ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.2855.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 2855/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobců a) M. A. , b) I. H. , obou zastoupených JUDr. Karlem Guziurem, advokátem se sídlem ve Frýdku - Místku, Politických obětí č. 120, proti žalovaným 1) REALIS - INVEST, s.r.o. se sídlem v Ostravě - Porubě, Svojsíkova č. 1596/2, IČO 25872478, zastoupenému Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem se sídlem v Ostravě, Josefa Skupy č. 1639/21 , 2) AREXIS, spol. s r.o. se sídlem v Ostravě - Přívozu, Chopinova č. 562/7, IČO 44741413, o nepřípustnost prodeje zástavy ve veřejné dražbě, za účasti Ing. K. A., jako vedlejšího účastníka na straně žalobkyně a), vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 55 C 19/2004, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. září 2008 č.j. 11 Co 407/2008-138 ve znění usnesení ze dne 30. září 2008 č.j. 11 Co 407/2008-145, takto:
I. Dovolání žalovaného 1) se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se žalobou podanou u Okresního soudu v Ostravě dne 22.3.2004 proti žalovanému 1) domáhali, aby bylo určeno, že je nepřípustný prodej zástavy, a to "RD č.p. 1285, pozemek p.č. 3758, pozemek p.č. 3757, k.ú. M., LV č. 850, RD č.p. 442, pozemek p.č. 176, pozemek p.č. 177, k.ú. P., LV č.395, objekt občanské vybavenosti č.p. 81 na pozemku p.č. 5196/45, k.ú. F., LV č. 2273, všechny zapsané u Katastrálního úřadu ve F. - M., v dražbě prováděné na návrh dražebního věřitele, kterým je firma REALIS - INVEST, s.r.o. se sídlem Svojsíkova 1596/2, Ostrava - Poruba, IČ 25872478, zastoupená jednatelem P. N.". Žalobu zdůvodnili zejména tím, že jim bylo dne 26.2.2004 doručeno "oznámení o provedení nedobrovolné dražby" ve smyslu ustanovení §40 zákona č. 26/2000 Sb., podle něhož má být podle ustanovení §36 odst.2 tohoto zákona provedena veřejná nedobrovolná dražba uvedených nemovitostí za účelem uspokojení pohledávky z úvěru ve výši 5.515.850,35 Kč. Žalobci tuto pohledávku "neuznávají", o její zaplacení je veden u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 4 Cm 104/97 dosud neskončený spor, pohledávka není tvrzeným zástavním právem zajištěna a žalobci mají "i jisté pochybnosti", zda žalovaný 1) je "skutečně nabyvatelem práv k pohledávce". V průběhu řízení žalobci dále namítli, že dražba je nepřípustná též proto, že ustanovení §36 odst.2 zákona č. 26/2000 Sb. bylo nálezem Ústavního soudu č. 181/2005 Sb. zrušeno.
Okresní soud v Ostravě - poté, co bylo usnesením ze dne 22.6.2005 č.j. 55 C 19/2004-29, potvrzeným usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 31.1.2006 č.j. 11 Co 545/2005-35, na návrh žalobců ve smyslu ustanovení §92 odst.1 občanského soudního řádu připuštěno, aby do řízení vstoupil žalovaný 2) jako dražebník, který má provést zamýšlenou veřejnou nedobrovolnou dražbu - rozsudkem ze dne 17.3.2008 č.j. 55 C 19/2004-99 ve znění usnesení ze dne 15.5.2008 č.j. 55 C 19/2004-111 zastavil z důvodu zpětvzetí žaloby řízení o určení nepřípustnosti prodeje "zástavy - objekt občanské vybavenosti č.p. 81 na pozemku parc. č. 5196/45 k.ú. F., zapsaných na LV č. 2273 u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště F. - M.", určil, že je ve veřejné nedobrovolné dražbě nepřípustný prodej "zástavy, a to objektu bydlení č.p. 1285 na pozemku parc. č. 3758, pozemku parc. č. 3758 a pozemku parc. č. 3757, zapsaných v katastru nemovitostí pro k.ú. M. na LV 850, a objektu bydlení č.p. 442 na pozemku parc. č. 176, pozemku parc. č. 176 a pozemku parc. č. 177, zapsaných v katastru nemovitostí pro k.ú. P. na LV 395, to vše u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště F. - M.", zamítl žalobu o určení nepřípustnosti prodeje těchto nemovitostí vůči žalovanému 2) a rozhodl, že žalovaný 2), žalobci a) a b) a vedlejší účastník "navzájem nemají právo na náhradu nákladů řízení" a že žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobcům a) a b) a vedlejšímu účastníku "náhradu nákladů řízení v rozsahu 100% vzniklých účelných nákladů, přičemž o konkrétní výši nákladů bude rozhodnuto samostatným usnesením". Při rozhodování o věci samé soud prvního stupně přihlédl k tomu, že ustanovení §36 odst.2 zákona č. 26/2000 Sb. bylo nálezem Ústavního soudu č. 181/2005 Sb. zrušeno, a dovodil, že je nepřípustná veřejná nedobrovolná dražba, jejíž provedení by mělo být založeno na protiústavním zákonném ustanovení. Proti žalovanému 2) žalobu zamítl s odůvodněním, že žaloba o určení nepřípustnosti prodeje zástavy "směřuje toliko proti zástavnímu věřiteli, nikoliv proti dražebníkovi".
K odvolání žalobkyně a), žalovaného 1) a vedlejšího účastníka Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30.9.2008 č.j. 11 Co 407/2008-138 ve znění usnesení ze dne 30.9.2008 č.j. 11 Co 407/2008-145 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve vyhovujícím výroku (s tím, že "správné označení pozemku místo parc. č. 3757 v k.ú. M. zní parc. č. 3757/1 a 3757/4 v k.ú. M.") a změnil v zamítavém výroku a ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že se určuje "ve vztahu k žalovanému 2), že prodej zástavy - objektu bydlení č.p. 1285 na pozemku parc. č. 3758 a pozemků parc. č. 3758, 3757/1 a 3757/4 v k.ú. M. a objektu bydlení č.p. 442 na pozemku parc. č. 176 a pozemků parc. č. 176 a 177 v k.ú. P. ve veřejné nedobrovolné dražbě je nepřípustný", že žalovaní 1) a 2 jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobcům a) a b) na náhradě nákladů řízení 7.375,- Kč k rukám advokáta JUDr. Karla Guziura a že žalovaní 1) a 2) a vedlejší účastník nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení; současně rozhodl, že žalovaní 1) a 2) a žalobci a) a b) nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a že žalovaní 1) a 2) jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně vedlejšímu účastníku na náhradě nákladů odvolacího řízení 1.291,- Kč. Vycházel ze zjištění, že žalobkyně a) uzavřela dne 25.11.1992 s Komerční bankou a.s. smlouvu o úvěru, že dne 25.11.1992 byla mezi Komerční bankou a.s. a žalobci a) a b) uzavřena k zajištění této pohledávky zástavní smlouva k předmětným nemovitostem, že žalovaný 1) učinil dne 17.2.2004 "jako nositel pohledávky vůči žalobkyni a)" prohlášení věřitele ve smyslu ustanovení §36 odst.2 zákona č. 26/2000 Sb., že dne 25.2.2004 bylo vydáno "oznámení o dražbě nedobrovolné, kdy navrhovatelem dražby byl žalovaný 1) a dražebníkem žalovaný 2)", a že tato dražba, která se měla konat dne 28.4.2004, dosud nebyla provedena, a dovodil, že po zrušení ustanovení §36 odst.2 zákona č. 26/2000 Sb., k němuž došlo nálezem Ústavního soudu č. 181/2005 Sb., již provedení zamýšlené dražby nepřichází v úvahu, a že proto je tato veřejná nedobrovolná dražba nepřípustná; vzhledem k tomu, že podle ustanovení §166 odst.1 občanského zákoníku ve znění účinném od 1.9.2006 musí žaloba směřovat nejen proti zástavnímu věřiteli, ale také proti dražebníkovi, muselo být žalobě vyhověno proti oběma žalovaným.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 1) dovolání. Poukazuje na záměr zákonodárce při přijetí zákona č. 26/2000 Sb. a dovozuje, že ke "dni plánované dražby" bylo ustanovení §36 odst.2 zákona č. 26/2000 Sb. "v platnosti a účinnosti" a že jeho zrušením "zpětně došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces". Podle názoru žalovaného 1) "právo domáhat se neplatnosti nedobrovolné dražby pouze na základě změny právního předpisu" představuje "výkon práva, jež zasahuje do oprávněných zájmů jiného a je v rozporu s dobrými mravy". Žalovaný 1) dále odvolacímu soudu vytýká, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl vzít v úvahu, že "hlavním důvodem pro vyhovění žalobě bylo rozhodnutí Ústavního soudu vydané až po podání žaloby" a že proto mělo být v jeho prospěch použito ustanovení §150 občanského soudního řádu, jakož i to, že žaloba měla být zamítnuta rovněž proti žalovanému 2). Žalovaný 1) navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně (ve výroku, který bylo žalobě vyhověno a kterým byla žalovaným uložena povinnost k náhradě nákladů řízení) a aby věc "přikázal Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a že dovolání podal ten, kdo k němu není oprávněn.
Podle ustanovení §240 odst.1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.
Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat kterýkoliv z nich. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.10.1997 sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998).
V projednávané věci odvolací soud určil nepřípustnost prodeje "zástavy - objektu bydlení č.p. 1285 na pozemku parc. č. 3758 a pozemků parc. č. 3758, 3757/1 a 3757/4 v k.ú. M. a objektu bydlení č.p. 442 na pozemku parc. č. 176 a pozemků parc. č. 176 a 177 v k.ú. P." ve veřejné nedobrovolné dražbě jednak vůči žalovanému 1) [jako zástavnímu věřiteli], jednak vůči žalovanému 2) [jako dražebníku zamýšlené veřejné nedobrovolné dražby]. Výrokem rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o určení nepřípustnosti veřejné nedobrovolné dražby vůči žalovanému 2) nevznikla (nemohla vzniknout) žalovanému 1) žádná újma na jeho právech, neboť nebyl v tomto rozsahu účastníkem řízení a uvedené rozhodnutí se proto vůbec nedotklo jeho právní sféry; žalovaný 1) ve vztahu k tomuto rozhodnutí nemá (nemůže mít) žádný skutečný zájem, aby bylo zrušeno. K podání dovolání proti tomuto rozhodnutí tedy žalovaný 1) není oprávněn (subjektivně legitimován), a proto Nejvyšší soud jeho dovolání v této části podle ustanovení §243b odst.5 věty první a §218 písm.b) o.s.ř. odmítl.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Žalovaný 1) napadá subjektivně přípustným dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla vůči němu určena nepřípustnost veřejné nedobrovolné dražby "zástavy - objektu bydlení č.p. 1285 na pozemku parc. č. 3758 a pozemků parc. č. 3758, 3757/1 a 3757/4 v k.ú. M. a objektu bydlení č.p. 442 na pozemku parc. č. 176 a pozemků parc. č. 176 a 177 v k.ú. P.". Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobců proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci bylo z hlediska skutkového stavu mimo jiné zjištěno [správnost zjištění soudů v tomto směru žalovaný 1) nezpochybňuje], že žalobkyně a) uzavřela dne 25.11.1992 s Komerční bankou a.s. smlouvu o úvěru, že dne 25.11.1992 byla mezi Komerční bankou a.s. a žalobci a) a b) uzavřena k zajištění této pohledávky zástavní smlouva k předmětným nemovitostem, že zajištěná pohledávka se stala splatnou "poslední sjednanou splátkou" dne 30.9.1996, že žalovaný 1), kterému byla zajištěná pohledávka postoupena, učinil dne 17.2.2004 prohlášení věřitele ve smyslu ustanovení §36 odst.2 zákona č. 26/2000 Sb., že dne 25.2.2004 bylo vydáno "oznámení o dražbě nedobrovolné, kdy navrhovatelem dražby byl žalovaný 1) a dražebníkem žalovaný 2)", a že tato dražba, která se původně měla konat dne 28.4.2004, dosud nebyla provedena. Vzhledem k tomu, že nálezem Ústavního soudu ze dne 8.3.2005 č. 181/2005 Sb. bylo ustanovení §36 odst.2 zákona č. 26/2000 Sb. zrušeno dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů (tj. dnem 10.5.2005), nemohou být žádné pochybnosti o tom, že veřejná nedobrovolná dražba, která by měla být provedena na základě ustanovení §36 odst.2 zákona č. 26/2000 Sb., nemůže v době počínaje dnem 10.5.2005 proběhnout, i kdyby byla (platně) sjednána před tímto dnem.
Bylo-li zástavní právo k zajištění pohledávky zřízeno v době od 1.1.1992 do 31.8.1998 a vznikl-li v této době - jak tomu bylo v projednávané věci - také nárok zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy, řídí se - jak dovodila ustálená judikatura soudů (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.11.1999 sp. zn. 31 Cdo 1181/99, který byl uveřejněn pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.5.2002 sp. zn. 21 Cdo 1162/2001, které bylo uveřejněno pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003) - uspokojení zástavního věřitele i v době po 1.9.1998 ustanovením §151f občanského zákoníku ve znění účinném do 31.8.1998. Zástavní věřitel se může domáhat uspokojení ze zástavy ve smyslu ustanovení §151f občanského zákoníku ve znění účinném do 31.8.1998 jen za základě vykonatelného soudního rozhodnutí, a to buď rozhodnutí, které ukládá zástavnímu dlužníku povinnost zaplatit zajištěnou pohledávku (popřípadě též její příslušenství) s tím, že uspokojení této pohledávky se oprávněný zástavní věřitel může domáhat jen z výtěžku prodeje zástavy, nebo rozhodnutí, kterým se ukládá dlužníku zaplatit zajištěnou pohledávku (popřípadě též její příslušenství), domáhá-li se zástavní věřitel prodeje zástavy, která je ve vlastnictví dlužníka. Protože právo žalovaného 1) na uspokojení ze zástavy vzniklo v době do 31.8.1998 (splatnost zajištěné pohledávky z úvěru byla sjednána do 30.9.1996), muselo být v neposlední řadě přihlédnuto rovněž k tomu, že prodej zástavy ve veřejné dražbě podle ustanovení §36 odst.2 zákona č. 26/2000 Sb. nebyl - i kdyby nebylo uvedené ustanovení Ústavním soudem zrušeno - přípustný též proto, že se mohl vztahovat jen na pohledávky zajištěné zástavním právem, u nichž vzniklo právo na uspokojení ze zástavy až po 1.9.1998 (srov. též právní názor právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16.4.2008 sp.zn. 21 Cdo 1704/2007, který byl uveřejněn pod č. 111 v časopise Soudní judikatura, roč. 2008).
Z uvedeného vyplývá, že potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam, neboť odpovídá ustálené judikatuře soudů, a že tedy dovolání žalovaného 1) proti němu není přípustné ani podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst.5 věty první a §218 písm.c) o.s.ř. odmítl.
Žalovaný 1) podal dovolání též proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, kterými bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
Z ustanovení §167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadenému výroku o nákladech odvolacího řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu (§237 až §239 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení podle hledisek uvedených v ustanoveních §237, §238 a §238a o.s.ř. není dána, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a nevyplývá ani z ustanovení §239 o.s.ř., protože nejde o případy v něm uvedené.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není přípustné (srov.též usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002 sp. zn. 29 Odo 874/2001, které bylo uveřejněno pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003). Dovolání žalovaného 1) podané také proti tomuto rozhodnutí proto bylo podle ustanovení §243b odst.5 věty první a §218 písm.c) o.s.ř. odmítnuto.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaný 1) s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalobcům a vedlejšímu účastníkovi v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. října 2010
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu