ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.2894.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 2894/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně PaedDr. D. P., zastoupené JUDr. Věrou Bognárovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Oldřichova č. 23, proti žalovanému Středočeskému kraji se sídlem krajského úřadu v Praze 5, Zborovská č. 11, IČ 70891095, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 17 C 420/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2008 č.j. 15 Co 513/2007-194, ve znění usnesení ze dne 29. ledna 2008 č.j. 15 Co 513/2007-196, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.610,- Kč k rukám JUDr. Věry Bognárové, advokátky se sídlem v Praze 2, Oldřichova č. 23.
Odůvodnění:
Dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29.1.2008 č.j. 15 Co 513/2007-194 (ve znění usnesení ze dne 29.1.2008 č.j. 15 Co 513/2007-196), kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18.6.2007 č.j. 17 C 420/2004-158 ve věci samé [ve výroku, jímž bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zák. práce daná žalobkyni dopisem žalovaného ze dne 26.10.2004 je neplatná], není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
Odvolací soud v projednávané věci - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – řešil mimo jiné právní otázku, za jakých podmínek lze dát zaměstnanci výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zák. práce pro neuspokojivé pracovní výsledky.
Otázku platnosti předmětné výpovědi z pracovního poměru je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že byla žalobkyni dána dne 26.10.2004 – podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 13.12.2004, tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 928/2004 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o evropské společnosti (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) - dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zák. práce může zaměstnavatel dát zaměstnanci výpověď tehdy, nesplňuje-li zaměstnanec předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce nebo nesplňuje-li bez zavinění zaměstnavatele požadavky pro řádný výkon této práce; spočívá-li nesplňování těchto požadavků v neuspokojivých pracovních výsledcích, lze zaměstnanci z tohoto důvodu dát výpověď, jen jestliže byl zaměstnavatelem v době posledních 12 měsíců písemně vyzván k jejich odstranění a zaměstnanec je v přiměřené době neodstranil.
Citované ustanovení umožňuje dát zaměstnanci výpověď ze dvou důvodů. Zatímco předpoklady stanoví právní předpisy (§272 odst. 1 zák. práce), požadavky, které jsou nezbytnou podmínkou pro řádný výkon práce, stanoví zaměstnavatel sám; reflektují především konkrétní podmínky u zaměstnavatele a jeho představy o tom, jaké nároky mají být kladeny na zaměstnance, který konkrétní druh práce (funkci) vykonává. Mohou vyplývat z pracovní smlouvy, organizačního, řádu vnitropodnikové směrnice, popř. z pracovních příkazů vedoucího zaměstnance, nebo může jít o požadavky, které jsou pro výkon určité práce všeobecně známé (srov. stanovisko býv. Nejvyššího soudu ze dne 24.3.1978, sp. zn. Cpjf 44/77, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 15, ročník 1978, str. 500). Nesmí jít však o požadavky svou podstatou nevýznamné a musí zároveň být dána absence kvality požadovaných skutečností po delší dobu. I když požadavky pro řádný výkon sjednané práce stanoví sám zaměstnavatel, nejedná se o oprávnění neomezené; zaměstnavatelem vytyčené požadavky musí být z hlediska výkonu práce oprávněné a povahou pracovních činností (objektivně vzato) ospravedlnitelné.
Pro výpovědní důvod podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e), věty za středníkem, zák. práce spočívající v neuspokojivých pracovních výsledcích zaměstnance je současně typické, že se vůbec nevyžaduje porušení pracovních povinností (i když není vyloučeno, že neuspokojivých pracovních výsledků může zaměstnanec dosahovat také proto, že některé své povinnosti porušuje). Je zcela nepodstatné, zda neuspokojivé pracovní výsledky jsou důsledkem zaměstnancovy neschopnosti, nezpůsobilosti, neodpovědného přístupu k plnění pracovních povinností apod. Podstatné je, že zde objektivně neuspokojivé pracovní výsledky existují (k tomu srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16.11.2006, sp. zn. 21 Cdo 758/2006, uveřejněného v časopise Soudní judikatura pod poř. č. 35, ročník 2007).
Aby byl dán výpovědní důvod ve smyslu ustanovení §46 odst. 1 písm. e), věty za středníkem, zák. práce, nepostačuje bez dalšího samotná skutečnost, že zaměstnanec bez zavinění zaměstnavatele neuspokojivé pracovní výsledky skutečně má. Zákon stanoví jako podmínku, která musí být ještě předtím splněna, aby zaměstnavatel v době posledních 12 měsíců zaměstnance písemně vyzval k odstranění neuspokojivých pracovních výsledků, a aby zaměstnanec neupokojivé pracovní výsledky neodstranil, ačkoliv mu k tomu byla poskytnuta přiměřená lhůta. Písemná výzva k odstranění neuspokojivých pracovních výsledků je hmotněprávním předpokladem platnosti výpovědi dané zaměstnanci podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zák. práce, přičemž náležitostí tohoto faktického úkonu je stanovení lhůty, ve které má zaměstnanec neuspokojivé pracovní výsledky odstranit. Délka této lhůty musí být přiměřená vytýkaným nedostatkům v práci zaměstnance; je-li lhůta pro odstranění vytýkaných nedostatků nepřiměřená, nebo není-li stanovena vůbec, je výpověď z pracovního poměru již z tohoto důvodu neplatná (srov. právní názor uveřejněný ve Sborníku Nejvyššího soudu o občanském soudním řízení a o řízení před státním notářstvím IV, SEVT Praha 1986, str. 190-191).
Z uvedeného je zřejmé, že dání výpovědi podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e), věty za středníkem, zák. práce musí předcházet písemná výzva zaměstnavatele k odstranění neuspokojivých pracovních výsledků, v níž jsou dostatečně konkrétně vymezeny nedostatky v práci, které má zaměstnanec v přesně stanovené lhůtě odstranit; jen tak lze následně určit, zda zaměstnanec výzvě vyhověl či nikoliv. Platným právním úkonem následně může být pouze takový projev vůle zaměstnavatele směřující k rozvázání pracovního poměru výpovědí, v němž je zaměstnanci vytýkáno, že ve stanovené (přiměřené) lhůtě neodstranil právě ty nedostatky v práci, o nichž se zmiňuje předchozí písemná výzva.
V posuzované věci soudy obou stupňů z výše uvedených obecně přijímaných právních názorů důsledně vycházely. Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) v souladu se zákonem dovodil, že dopisy ze dne 10.3.2004 a 30.3.2004 i dopisy ze dne 10.5.2004 a 12.7.2004, na které odkazuje předmětná výpověď, nesplňují náležitostí řádné výzvy k odstranění neupokojivých pracovních výsledků, neboť neobsahují žádnou lhůtu, v níž žalobkyně měla vytčené nedostatky v práci odstranit. Stejně tak nelze odvolacímu soudu důvodně vytýkat, že jako „kvalifikovanou výzvu“ nevyhodnotil listinu ze dne 30.6.2004, která sice obsahuje přesnou lhůtu, avšak žalovaný zde vytýká žalobkyni takové nedostatky v práci (že dne 25.6.2004 ve třech případech „nebyl předložen kompletní spis“), o nichž se předmětná výpověď ze dne 26.10.2004 nezmiňuje v tom smyslu, že by je žalobkyně v přiměřené lhůtě neodstranila (ve výpovědi se uvádí, že žalobkyně „neodstranila nedostatky v práci, jak je dokladováno např. v případech týkajících se Základní škody Kolín-Sendražice a Základní škody Kolín V, řešených žalobkyní v konci měsíce července a srpnu 2004, jakož i v případu žádosti obce Jesenice týkající se Základní školy Jesenice a odvolání proti nepřijetí dětí do mateřské školy, řešených v měsíci srpnu 2004, kde se vytýkané nedostatky opakují…“). Ztotožnil-li se proto odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně o tom, že „kvalifikovanou výzvou ve smyslu §46 odst. 1 písm. e), věty za středníkem, je pouze dopis ze dne 27.8.2004“, který obsahuje jednak výtku konkrétných nedostatků v práci, které byly následně (podle názoru žalovaného jako neodstraněné) uvedeny ve výpovědi, a jednak i přesnou lhůtu stanovenou žalobkyni k jejich odstranění (do 30.8.2004), bylo ve věci bylo rozhodnuto v souladu s hmotným právem a ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.
Způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozsudku po právní stránce (§237 odst. 3 o.s.ř.) nemohou být ani námitky, jimiž dovolatel – jak vyplývá z obsahu dovolání (srov. §41 odst. 2 o.s.ř.) - zpochybňuje skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází (že „žalobkyně na výzvu ze dne 27.8.2004 reagovala ve stanovené lhůtě“, přičemž nelze „usoudit, že vytýkané nedostatky v přiměřené lhůtě neodstranila“), a nesouhlasí s postupem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Podstatou těchto námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak provedené důkazy hodnotil (jestliže dovolatel namítá, že soud vyvodil závěry „jen z písemných dokumentů“ a že „písemnosti vyhotovené v srpnu 2004 dokladují, že k nápravě nedošlo…“), a také skutečnost, že odvolací soud nezval v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru žalovaného pro posouzení věci podstatné, zdůrazňuje-li, že soud „měl vzít na vědomí i to, že žalobkyně byla pro výkon práce zařazena v 10. platové třídě“, pro kterou je podle katalogu práce charakteristické „zvládání komplexních činností a nikoliv jen jednotlivé úkony“. Vzhledem k tomu, že výše zmíněné výtky žalovaného nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. [srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7.3.2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, které bylo uveřejněno pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006, podle něhož k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto].
Protože – jak vyplývá ze shora uvedeného – zůstal nezpochybněn závěr odvolacího soudu o tom, že výpověď z pracovního poměru ze dne 26.10.2004 je neplatná z důvodu, že žalobkyně vytčené nedostatky v práci v přiměřené lhůtě odstranila (a tudíž použitý výpovědní důvod nebyl naplněn), nezabýval se již dovolací soud námitkami dovolatele vztahujícími se k dalšímu důvodu neplatnosti, který podle názoru soudu prvního stupně spočíval v nesplnění nabídkové povinnosti zaměstnavatele uvedené v ustanovení §46 odst. 2 zák. práce, neboť okolnost, že tento důvod (eventuelně) neobstojí, nemůže mít na celkový závěr odvolacího soudu žádný vliv (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8.12.1997 sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, roč. 1998, pod č. 17).
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 1.875,- Kč [srov. §7 písm. c), §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č.110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 2.175,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupkyně žalobkyně advokátka JUDr. Věra Bognárová osvědčila, že je plátkyní daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům řízení, které žalobkyni za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátkou a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. §137 odst.1 a 3 a §151 odst.2 větu druhou o.s.ř.) ve výši 435,- Kč. Protože dovolání žalovaného bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalobkyni náklady v celkové výši 2.610,- Kč nahradil. Žalovaný je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalobkyni v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. září 2010
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý , v. r.
předseda senátu