ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.3053.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 3053/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. L. K , zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská č. 60, proti žalované A&CE Audit, s.r.o. se sídlem v Brně, Ptašínského č. 4, IČ 41601416, zastoupené JUDr. Liborem Konečným, advokátem se sídlem v Brně, Ptašínského č. 4, o odškodnění pracovního úrazu, za účasti Kooperativy pojišťovny, a.s., Vienna Insurance Group se sídlem v Praze 1, Templová č. 747/5, IČ 47116617, zastoupené JUDr. Jiřím Machourkem, advokátem se sídlem v Brně, Cihlářská č. 16, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 14 C 225/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. ledna 2010 č.j. 15 Co 307/2009-290, takto:
I. Dovolání žalobce proti rozsudku krajského soudu, kterým byl potvrzen rozsudek městského soudu o zastavení řízení, se zamítá ; jinak se odmítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává .
III. Žalobce je povinen zaplatit vedlejšímu účastníku na náhradě nákladů dovolacího řízení 43.248,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Jiřího Machourka, advokáta se sídlem v Brně, Cihlářská č. 16.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 16.10.1996 č.j. 17 C 327/95-18 bylo žalované (tehdy užívající obchodní firmu AUDIT AND CONSULTING EXPERTS Společnost auditorů, poradců a znalců, spol. s r.o.) uloženo, aby zaplatila žalobci na odškodnění pracovního úrazu ze dne 9.6.1993 náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 8.7.1994 do 31.10.1996 ve výši 419.298,- Kč a aby mu z tohoto důvodu platila od 1.11.1996 rentu ve výši 14.415,- Kč měsíčně. Vycházel přitom ze zjištění, že žalobcův průměrný výdělek před vznikem škody činil 19.430,- Kč čistého měsíčně a že žalobce pobíral plný invalidní důchod, přiznaný pro následky úrazu, a to v době od 8.7. do 30.11.1994 ve výši 3.438,- Kč měsíčně, v době od 1.12.1994 do 30.6.1995 ve výši 4.030,- Kč měsíčně, v době od 1.7. do 31.10.1995 ve výši 4.471,- Kč měsíčně a od 1.4.1996 ve výši 5.015,- Kč měsíčně. Podle potvrzení ve spise rozsudek nabyl právní moci dnem 12.12.1996.
Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 29.4.1999 domáhal, aby uvedený rozsudek byl "změněn" tak, že žalovaná je povinna mu "doplatit na náhradě za ztrátu na výdělku za období od 1.4.1997 do 31.3.1999 částku 181.516,- Kč", že žalovaná je povinna zaplatit žalobci "úroky z prodlení z částky 181.516,- Kč" a že žalovaná je povinna platit žalobci počínaje dnem 1.4.1999 "peněžitý důchod ve výši 26.609,- Kč měsíčně". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že jeho průměrný hrubý měsíční výdělek před vznikem škody činil 30.102,- Kč a že jeho plný invalidní důchod činil v "započitatelné výši" (tj. po odečtu částky 220,- Kč ve smyslu ustanovení §14 zákona č. 183/1994 Sb.) za dobu od dubna do července 1997 částku 5.181,- Kč měsíčně, od srpna 1997 do července 1998 částku 5.729,- Kč měsíčně a od srpna 1998 činí 6.202,- Kč měsíčně. S ohledem na promlčení nároku se žalobce této náhrady domáhá "za dva roky nazpět od dubna 1997".
Podáním ze dne 22.4.2004, které učinil u Městského soudu v Brně dne 23.4.2004, žalobce změnil žalobu tak, že se domáhal, aby rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 16.10.1996 č.j. 17 C 327/95-18 byl změněn tak, že žalovaná je povinna žalobci "doplatit na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti" za dobu od 30.7.1994 do 31.10.1996 částku 318.106,- Kč, za dobu od 1.11.1996 do 31.8.1999 částku 260.018,- Kč s úroky z prodlení, které vyčíslil, a za dobu od 1.9.1999 do 30.4.2004 částku 1.347.210,- Kč s úroky z prodlení, které vyčíslil, a že žalovaná je povinna platit žalobci od 1.5.2004 rentu ve výši 32.692,- Kč měsíčně. Své požadavky doložil výpočty, obsaženými v připojených tabulkách.
Dalším podáním ze dne 9.2.2006, které učinil u Městského soudu v Brně dne 10.2.2006, žalobce opět změnil žalobu, a to tak, že se domáhá, aby mu žalovaná zaplatila na náhradě za ztrátu na výdělku za dobu od 1.4.1997 do 31.3.1999 částku 181.516,- Kč, za dobu od 1.4.1999 do 31.1.2004 částku 526.524,- Kč a za dobu od 1.2.2004 do 31.1.2006 částku 1.455.469,- Kč, vše s úroky z prodlení, které vyčíslil, a aby mu žalovaná platila od 1.2.2006 částku 90.016,- Kč měsíčně. Své požadavky zdůvodnil tím, že před vznikem škody byl zaměstnán nejen u žalované, u níž činil jeho průměrný hrubý měsíční výdělek 32.102,- Kč, ale i u A&CE Auditoři a znalci HK, spol. s r.o. se sídlem v Hradci Králové, Pálenecká č. 183, u níž dosahoval průměrný hrubý měsíční výdělek 14.710,- Kč, a u A&CE Auditoři a znalci Brno, spol. s r.o. se sídlem v Brně, Ptašínského č. 4, kde měl průměrný hrubý měsíční výdělek 19.676,- Kč. Protože žalovaná odpovídá za ztrátu na výdělku ve všech žalobcových pracovněprávních vztazích v plném rozsahu, nezbavuje ji povinnosti "provádět platby v řádné výši" skutečnost, že Městský soud v Brně "už jednou pravomocně rozhodl o části tohoto nároku".
Městský soud v Brně - poté, co usnesením vyhlášeným při jednání dne 20.2.2006 připustil "změnu žaloby a doplnění žaloby obsažené v podání doručeném soudu dne 10.2.2006" - usnesením ze dne 20.2.2006 č.j. 14 C 75/99-118 řízení zastavil a rozhodl, že žalované a vedlejšímu účastníkovi se "vůči žalobci" nepřiznává náhrada nákladů řízení. Dovodil, že žalobce se domáhá "změny" rozsudku Městského soudu v Brně dne 16.10.1996 č.j. 17 C 327/95-18 "s odůvodněním, že přisouzená částka ve výši 14.415,- Kč měsíčně mu je sice řádně vyplácena a v souladu s příslušnými nařízeními vlády je mu i valorizována, avšak tato částka byla v původním rozsudku ze dne 16.10.1996 nesprávně stanovena". Vzhledem k tomu, že předmětem tohoto řízení "je naprosto totožná věc, která se týká stejného okruhu účastníků i věci, kterou žalobce požaduje po žalovaném", a že tedy jde o "stejný nárok, o němž bylo již pravomocně rozhodnuto", brání překážka věci pravomocně rozhodnuté (§159a odst.5 o.s.ř.), aby o žalobcových požadavcích bylo znovu jednáno.
K odvolání žalobce a vedlejšího účastníka (odvolání vedlejšího účastníka směřovalo jen proti výroku o náhradě nákladů řízení) Krajský soud v Brně usnesením ze dne 18.12.2006 č.j. 15 Co 266/2006-140 usnesení soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o zastavení řízení a zrušil ve výrocích o náhradě nákladů řízení a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud nejprve dovodil, že podle "judikatury Nejvyššího soudu ČR (21 Cdo 609/2002) bylo-li v pravomocně rozhodnuté věci, v níž se poškozený zaměstnanec domáhal náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání plné invalidity nebo částečné invalidity) po zaměstnavateli, který mu odpovídá za škodu podle ustanovení §190 zákoníku práce, stanoveno, jakého průměrného výdělku by prokazatelně dosáhl u jiného zaměstnavatele za práci, kterou by pro něj vykonal, kdyby k nemoci z povolání nedošlo, brání ustanovení §159a odst.5 o.s.ř. tomu, aby zaměstnancův průměrný výdělek před vznikem škody byl (nově) zjištěn jinak". Žalobce v projednávané věci podle názoru odvolacího soudu "směřuje k nepřípustné reparaci pravomocného soudního rozhodnutí". Vznikla-li následkem pracovního úrazu škoda, jsou nároky za ztížení společenského uplatnění, na bolestné, na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti samostatné, lze je uplatnit postupně a "rozhodnutí o některém z nich netvoří překážku věci rozhodnuté pro případné řízení o dalším (jiném) z těchto nároků". V případě, že některý z těchto nároků byl u soudu uplatněn a že o něm bylo rozhodnuto, nelze ve smyslu ustanovení §159a odst.5 o.s.ř. o takovém nároku znovu rozhodovat, ledaže by došlo ke změně poměrů podle ustanovení §202 odst.1 zákoníku práce. Protože se žalobce změny poměrů ve smyslu ustanovení §202 odst.1 zákoníku práce nedovolává a protože o žalobcově nároku na náhradu za ztrátu na výdělku již bylo pravomocně rozhodnuto, brání projednání věci v tomto řízení překážka věci pravomocně rozhodnuté, aniž by bylo významné, zda v předchozím řízení "žalobce měl či mohl požadovat čistou nebo hrubou mzdu, popř. že uplatnil ucházející výdělek jen z jednoho zaměstnání, ačkoliv jich měl více", neboť jde jen o "posouzení výše nároku".
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 19.8.2008 č.j. 21 Cdo 3014/2007-188 usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovodil, že, zatímco v předchozím řízení žalobce požadoval náhradu za ztrátu na výdělku při uznání invalidity do výše průměrného výdělku 19.430,- Kč měsíčně a u jednoho ze svých zaměstnavatelů (a v tomto rozsahu také bylo o jeho nároku rozhodnuto), v tomto řízení požaduje náhradu za ztrátu na výdělku při uznání invalidity také u svých dalších zaměstnavatelů do výše průměrného výdělku, který vyčíslil (ve změně žaloby učiněné podáním, které došlo soudu prvního stupně dne 10.2.2006) částkou 66.488,- Kč, a že je tedy zřejmé, že skutkové vymezení nároku uplatněného v obou řízeních je různé. Podkladem nároku uplatněného v tomto řízení jsou jiné skutkové okolnosti a žalobce nepožaduje jen nové (odlišné) právní posouzení stejných skutečností. Překážka věci pravomocně rozhodnuté proto působí v tomto řízení jen v takovém rozsahu, v jakém bylo o žalobcově nároku na náhradu za ztrátu na výdělku při uznání invalidity rozhodnuto v rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 16.10.1996 č.j. 17 C 327/95-18. Dovolací soud současně připomenul soudům, aby v novém řízení neopomněly přihlédnout také k právním názorům (vypořádat se s nimi), které již byly (ve vztahu k právním otázkám, významným v projednávané věci) vysloveny v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21.4.1993 sp. zn. 6 Cdo 108/92, který byl uveřejněn pod č. 14 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995, a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17.11.1998 sp. zn. 21 Cdo 11/98, který byl uveřejněn pod č. 63 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999.
Městský soud v Brně poté rozsudkem ze dne 16.3.2009 č.j. 14 C 225/2008-254 zastavil řízení o zaplacení částky 181.516,- Kč a částky 526.524,- Kč s úroky z prodlení, které specifikoval, zamítl žalobu o zaplacení 1.455.469,- Kč s úrokem z prodlení, který specifikoval, a o zaplacení 90.016,- Kč měsíčně "do budoucna" počínaje dnem 1.2.2006, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 352.329,25 Kč k rukám advokáta JUDr. Libora Konečného a že žalobce je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení 477.422,05 Kč k rukám advokáta JUDr. Jiřího Machourka. Vázán právním názorem dovolacího soudu dovodil, že ohledně části žalobou uplatněného nároku bylo již pravomocně rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 16.10.1996 č.j. 17 C 327/95-18 a že tedy předmětem řízení je "ohledně části nároku totožná věc, která se týká stejného okruhu účastníků i věci, kterou žalobce požaduje po žalované", a uzavřel, že ohledně tohoto nároku nastala "překážka rei judicatae" a že proto v tomto rozsahu řízení muselo být zastaveno. Ve vztahu k další části předmětu řízení vycházeje z právního názoru vyjádřeného v rozhodnutí dovolacího soudu dovodil, že pracovní smlouva, z níž žalobce vyvozuje svůj pracovně právní vztah k žalované, je absolutně neplatná, a že proto se v posuzovaném případě "nemohlo jednat u žalobce o pracovní úraz, protože nebyl v pracovně právním vztahu k žalované, neboť byl současně jejím statutárním orgánem".
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26.1.2010 č.j. 15 Co 307/2009-290 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích o zastavení řízení a o zamítnutí žaloby a změnil ve výrocích o náhradě nákladů řízení tak, že se žalovanému a vedlejšímu účastníkovi právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. Uvedl, že soud prvního stupně se "v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal s tím, z jakého důvodu zastavil řízení pro částku 181.516,- Kč s úrokem z prodlení a pro částku 526.524,- Kč s úrokem z prodlení" a že "pro stručnost lze na odůvodnění jeho rozhodnutí odkázat". Pro posouzení platnosti pracovní smlouvy "žalobce u jeho kmenového zaměstnavatele" bylo provedeno dostatečné dokazování pracovní smlouvou ze dne 1.1.1993, která je "podepsána za zaměstnavatele osobou totožnou s osobou zaměstnance", a pracovní náplní výkonného ředitele společnosti, kterého měl žalobce vykonávat. Již samotná skutečnost, že žalobce sám se sebou podepsal pracovní smlouvu, zakládá její neplatnost, neboť "jakákoliv konkurence v pracovněprávních vztazích je nepřípustná"; navíc byla "shledána i částečná shodnost výkonu funkce statutárního orgánu s pracovní náplní výkonného ředitele". Protože pracovní smlouva žalobce uzavřená se žalovanou je neplatná, nebylo "důvodu se zabývat nárokem žalobce, který uplatňoval z titulu náhrady za ztrátu na výdělku, který dosahoval v dalších pracovněprávních vztazích".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že žalobou se domáhal změny ohledně již přiznaného nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, "tentokrát ale do výše svého průměrného výdělku, kterého dosahoval v rámci všech svých pracovních poměrů existujících v době, kdy utrpěl pracovní úraz, vyjma té části průměrného výdělku, jak tuto náhradu uplatnil již v řízení před Městským soudem v Brně sp. zn. 17 C 327/95", a že proto nejde o týž nárok a "nejedná se o rei iudicatae". Uvedl, že "další dva subjekty, u nichž byl zaměstnán v době úrazu, jeho nárok v době podání původní žaloby uznaly a že mu náhrada na ušlém výdělku v té době byla poskytována", ale že "nyní se domáhá náhrady na ušlém výdělku z titulu průměrných výdělků zjištěných z těchto dalších pracovních poměrů a že tuto část ušlého výdělku v původním řízení neuplatnil". Žalobce nesouhlasí se závěry soudů ani v tom, že by pracovní smlouva byla neplatná, neboť "soudy nezjišťovaly, co skutečně bylo náplní v zaměstnaneckém poměru mezi žalobcem a žalovanou podle pracovní smlouvy ze dne 19.12.1992 a nepodrobily pracovní smlouvu žádné analýze z hlediska druhu práce, popřípadě kolizi s činností, kterou má konat jednatel jako statutární orgán". Závěr o tom, že za zaměstnavatele nemůže jednat ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zaměstnavatele, a podle něhož rozdílnost zájmů smluvních stran zpravidla vylučuje, aby za zaměstnavatele sjednala a podepsala pracovní smlouvu stejná osoba, která je stranou této smlouvy jako zaměstnanec, nemůže podle názoru dovolatele "platit absolutně na všechny případy". Uvedl, že "z obecného pohledu lze mít za to, že zájem žalobce jako zaměstnance, jednatele i společníka žalované byl v souladu", že "soud nezjišťoval podmínky, za nichž došlo k uzavření pracovní smlouvy, zejména proč byla žalobcem podepsána za žalovanou stranu v pozici zaměstnavatele" a že "z odůvodnění rozsudku není zřejmé, na základě jakých skutečností jsou žalobcovy zájmy v rozporu s žalovanou". Podle názoru žalobce řízení trpí rovněž vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť žalobci nebylo poskytnuto poučení podle ustanovení §118a o.s.ř. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná uvedla, že "ve shodě s právním názorem žalobce má za to, že překážka věci rozhodnuté v daném řízení dána není" a že tedy "nic nebrání tomu, aby o uplatněném nároku bylo rozhodnuto", že "ve shodě s žalobcem nahlíží na předmětnou pracovní smlouvu jako na právní úkon platný a účinný, a to z důvodu odlišnosti sjednaného druhu práce dle pracovní smlouvy a zákonem a zakladatelským dokumentem žalované vymezeným rozsahem výkonu funkce jednatele, tak i absence kolize zájmu žalobce a žalované v době uzavření pracovní smlouvy".
Vedlejší účastník navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl. Uvedl, že překážka věci rozsouzené byla v napadeném rozsudku řešena v souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu a že v části, v níž bylo řízení zastaveno, se nejedná o jiný nárok na náhradu za ztrátu na výdělku, než jaký byl žalobcem uplatněn v původním řízení, když se žalobce domáhá, aby jeho průměrný výdělek před vznikem škody "byl nově vypočten jinak, přičemž nárok neopírá o žádné nové skutečnosti". Rovněž otázka platnosti či neplatnosti pracovní smlouvy byla soudy vyřešena v souladu se stávající judikaturou soudů a závazným právní názorem dovolacího soudu..
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Dovolání je rovněž přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží [§239 odst.1 písm.a) o.s.ř.], jímž bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení §107 odst.5 o.s.ř., o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle ustanovení §107a o.s.ř., o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení §92 odst.1 o.s.ř. a o záměně účastníka podle ustanovení §92 odst.2 o.s.ř. [§239 odst.1 písm.b) o.s.ř.], v obou případech za předpokladu, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení má po právní stránce zásadní význam, jakož i proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle ustanovení §104 odst.1 o.s.ř. [§239 odst.2 písm.a) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení §107 odst.5 o.s.ř., o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle ustanovení §107a o.s.ř., o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení §92 odst.1 o.s.ř. a o záměně účastníka podle ustanovení §92 odst.2 o.s.ř. [§239 odst.2 písm.b) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby), má-li po právní stránce zásadní význam, ledaže by byl odmítnut návrh na předběžné opatření podle ustanovení §75a a §75b o.s.ř. nebo návrh na zajištění předmětu důkazního prostředku ve věcech týkajících se práv z duševního vlastnictví podle ustanovení §78d o.s.ř. [§239 odst.3 o.s.ř.].
Žalobce dovolání napadá jednak výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, jednak výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zastavení řízení z důvodu překážky věci pravomocně rozsouzené.
Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, není dána podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř., a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst.2 písm.a) a §241a odst.3 o.s.ř. se nepřihlíží [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Soudy v projednávané věci dospěly k závěru, že žalobce nemá na požadované plnění nárok, neboť mezi účastníky nevznikl pracovněprávní vztah. Vycházely přitom z právního názoru, že pracovní smlouva ze dne 1.1.1993, která byla za zaměstnavatele uzavřena stejnou osobou, s níž byla sjednána jako se zaměstnancem (žalobcem), je ve smyslu ustanovení §242 odst.1 písm.a) zákoníku práce neplatná, neboť žalobce sám se sebou podepsal pracovní smlouvu, ačkoliv jeho zájmy byly v rozporu se zájmy žalované; rozdílnost zájmů zaměstnavatele a zaměstnance je dána už tím, že - objektivně vzato - chtějí sjednat smlouvu (dohodu) pro sebe co nejvýhodnější a nic na tom nemění ani to, že případně dojde k bezvýhradnému přijetí nabídky, neboť i v tomto případě základní východiska účastníků pro uzavření smlouvy jsou odlišná; lze proto uzavřít, že rozdílnost zájmů zaměstnavatele a zaměstnance při uzavření smlouvy (dohody), která směřuje ke vzniku pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu, k jejich změně nebo zániku, vylučuje, aby jménem zaměstnavatele učinila takový právní úkon stejná fyzická osoba, která je druhým účastníkem smlouvy (dohody) jako zaměstnanec, neboť nemůže odpovídajícím způsobem "současně" hájit své zájmy jako zaměstnance a zájmy společnosti jako zaměstnavatele.
Uvedený závěr je v souladu s ustálenou judikaturou soudů (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.11.1998 sp. zn. 21 Cdo 11/98, který byl uveřejněn pod č. 63 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999) a dovolací soud na tomto právním názoru nemá důvod cokoliv měnit. Zohlednit nebylo možné ani námitku žalobce, že řízení trpí vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když žalobci nebylo poskytnuto poučení podle §118a o.s.ř., neboť - jak uvedeno výše - k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst.2 písm.a), i kdyby touto vadou snad bylo rozhodnutí odvolacího soudu postiženo, se nepřihlíží [§237 odst.3 o.s.ř.].
Z uvedeného vyplývá, že výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, nemá po právní stránce zásadní význam, neboť vychází z ustálené judikatury soudů, a že tedy dovolání žalobce není proti tomuto rozhodnutí přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce v tomto směru podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O zastavení řízení z důvodu překážky věci pravomocně rozhodnuté nebo z důvodu nedostatku jiné podmínky řízení, který nelze odstranit, podle ustanovení §104 odst.1 o.s.ř. soudy rozhodují formou usnesení (srov. §167 odst.1 a §223 o.s.ř.). Povahu usnesení neztrácí toto rozhodnutí ani v případě, je-li přičleněno k jinému rozhodnutí odvolacího soudu, pro něž je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu je proto třeba posoudit shodně, jako kdyby bylo dovoláním napadeno usnesení odvolacího soudu.
Proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle ustanovení §104 odst.1 o.s.ř., je dovolání přípustné podle ustanovení §239 odst.2 písm.a) o.s.ř. Je proto v projednávané věci přípustné dovolání žalobce podané proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zastavení řízení.
Po přezkoumání výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zastavení řízení, které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Již v předchozím rozhodnutí dovolacího soudu (usnesení ze dne 19.8.2008 č.j. 21 Cdo 3014/2007-188) bylo vyloženo, že překážka věci pravomocně rozhodnuté působí v projednávané věci v takovém rozsahu, v jakém bylo o žalobcově nároku na náhradu za ztrátu na výdělku při uznání invalidity rozhodnuto v rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 16.10.1996 č.j. 17 C 327/95-18. Ze žaloby (ve znění podání ze dne 22.4.2004 a podání ze dne 9.2.2006) je jednoznačně patrné, že jí žalobce uplatnil nárok též v takovém rozsahu, v jakém o něm již bylo pravomocně rozhodnuto. Soudy proto správně dovodily, že v tomto rozsahu je naplněna překážka věci pravomocně rozsouzené (§159a odst.5 o.s.ř.) a že proto řízení muselo být v tomu odpovídajícím rozsahu podle ustanovení §104 odst.1 o.s.ř. zastaveno.
Protože výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zastavení řízení, je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný a protože nebylo zjištěno, že by byl v tomto výroku postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud ČR dovolání žalobce v tomto směru podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Vzhledem k tomu, že dovolání žalobce byl odmítnuto a zamítnuto, mají žalovaná a vedlejší účastník podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §142 odst.1 a §146 odst. 3 o.s.ř. právo, aby jim žalobce nahradil náklady, které účelně vynaložili na bránění svého práva.
U žalované dovolací soud přihlédl k tomu, že v dovolacím řízení uváděla argumenty na podporu žalobcova dovolání a že tedy v něm zastávala stejné právní názory jako žalobce. Za této situace tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, pro které jí dovolací soud náhradu nákladů dovolacího řízení ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §150 o.s.ř. nepřiznal.
Vedlejšímu účastníku vznikly v dovolacím řízení v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 25.730,40 Kč (ve věci, ohledně níž bylo dovolání zamítnuto) a ve výši 10.000,- Kč (ve věci, ohledně níž bylo dovolání odmítnuto), celkem (po zaokrouhlení) ve výši 35.740 Kč [srov. §3 odst.1 bod 5., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §16, §17 písm.b) a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 36.040,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce vedlejšího účastníka advokát JUDr. Jiří Machourek osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2004 sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které vedlejšímu účastníkovi za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. §137 odst.1 a 3 a §151 odst.2 větu druhou o.s.ř.) ve výši 7.208,- Kč. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 43.248,- Kč zaplatit k rukám advokáta, který vedlejšího účastníka v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. prosince 2010
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu