ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.4288.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 4288/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně PaedDr. M. K., zastoupené JUDr. Ladislavem Novotným, advokátem se sídlem v Táboře, tř. 9. května čp. 1282, proti žalované Základní škole Soběslav, příspěvkové organizaci se sídlem v Soběslavi, tř. Dr. Edvarda Beneše č. 50/II, IČO 00582841, zastoupené JUDr. Alešem Janů, advokátem se sídlem v Táboře, Čelkovická č. 445, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 7 C 318/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 23. července 2009 č.j. 15 Co 420/2009-56, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.610,- Kč k rukám JUDr. Aleše Janů, advokáta se sídlem v Táboře, Čelkovická č. 445.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o.s.ř.) :
Dovolání žalobkyně proti výroku rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 23.7.2009 č.j. 15 Co 420/2009-56, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 30.4.2009 č.j. 7 C 318/2008-35 ve věci samé (tj. ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba o určení, že výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni dopisem žalované ze dne 11.8.2008 je neplatná), není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
V posuzované věci odvolací soud řešil - mimo jiné - právní otázku, jak má být ve výpovědi z pracovního poměru skutkově vymezen její důvod, aby se jednalo z hlediska ustanovení §50 odst. 4 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30.9.2008 (dále jen „zák. práce“), o platný právní úkon.
Výklad této právní otázky se v judikatuře soudů již v minulosti, za předchozí (avšak obsahově shodné) právní úpravy v zákoně č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ustálil. Ustálená soudní praxe vychází v této souvislosti z názoru, že důvod výpovědi musí být v písemné výpovědi uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které vedou druhého účastníka pracovního poměru k tomu, že rozvazuje pracovní poměr, aby nevznikaly pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit, tj. který zákonný důvod výpovědi uvedený v ustanovení §52 zák. práce uplatňuje, a aby bylo zajištěno, že uplatněný důvod nebude možné dodatečně měnit. Ke splnění hmotněprávní podmínky platné výpovědi je tedy třeba, aby výpovědní důvod byl určitým způsobem konkretizován uvedením skutečností, v nichž účastník spatřuje naplnění zákonného důvodu tak, aby nemohly vzniknout pochybnosti, ze kterého důvodu se výpověď dává. Konkretizace důvodu výpovědi z tohoto hlediska bude různá podle charakteru jednotlivého výpovědního důvodu. V případě výpovědi z pracovního poměru dané zaměstnanci – tak jako v projednávané věci žalobkyni - podle ustanovení §52 písm. c) zák. práce zpravidla postačí zcela stručné vylíčení skutečností zakládajících zákonný důvod k rozvázání pracovního poměru, jež je v podstatě shodné s jeho uvedením v zákoníku práce (k tomu srov. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 30. 11.1967, sp. zn. 6 Cz 193/67, uveřejněný pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, na který poukazuje rovněž odvolací soud). Skutečnosti, které byly důvodem výpovědi tedy není potřebné rozvádět do všech podrobností, neboť pro neurčitost nebo nesrozumitelnost projevu vůle je výpověď z pracovního poměru neplatná jen tehdy, jestliže by se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byla zaměstnanci dána výpověď. Výklad projevu vůle (§18 zák. práce a §35 odst. 2, 3 obč. zák.) může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou účastník v rozhodné době neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14.10.1996 sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný pod č. 29 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997).
V posuzované věci odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – z výše uvedených právních názorů důsledně vycházel. Jestliže žalovaná v dopise ze dne 11.8.2008 uvedla, že žalobkyni (která u ní pracovala jako učitelka) dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. c) zák. práce „pro její nadbytečnost“, neboť „od 1. září 2008 dojde k úbytku žáků a tím i k úbytku jedné třídy na 1. stupni základní školy“ a „z tohoto důvodu zaniká jedno pracovní místo učitelky 1. stupně základní školy“, je z tohoto vyjádření žalované jasně patrno, z jakého z důvodů uvedených v ustanovení §52 zák. práce byla výpověď z pracovního poměru podána, v čem je důvod k výpovědi spatřován i, o jakou organizační změnu šlo. Odvolacímu soudu nelze důvodně vytýkat jeho závěr, že, byť žalovaná ve výpovědi výslovně neuvedla žádné rozhodnutí o organizační změně, „vlastní obsah výpovědi z pracovního poměru svědčí o existenci takového rozhodnutí“, které „nesporně“ spočívalo ve zrušení jedné třídy na 1. stupni základní školy (ve výpovědi vyjádřeno slovy „úbytek jedné třídy na 1. stupni základní školy“). Dovodil-li za tohoto stavu odvolací soud, že „s ohledem na uplatněný výpovědní důvod dle §52 písm. c) zák. práce je jeho skutkové vymezení ve výpovědi dostatečné a určité pro posouzení toho, zda je tento výpovědní důvod naplněn“, bylo ve věci rozhodnuto v souladu s hmotným právem a s již ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.
Způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozsudku po právní stránce (§237 odst. 3 o.s.ř.) nemohou být ani námitky, jimiž dovolatelka – jak vyplývá z obsahu dovolání (srov. §41 odst. 2 o.s.ř.) – zpochybňuje skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází [že „v řízení bylo prokázáno rozhodnutí o organizační změně a v důsledku toho nadbytečnost jednoho učitele na 1. stupni ZŠ“, že „tato nadbytečnost nebyla vyřešena odchodem učitelky Mgr. S.“ a že „při výpovědi žalobkyni pro organizační důvody bylo s odchodem učitelky Mgr. S. již uvažováno“], neboť podstatou těchto námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak provedené důkazy hodnotil. Dovolatelka současně předestírá vlastní (opačné) skutkové závěry (že „snížení stavu učitelů na 1. stupni o jednoho učitele bylo docíleno skončením pracovního poměru učitelky Mgr. S.“ a že „nadbytečnost žalobkyně byla pouze fiktivní“), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci. Tím, že dovolatelka na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, však nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Protože zmíněné výtky žalobkyně nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. [k tomu srov. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, podle něhož k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto, a obdobně též právní názor vyjádřený v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7.3.2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006].
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 1.875,- Kč [srov. §7 písm. c), §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č.110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 2.175,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalované advokát JUDr. Aleš Janů osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2004 sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které žalované za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. §137 odst.1 a 3 a §151 odst.2 větu druhou o.s.ř.) ve výši 435,- Kč. Protože dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalované náklady dovolacího řízení v celkové výši 2.610,- Kč nahradila. Žalobkyně je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. listopadu 2010
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý , v. r.
předseda senátu