ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.4549.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 4549/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce S. b. d. N. d. , proti žalované České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 129/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2008 č.j. 28 Co 63/2008-33, takto:
Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby bylo žalované uloženo vyklidit byt v domě v P., Ch. a vyklizený ho předat žalobci. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že je "výlučným vlastníkem a pronajímatelem" uvedeného bytu, že dne 11.12.2004 zemřel člen družstva P. J., který byl nájemcem bytu, a že dědictví připadlo na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 5.12.2005 č.j. 13 D 2/2005-75 státu jako odúmrť. Protože úmrtím došlo k zániku členství P. J. v družstvu a nájemní smlouvy k družstevnímu bytu, je žalovaná povinna byt vyklidit. Stát se totiž nestal dědicem po P. J., je jen "nabyvatelem dědictví" a nemůže mít ani "práva, která zákon přiznává jen dědici"; nemůže se stát členem družstva a nájemcem družstevního bytu, i když mu v rámci odúmrti připadl členský podíl v družstvu. Žalobce dále dovozuje, že "speciální úprava sukcese chráněného nájmu bytu je vyhrazena jen na dědice", že na odúmrť se nevztahuje ustanovení §706 odst.3 občanského zákoníku a že členství v družstvu "může nabýt jen dědic a i ten jenom v tom případě, jestliže o to požádá a jen tam, kde zákon nebo stanovy družstva připouštějí, že může členství získat". Žalovaná má z důvodu odúmrti pouze právo na "vypořádací podíl ve výši účetní hodnoty členského podílu ke dni úmrtí zůstavitele", tedy ve výši 9.996,- Kč.
Žalovaná potvrdila, že dědictví po P. J., nabyl stát jako odúmrť. Domnívá se, že v případě úmrtí člena družstva je třeba vycházet ze zvláštní úpravy podle ustanovení §706 odst. 2 a §707 odst. 2 občanského zákoníku, kdy předmětem dědění je členský podíl v družstvu. Členem družstva se pak stane, jak vyplývá ze speciální úpravy obsažené v ustanovení §232 obchodního zákoníku, ten dědic, komu připadl členský podíl v rámci dědického řízení. Stát sice není dědicem, ale jeho postavení je v mnoha směrech obdobné, a "právní vztahy, do kterých z titulu připadnutí dědictví vstupuje, je nutno posuzovat analogií k dědickému právu". Z uvedeného vyplývá, že nabytím členského podílu v bytovém družstvu na základě odúmrti (§462 občanského zákoníku) přechází analogickým užitím ustanovení §706 odst.2 občanského zákoníku členství v družstvu a nájem bytu na stát, že předmětem připadnutí dědictví státu v souvislosti s členstvím v bytovém družstvu je členský podíl zůstavitele, který se stanoví "cenou obvyklou, tj. cenou, kterou by bylo možno za převod členského podílu v rozhodné době a místě dosáhnout". Kdyby se vycházelo z názoru žalobce a kdyby tedy stát měl v dědickém řízení postavení odlišné od dědice, byl by pak znevýhodněn oproti dědicům, kteří majetek nabývají děděním, a družstvo by tak získávalo "neodůvodněný zisk". Stát nemůže být ve svém postavení "omezován", neboť by byla poškozována i práva třetích osob - věřitelů zůstavitele. V nabytí členství státu v bytovém družstvu nebrání ani zákon č. 219/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů); i když se stát nemůže zúčastnit na založení družstva, vstoupit do družstva nebo nabýt členství v družstvu převodem, ustanovení §30 odst.3 tohoto zákona výslovně počítá s tím, že stát může nabýt práva z členství v družstvu též na základě odúmrti, s nimiž příslušná organizační složka naloží v souladu s tímto zákonem.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 6.11.2007 č.j. 11 C 129/2007-21 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dovodil, že stát má obdobné postavení jako dědic, že zákonem není omezena nebo vyloučena způsobilost státu nabývat práva a povinnosti z dědictví a že "odlišné postavení dědiců a státu by odporovalo Listině základních práv a svobod a také právům třetích osob", zejména věřitelů zůstavitele. Protože postavení státu, kterému připadne dědictví podle ustanovení §462 občanského zákoníku, je třeba považovat za obdobné postavení dědice, musí být při nabytí členského podílu v bytovém družstvu postupováno podle ustanovení §706 odst. 2 občanského zákoníku a členství v družstvu a nájem bytu tedy přecházejí na stát; při vypořádání a stanovení hodnoty členského podílu je pak nutno vycházet z hodnoty, jejíž cena se stanoví cenou obvyklou. Soud prvního stupně uzavřel, že ani zákon č. 219/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) nevylučuje, aby státu v rámci odúmrti připadl členský podíl v bytovém družstvu a aby stal se nositelem členských práv a povinností.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30.4.2008 č.j. 28 Co 63/2008-33 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Dospěl k závěru, že smrtí fyzické osoby zaniká její členství a nájem bytu, neboť právo nájmu bytu je "jednoznačně vázáno na fyzickou osobu, která jeho prostřednictvím jako nájemce uspokojuje svou potřebu bydlení", že proto "nemohl nájem družstevního bytu přejít na stát jako právnickou osobu" a že "možnost podat žádost o členství v družstvu vylučuje" ustanovení §30 zákona č. 219/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů). Žalovaná se tedy nestala členem družstva žalobce a nájemkyní předmětného bytu a je povinna byt vyklidit.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Ztotožnila se s právním názorem soudu prvního stupně a zdůraznila, že, kdyby mělo být postavení státu zásadně odlišné od postavení dědice, znamenalo by to "průlom do zásady rovnosti účastníků řízení i znevýhodnění státu oproti dědicům nabývajícím majetek děděním", neboť by bylo zvýhodněno bytové družstvo a ohrožena práva třetích osob, konkrétně věřitelů zůstavitele". Nestanoví-li zákon jinak, má stát při dědění stejná práva a povinnosti jako jiní účastníci dědického řízení, a žádný právní předpis nestanoví, že by v případě přechodu dědictví na stát z důvodu odúmrti "některá práva, patřící běžně do dědictví, měla snad zaniknout". Vzhledem k tomu, že ani zákon o majetku státu nevylučuje, aby státu v rámci odúmrti připadl členský podíl v bytovém družstvu a aby se tak stal nositelem členských práv a povinností, včetně nájmu k družstevnímu bytu, nemůže být žaloba o vyklizení bytu důvodná. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Členství fyzické osoby v družstvu zaniká smrtí. Dědic členských práv a povinností zůstavitele může požádat družstvo o členství. Zákon nebo stanovy mohou určit, kdy představenstvo nesmí dědicovo členství odmítnout nebo kdy se nevyžaduje souhlas představenstva s nabytím členských práv a povinností dědicem; souhlas představenstva se nevyžaduje, jestliže dědic nabyl práva a povinnosti spojené s členstvím v bytovém družstvu (srov. §232 odst.1 a 2 obchodního zákoníku).
Jestliže zemře nájemce družstevního bytu a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, přechází smrtí nájemce jeho členství v družstvu a nájem bytu na toho dědice, kterému připadl členský podíl (srov. §706 odst.2 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.3.2006).
Pod pojmem "členský podíl" je třeba rozumět "podíl" definovaný v ustanovení §61 odst.1 větě poslední obchodního zákoníku, tedy míru účasti člena na čistém obchodním majetku družstva, jež připadá na jeho podíl. Členský podíl má svoji kvantitativní a kvalitativní stránku či složku. Kvantitativní stránka vyjadřuje majetkový podíl člena na družstvu. Kvalitativní stránka představuje souhrn jednotlivých práv a povinností člena. Členským podílem je třeba rozumět účast člena v družstvu a z ní plynoucí práva a povinnosti. Členský podíl se oceňuje jako míra účasti člena na čistém obchodního majetku k rozhodnému okamžiku.
Úprava přechodu členství v souvislosti s úmrtím člena bytového družstva obsažená v občanském zákoníku je speciální k ustanovení §232 obchodního zákoníku, kterým se řídí otázky členství vyvolané smrtí člena v jiných (ostatních) typech družstev (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.3.2009 sp. zn. 29 Cdo 328/2007, které bude uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Vyplývá z toho mimo jiné, že ten, na koho podle právní úpravy obsažené v občanském zákoníku přešla členská práva a povinnosti zemřelého člena bytového družstva, se stává na jeho místě členem družstva, aniž by musel požádat družstvo o členství, a že na něho bez dalšího přechází (kromě členství) též nájem družstevního bytu.
Právní úprava obsažená v ustanovení §706 odst.2 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.3.2006 (nyní v §706 odst.3 občanského zákoníku) hovoří o přechodu členství v družstvu a nájmu družstevního bytu na "toho dědice, kterému připadl členský podíl". Vzniká v této souvislosti nezbytně otázka, zda členství v družstvu a nájem družstevního bytu mohou přejít v důsledku projednání dědictví na někoho jiného než na toho, kdo je zůstavitelovým dědicem.
Dědí se ze zákona, ze závěti nebo z obou těchto důvodů (§461 odst.1 občanského zákoníku). Dědictví, jehož nenabude žádný dědic, připadne státu (§462 občanského zákoníku). Je-li dědictví předluženo, mohou se dědici s věřiteli dohodnout, že jim dědictví přenechají k úhradě dluhů; soud tuto dohodu schválí, neodporuje-li zákonu nebo dobrým mravům (§471 odst.1 občanského zákoníku). Projednání dědictví je skončeno usnesením o dědictví, kterým bylo potvrzeno nabytí dědictví jedinému dědici [§481 občanského zákoníku, §175q odst.1 písm.a) o.s.ř.], nebo kterým byla schválena dohoda dědiců o vypořádání dědictví [§482 občanského zákoníku, §175q odst.1 písm.c) o.s.ř.], nebo kterým bylo potvrzeno nabytí dědictví podle dědických podílů dědicům, jejichž dědické právo bylo prokázáno, nedošlo-li mezi dědici k dohodě [§483 občanského zákoníku, §175q odst.1 písm.d) o.s.ř.], nebo kterým bylo potvrzeno, že dědictví, které nenabyl žádný z dědiců, připadlo státu [§462 občanského zákoníku, §175q odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo kterým byla schválena dohoda o přenechání předluženého dědictví zůstavitelovým věřitelům k úhradě dluhů [§471 odst.1 občanského zákoníku, §175p o.s.ř., §175q odst.1 písm.c) o.s.ř.]. Je-li dědictví předluženo a nedošlo-li k dohodě o přenechání předluženého dědictví zůstavitelovým věřitelům k úhradě dluhů, lze nařídit likvidaci dědictví. Likvidaci dědictví může soud nařídit také tehdy, navrhne-li ji stát za podmínek uvedených v ustanovení §472 odst.2 občanského zákoníku (§175t o.s.ř.). Nezanechal-li zůstavitel majetek nebo zanechal-li majetek jen nepatrné hodnoty, soud řízení o dědictví zastaví (§175h o.s.ř.).
Z právní úpravy dědictví dále mimo jiné vyplývá, že v něm musí být vypořádán veškerý zůstavitelův majetek, včetně majetku jen nepatrné hodnoty, který bude při zastavení dědického řízení vydán tomu, kdo se postaral o zůstavitelův pohřeb. Nastane-li za řízení o dědictví stav, že dědictví nemůže nabýt žádný z dědiců (např. proto, že zůstavitel nezanechal dědice, že dědicové jsou nezpůsobilí dědit nebo že dědicové dědictví odmítli), soud potvrdí připadnutí dědictví (jako odúmrti) státu. V případě, že dědictví je předluženo, nabývají zůstavitelův majetek jeho věřitelé, kterým byl vydán na úhradu dluhů podle soudem schválené dohody, nebo ti, kdo ho získali při provádění likvidace dědictví, anebo stát, kterému připadl proto, že se ho nepodařilo při likvidaci zpeněžit. Ukáže-li se, že zůstavitel zanechal další majetek, který se objevil až po skončení (původního) dědického řízení, provede se o něm (dodatečné) řízení o dědictví; to platí vždy, objeví-li se další, v dědickém řízení dosud nevypořádaný, zůstavitelův majetek.
Odúmrtí připadá majetek státu proto, že dědictví nenabyl (nemohl nabýt) žádný dědic. Přechod majetku zůstavitele na stát odúmrtí se odlišuje od nabytí majetku, který stát získává jako dědic (na základě závětí); je-li stát dědicem, je jeho právní postavení vždy shodné s jinými osobami, které dědí majetek zůstavitele (stát v tomto případě může např. dědictví odmítnout a nese odpovědnost za zůstavitelovy dluhy), zatímco při odúmrti jsou jeho práva a povinnosti k majetku zůstavitele ovlivněny tím, že dědictví nemůže nabýt žádný dědic a že i v takovéto situaci musí být vypořádány majetek zůstavitele a jeho závazky (dluhy).
Odúmrť nepředstavuje případ, kdy by si stát "přisvojoval" zůstavitelův majetek, který nenabyl žádný dědic (obdobně jako by šlo např. o opuštěné věci). Odúmrť je tradičně považována za jednu z forem universální sukcese; vyplývá z toho především, že je třeba na ni hledět analogicky podle právní úpravy nabytí zůstavitelova majetku dědici a o odpovědnosti dědiců za zůstavitelovy dluhy, ledaže zákon o tom stanoví při odúmrti něco jiného. Stát, i když není z důvodu odúmrti dědicem, má tedy, nestanoví-li zákon jinak, zásadně stejné právní postavení jako dědic.
Přechod členství v bytovém družstvu a nájmu družstevního bytu nelze omezovat jen na toho, komu bylo jako jedinému dědici potvrzeno nabytí dědictví po zůstaviteli, nebo na ty, kdo dědí po zůstaviteli ze zákona nebo ze závěti anebo z obou těchto důvodů a byla soudem schválena jejich dohoda o vypořádání dědictví, popřípadě jimž bylo potvrzeno nabytí dědictví podle dědických podílů. Nelze totiž přehlížet, že v takovém případě, kdyby bylo projednání dědictví skončeno jiným způsobem, by zůstal (v rozporu se zákonem) majetek zůstavitele plně nevypořádán, přičemž - jak správně upozorňuje žalovaná - by z tohoto stavu měl (mohl mít) prospěch někdo, kdo na podíl na zůstavitelově majetku nemá jakékoliv právo; názor žalobce, že tomu, kdo získal podle výsledku projednání dědictví "členský podíl", aniž by se stal (mohl stát) členem družstva, a že proto má (může mít) nárok jen na "vypořádací podíl ve výši účetní hodnoty členského podílu ke dni smrti člena družstva", nemá oporu v zákoně; zákon v žádné podobě takovéto "odbytné" za členství v družstvu neumožňuje.
Stát, jemuž připadlo dědictví jako odúmrť, odpovídá za zůstavitelovy dluhy a za přiměřené náklady jeho pohřbu stejně jako dědic (§472 odst.1 občanského zákoníku). Kdyby stát měl - jak uvádí žalobce - mít místo členského podílu nárok na "vypořádací podíl ve výši účetní hodnoty členského podílu ke dni smrti člena družstva", znamenalo by to ve svých důsledcích též to, že by stát při odúmrti - oproti dědění - nabyl majetek nižší hodnoty, že by se tím založil (bez opory v zákoně) odlišný poměr mezi odúmrtí nabývanými právy a v důsledku odúmrti nabývanými povinnostmi a že by tu nutně byl rozdílný rozsah (na újmu věřitelů zůstavitele) odpovědnosti státu a dědiců za zůstavitelovy dluhy.
Z uvedeného vyplývá, že při posouzení, zda došlo k přechodu zůstavitelova členství v bytovém družstvu a nájmu družstevního bytu, není na místě rozlišovat podle toho, jaký byl výsledek projednání dědictví. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že zůstavitelovo členství v bytovém družstvu a nájem družstevního bytu přechází nejen na dědice, ale na každého, komu podle výsledku dědického řízení připadl členský podíl v družstvu. Vzhledem k tomu, že pro odúmrť majetku zůstavitele spočívajícího v členských právech a povinnostech v bytovém družstvu a v nájmu družstevního bytu není v zákoně obsažena zvláštní úprava a že stát má při odúmrti zásadně stejné právní postavení jako dědic, přechází i při tomto projednání dědictví členství (členská práva a povinnosti) zůstavitele v bytovém družstvu a nájem družstevního bytu na stát.
Pro úplnost nutno dodat, že s nabytím každého majetku zůstavitele na základě odúmrti (a tedy i členství v bytovém družstvu a nájmu družstevního bytu) uvažuje též zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a o jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů (srov. §13 odst.1 tohoto zákona); na tom nic nemění ani to, že stát se nemůže zúčastnit založení družstva ani do něj vstoupit nebo členství v něm nabýt převodem, neboť zde nabytí majetku pramení ze zákonem stanovené povinnosti státu převzít (jako odúmrť) veškerý zůstavitelův majetek. S tímto majetkem je příslušná organizační složka povinna naložit v souladu s tímto zákonem (srov. §30 odst.3 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a o jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů).
Ve prospěch opačného závěru nelze úspěšně argumentovat ani tím, že "právo nájmu je jednoznačně vázáno na fyzickou osobu a jeho prostřednictvím uspokojuje fyzická osoba jako nájemce bytu pro svou potřebu bydlení". Takový závěr byl plně odůvodněn podle právní úpravy tzv. práva osobního užívání bytu účinné v době do 31.12.1991 (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 3.1.2001 sp. zn. II ÚS 118/2000). Nájem bytu, při němž jako nájemce vystupuje právnická osoba (stát je jako účastník v občanskoprávních vztazích právnickou osobou - srov. §21 občanského zákoníku), nyní (po 1.1.1992) zákon výslovně připouští (srov. §7 zákona č. 102/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů) a není vyloučeno (a s ohledem na rovnost fyzických a právnických osob ani dobře nemůže být vyloučeno), aby se právnická osoba stala členem bytového družstva a nájemcem družstevního bytu. I kdyby však (snad) byly členství v bytovém družstvu a nájem družstevního bytu přípustné opravdu jen u fyzických osob, není možné takový majetek vylučovat z projednání dědictví, a to ani tehdy, má-li připadnout státu jako odúmrť; uvedená skutečnost by byla způsobilá ovlivnit pouze to, jak by bylo možné - po skončení dědického řízení - s tímto majetkem naložit ve smyslu ustanovení §30 odst.3 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a o jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů. Ostatně, kdyby členy bytového družstva a nájemci družstevních bytů opravdu mohly být jen fyzické osoby, pak by to vylučovalo stát (a všechny právnické osoby) z nabytí majetku vždy, tedy i tehdy, kdyby byli (na základě závěti) zůstavitelovými dědici.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud České republiky proto napadený rozsudek podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc podle ustanovení §243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. ledna 2010
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu