ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.4589.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 4589/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. J. T., CSc., zastoupeného advokátem, proti žalovanému K. k., o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 8 C 184/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. června 2008, č.j. 21 Co 33/2008-145 takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243odst. 2 o.s.ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2.6.2008, č.j. 21 Co 33/2008-145, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 25.9.2007, č.j. 8 C 184/2007-111 ve věci samé (tj. ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal určení, že „výpověď daná žalobci žalovaným dopisem ze dne 19.3.2007 je neplatná“), není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno žádné rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce - vzhledem k tomu, že v dovolání byl uplatněn (jak vyplývá z jeho obsahu – srov. §41 odst. 2 o.s.ř.) dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. - zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. [srov. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, podle něhož k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto, a obdobně též právní názor vyjádřený v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7.3.2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006].
Žalobce sice v dovolání uvedl, že „napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam“, a že „spočívá na nesprávném právním posouzení věci“, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází, a s postupem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Podstatou jeho námitek je především nesouhlas s tím, ke kterým důkazům soudy obou stupňů přihlížely a jak provedené důkazy hodnotily (jestliže zejména namítá, že „soudy I. a II. stupně neprovedly dokazování v takovém rozsahu, aby mohly kvalifikovaně rozhodnout ve věci samé“, ačkoli sám žalobce „navrhoval provedení takových důkazů“, a že zásadní právní význam věci spatřuje „právě ve stanovení rozsahu dokazování“). Dovolatel současně na rozdíl od skutkových zjištění odvolacího soudu v dovolání předestírá opačné skutkové závěry (že v předmětné době bylo vypsáno výběrové řízení na místo kontrolora na sociálním odboru, a žalobce sám žádal, aby jej žalovaný na toto volné místo převedl, avšak žalovaný jinou práci žalobci nenabídl, ačkoli „o předpokládané výpovědi po část doby běžícího výběrového řízení věděl“, že žalobce mu „místa, která měl žalovaný v té době k dispozici“ vyjmenoval, a také, že „vykonával práci, pro kterou získal vysoké odborné vzdělání mnoha kurzy a svojí celoživotní praxí“) na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci.
Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. §41 odst. 2 o.s.ř.), nepředstavují uvedené námitky žalobce uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.; skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, však nezakládá – jak výše uvedeno – přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. ledna 2010
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu