně učinit jen písemně. V případě, že nejasnost právního úkonu nelze odstranit ani pomocí výkladu projevu vůle, je právní úkon neplatný (§37 odst. 1 občanského zákoníku). Pomocí výkladu právního úkonu přitom není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu.
Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud ze shora uvedených východisek při rozhodování věci vycházel a správně (a v souladu s ustálenou judikaturou soudů) dospěl k závěru, že v daném případě se jedná o smlouvu o půjčce ve smyslu ustanovení §657 a násl. obč.zák.
Dovolatelka v dovolání dále namítá nesprávnost závěru odvolacího soudu, že „namítaná neplatnost smlouvy o půjčce pro neplatné ujednání o uspokojení zástavního věřitele ze zastavené nemovitosti“ propadnutím zástavy „pro rozpor s ustanovením o uspokojení ze zástavy podle §39 občanského zákoníku nezakládá neplatnost této smlouvy jako celku, protože tuto část smlouvy lze oddělit od ostatního obsahu a může založit neplatnost této smlouvy v této části (§41 občanského zákoníku) bez významu pro rozhodnutí ve věci samé“; že „v návaznosti na tuto smlouvu byla uzavřena zástavní smlouva a smyslem této smlouvy nebylo zajištění propadné zástavy a neumožňuje, aby se zástavou bylo nakládáno jako s vlastní“; že „tato smlouva byla realizována až dne 17.12.1993, kdy žalovaný předal podle této smlouvy finanční částku 3 000 000 Kč obchodní společnosti OAZA KAŠAVA spol. s r.o.“.
Podle ustanovení §41 obč. zák. vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že tam, kde se důvod neplatnosti vztahuje pouze na část právního úkonu a tuto část lze s přihlédnutím k povaze právního úkonu nebo jeho obsahu anebo k okolnostem, za nichž k němu došlo, oddělit od jeho ostatního obsahu, je neplatná jen tato část; není-li možné postiženou část právního úkonu oddělit, vztahuje se neplatnost na celý právní úkon. K otázce částečné neplatnosti právního úkonu, resp. k oddělitelnosti té části právního úkonu, která je neplatná, od ostatního obsahu právního úkonu, se dovolací soud opakovaně vyjádřil. Vyslovil názor, že „oddělitelnost“ části právního úkonu od ostatního jeho obsahu je třeba vždy dovodit výkladem z povahy právního úkonu anebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo; uplatní se proto interpretační zásady, jež vyplývají z ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. Neoddělitelnost je tak třeba chápat ve smyslu obsahovém nikoliv reálné neoddělitelnosti; podle zásady favor negotii je pak třeba dávat přednost přístupu, který jinak zachovává ostatní části smlouvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 254/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod pořadovým číslem 44, ročník 1998, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. 26 Odo 822/2006).
Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud z uvedených východisek při rozhodování věci vycházel a dospěl i ke správnému závěru o pouze částečné neplatnosti posuzované smlouvy o půjčce nemající pro rozhodnutí dané věci význam.
Dovolatelka v dovolání dále namítá, že „nebyla splněna podmínka pro vznik zástavního práva, to je pravomocné rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu do katastru nemovitostí“ a že, „spokojil-li se žalovaný při uzavírání zástavní smlouvy, i s ohledem na vysokou výši poskytnutého úvěru, pouze výpisem z listu vlastnictví, nepočínal si s potřebnou opatrností a pečlivostí“.
I když je zástavní smlouva neplatná proto, že zástavce podle ní dal do zástavy cizí nemovitost bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, neznamená to bez dalšího, že zástavní právo k nemovitosti - bylo-li podle této smlouvy vloženo zástavní právo do katastru nemovitostí - nevzniklo (nemohlo vzniknout). Přestože je zástavní smlouva neplatným právním úkonem, z ustanovení §151d odst. 1 obč. zák. vyplývá, že zástavní právo podle ní vznikne, avšak jen tehdy, byla-li zástava odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijal v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit, přičemž v případě pochybností platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře.
Za podmínek uvedených v ustanovení §151d odst. 1 obč. zák. vzniká na základě smlouvy zástavní právo bez ohledu na to, zda zástavou je movitá věc nebo nemovitost. Odevzdáním nemovitosti ve smlouvě uvedenému zástavnímu věřiteli se ve smyslu tohoto ustanovení rozumí vklad zástavního práva do katastru nemovitostí v jeho prospěch (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.11.1999, sp. zn. 21 Cdo 328/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 48, ročník 2000; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.11.2001, sp. zn. 29 Cdo 2512/2000, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 1, ročník 2002; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.8.2004, sp. zn. 21 Cdo 2074/2003).
Zástavní věřitel je z pohledu ustanovení §151d odst. 1 obč. zák. - obecně vzato - v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit, tehdy, jestliže má důvod být přesvědčen o tom, že zástavce má právní titul, který mu umožňuje věc zastavit, tedy že zástavce je vlastníkem zástavy nebo že k ní má podle zákona jiné právo, které mu umožňuje dát věc do zástavy. Otázku dobré víry je třeba hodnotit nejen ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) zástavního věřitele, ale především se zřetelem k objektivním okolnostem. Vždy je třeba zvažovat, zda zástavní věřitel při běžné (obvyklé) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu při uzavírání zástavní smlouvy po něm požadovat (od něj očekávat), neměl, popřípadě nemohl mít důvodné pochybnosti o tom, že zástavce je vlastníkem zástavy, popřípadě že má k zástavě jiné právo, které mu ji umožňuje zastavit. Ve svých důsledcích pak jde o posouzení dobré víry zástavního věřitele ve vztahu k právnímu titulu, na základě kterého mu zástavce dává (zástavní smlouvou) věc do zástavy. Nepodaří-li se náležitě objasnit všechny okolnosti o tom, zda zástavní věřitel přijal zástavu v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit, a jsou-li tedy o dobré víře zástavního věřitele pochybnosti, pak platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře (srov. §151d odst. 1 větu druhou obč. zák.)[srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.8.2004 sp. zn. 21 Cdo 2074/2003, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 169, ročník 2004].
Katastr nemovitostí je soubor údajů o nemovitostech v České republice. Je zdrojem informací, které slouží mimo jiné také k ochraně práv k nemovitostem. Katastr je veřejný a každý má právo do něj za přítomnosti pracovníka katastrálního úřadu nahlížet a pořizovat si z něho pro svou potřebu opisy, výpisy nebo náčrty [srov. §1 a 21 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon)]. Katastr nemovitostí je, co se týče zápisu vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, vybudován zejména na principu formální publicity (veřejnosti katastru nemovitostí) a materiální publicity (důvěry, veřejné víry ve správnost zápisů v katastru nemovitostí). Protože katastr nemovitostí je souborem údajů o nemovitostech, je třeba jej chápat jako celek, který úplnou informaci podává teprve ve své komplexnosti. Výpis z katastru nemovitostí je (i když i pro něj platí princip materiální a formální publicity) pouze dílčím údajem z katastru nemovitostí. Dobrá víra ve smyslu §151d odst. 1 obč. zák. ve znění účinném od 1. 1. 1992 do 31. 12. 2000 ve vztahu ke katastru nemovitostí tedy předpokládá, že je katastr nemovitostí také jako jediný celek vnímán a je s ním i takto zacházeno.
Z obsahu spisu vyplývá, že shora citovaný závěr odvolacího soudu, že „zástavní právo k nemovitosti bylo v daném případě vloženo do katastru nemovitostí rozhodnutím Katastrálního úřadu ve Zlíně po provedeném správním řízení, které sice vykazuje vady, avšak skutečnost, že správní řízení u Katastrálního úřadu ve Zlíně vykazuje vady, není důvodem k závěru, že rozhodnutí o vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí je paaktem“ je správný; správný je pak (logicky) i závěr, že „zástavní právo k nemovitosti na základě zástavní smlouvy vzniklo žalovanému odevzdáním nemovitosti, kterým se rozumí vklad zástavního práva k nemovitosti do katastru nemovitostí“.
Správný je i závěr odvolacího soudu, že „zástavní právo žalovaný jako zástavní věřitel přijal v dobré víře a při splnění těchto podmínek je chráněn ustanovením §151d odst. 1 občanského zákoníku, ve znění účinném ke dni uzavření zástavní smlouvy“, neboť z obsahu spisu nevyplývají žádné skutečnosti (a netvrdí je ani dovolatel), jež by měly v době uzavírání zástavní smlouvy vést žalovaného k pochybnostem o správnosti zápisu o vlastnickém právu k zastavované nemovitosti v katastru nemovitostí. K takovým pochybnostem by přitom nevedlo (nemohlo vést) ani to, kdyby žalovaný v době uzavíraní zástavní smlouvy měl k dispozici nabývací titul (kupní smlouvu ze dne 18.8.1993, jejímiž účastníky byly obec Kašava a OAZA Kašava spol. s r.o. a předmětem byla sporná nemovitost), podle něhož bylo tehdy v katastru nemovitostí zapsáno vlastnické právo k předmětné nemovitosti, neboť okolnost, pro kterou byl později tento právní úkon shledán neplatným [tj. absence souhlasu zastupitelstva obce ve smyslu ustanovení §36a odst. 1 písm. a) zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, ve znění tehdy účinném], z něho samotného nebyly seznatelné.
Dovolatelka konečně též namítá, že „odvolací soud nesplnil povinnost, kterou ukládá ustanovení §118a odst. 2 o.s.ř. a nedal jí možnost, aby se vyjádřila k odlišnému právnímu názoru soudu na rozhodnutí katastrálního úřadu, na platnost smlouvy úvěrové a zástavní“.
Ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy (§118a odst. 1 o.s.ř.). Má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1 (§118a odst. 2 o.s.ř.). Zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy (§118a odst. 3 o.s.ř.).
Poučovací povinnost podle ustanovení §118a o.s.ř. plní nejen soud prvního stupně, ale též odvolací soud. Na rozdíl od soudu prvního stupně je však poskytování poučení podle §118a o.s.ř. odvolacím soudem omezeno, neboť nesmí vést k uplatnění nových skutečností nebo důkazů nebo k uplatnění procesních práv, která jsou za odvolacího řízení nepřípustná (srov. §205a a 211a o.s.ř.)
Vzhledem k tomu, že v daném případě – jak z obsahu spisu vyplývá – nenastala žádná ze situací předpokládaných ustanovením §118a o.s.ř., nebylo, o čem by odvolací soud měl účastníky ve smyslu tohoto zákonného ustanovení poučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5.2.2003, sp.zn. 21 Cdo 870/2002, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 56, ročník 2003; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.1.2004, sp.zn. 30 Cdo 2428/2003, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 72, ročník 2004).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o.s.ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně za zastupování ve výši 5.000,- Kč (srov. ustanovení §5 písm. b), §10 odst. 3, §16, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 5.300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalované osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům řízení, které žalované za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad srov. §137 odst. 1 a 3 a §151 odst. 2 větu druhou o.s.ř.; §47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty ve výši 1.060,- Kč. Protože dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby žalované tyto náklady nahradila. Žalobkyně je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení, tj. celkem částku 6.360,- Kč, zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. června 2010
JUDr. Roman Fiala,v. r.
předseda senátu