ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.4689.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 4689/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. L. P ., zastoupeného advokátkou, proti žalované H. C. s.r.o., zastoupené advokátem, o neplatnost výpovědi a okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 6 C 123/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. července 2008, č.j. 21 Co 143/2008-136, takto:
Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 1.3.2005 (podepsaným T. H. - společníkem žalované) žalovaná sdělila žalobci, že jej „z důvodu opatrnosti s okamžitou účinností odvolává z funkce ředitele společnosti H. C. s.r.o. a součastně s ním okamžitě zrušuje pracovní poměr pro zvlášť hrubé porušení pracovní kázně“. Důvod k uvedeným opatřením spatřovala v jednáních žalobce popsaných pod body 1 až 16 s tím, že, „nebudou-li shledány výše uvedené důvody dostatečné pro okamžité zrušení pracovního poměru, dává žalobci pro tytéž důvody výpověď z pracovního poměru“.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru a výpověď z pracovního poměru „dané žalobci listinou ze dne 1.3.2005“ jsou neplatné, a aby byla žalované uložena povinnost „platit žalobci po dobu 6 měsíců počínaje dnem 24.3.2005 náhradu mzdy ve výši 28.288,- Kč měsíčně“. Žalobu odůvodnil zejména tím, že u žalované pracoval od 13.6.2001 ve funkci ředitele společnosti a současně od 13.12.2001 (po odvolání Ing. M. K.) vykonával funkci jednatele společnosti „tak, že činnosti se překrývaly“. Poté, co v prosinci 2004 došlo mezi žalobcem a panem Z., jednajícím za společníky žalované, „k názorovému rozkolu“, byl žalobce rozhodnutím společníků mimo valnou hromadu ze dne 4.1.2005 odvolán z funkce jednatele a žalovaná, přestože žalobce namítal neplatnost svého odvolání, přijala opatření, která znemožňovala žalobci přístup na pracoviště a výkon práce, a na návrh žalobce na rozvázání pracovního poměru dohodou reagovala dopisem ze dne 1.3.2005, ve kterém jednak odvolala žalobce z funkce ředitele, a jednak s ním okamžitě zrušila pracovní poměr a ze stejných důvodů mu dala výpověď. Podle názoru žalobce jsou však rozvazovací projevy vůle žalované obsažené v uvedené listině neplatné, neboť vytčená jednání žalobce „jsou co do svého obsahu nesrozumitelná a neurčitá dle §55 zák. práce“, nejsou hrubým porušením pracovní kázně a „s ohledem na dobu, kdy mělo dojít k tvrzenému porušení pracovní kázně, i neúčinné s odkazem na ust. §53 odst. 2 zák. práce“.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 13.9.2007, č.j. 6 C 123/2005-108 žalobě vyhověl, řízení o náhradu mzdy (z důvodu nezaplacení soudního poplatku) zastavil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 29.462,50 Kč na účet advokátky. Z výsledků provedeného dokazování soud prvního stupně dovodil, že žalobce, který byl od 13.12.2001 jednatelem a statutárním orgánem žalované, „již několik měsíců předtím“ (než byl jako jednatel zapsán do obchodního rejstříku) „začal pro tuto společnost dnem 13.6.2001 vykonávat pracovní činnost jmenováním do funkce ředitele“. I když mezi účastníky „neexistuje žádná písemná forma o uzavření tohoto právního vztahu“, podle názoru soudu prvního stupně předloženými mzdovými listy žalobce „je prokázáno“, že činnost žalobce pro žalovanou „má po celou dobu všechny znaky pracovního poměru ve smyslu §65 zák. práce a že tento pracovní poměr vznikl jmenováním a jeho obsah naplňovaly obě strany bez jakýchkoliv výhrad až do rozhodnutí společníků mimo valnou hromadu dne 4.1.2005“, kterým byl žalobce odvolán z funkce jednatele. Tím však pracovní poměr žalobce, který „byl založen jmenováním do funkce ředitele společnosti“, neskončil a žalovaná proto následně dopisem ze dne 1.3.2005 rozvázala se žalobcem pracovní poměr okamžitým zrušením a výpovědí, které odůvodnila „vyjmenovanými výtkami v činnosti žalobce“. Protože „po stránce formální je tento úkon žalované nesrozumitelný a neurčitý“, neboť „není zřejmé, zda jde o okamžité zrušení pracovního poměru či výpověď, a kromě výčtu vytýkaných pochybení, není konkrétně uvedeno, které žalovaná považuje za porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“, dospěl soud prvního stupně k závěru, že se žalobce „právem domáhá neplatnosti skončení pracovního poměru způsobem, který použila žalovaná“.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1.7.2008, č.j. 21 Co 143/2008-136 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení před soudem prvního stupně 7.700,- Kč a na nákladech odvolacího řízení 11.600,- Kč, obojí k rukám advokáta. Odvolací soud vycházel ze zjištění, že „žalobce pracoval pro žalovanou ode dne 13.6.2001, ode dne 13.12.2001 vykonával funkci jednatele a statutárního orgánu žalované, z níž byl rozhodnutím společníků mimo valnou hromadu dne 4.1.2005 odvolán“, a že „za činnost, kterou začal vykonávat 13.6.2001, mu byla poskytována odměna, jejíž výše se nezměnila ani po jmenování jednatelem“. Vzhledem k tomu, že z provedeného dokazování vyplynulo, že „žalobce byl přijat do žalované společnosti za účelem, aby vykonával funkci jednatele této společnosti“, avšak tuto funkci „mohl oficiálně vykonávat“ až poté, co mu uplynula lhůta stanovená v ujednání o konkurenční doložce z předchozího zaměstnání (do té do mohl tuto funkci vykonávat „pouze neoficiálně“), odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně „hodnotil činnost žalobce pro žalovanou v období od 13.6.2001 do 13.12.2001 jako faktický pracovní poměr ve smyslu dosavadní judikatury“, pro který „neplatí ustanovení zákoníku práce o skončení pracovního poměru a který skončil jmenováním žalobce do funkce jednatele žalované“. Námitku žalobce, že došlo ke vzniku pracovního poměru konkludentně, odmítl s odůvodněním, že „podmínkou, aby právní úkon vznikl konkludentně je, aby obě strany byly s takovým právním úkonem srozuměny“. V daném případě však žalovaná přijala žalobce do funkce jednatele, kterou „pouze z důvodů na jeho straně nemohl v období od 13.6.2001 do 13.12.2001 vykonávat“, a proto listinu ze dne 13.6.2001, jíž se žalobce „pokusil sám sebe jmenovat do funkce ředitele žalované, aniž by v této době již byl jednatelem“, odvolací soud „hodnotil jako absolutně neplatný právní úkon“. Protože za tohoto stavu žalobce „nebyl v pracovním poměru u žalované“, nýbrž „všechny činnosti žalobce pro žalovanou spadaly pod funkci jednatele (po jeho zápisu do obchodního rejstříku „nedošlo ke změně, ale pouze k tomu, že byl též oprávněn zastupovat žalovanou navenek“), dospěl odvolací soud k závěru, že předmětné rozvázání pracovního poměru žalobce „je zcela bez významu“ a že žalobce „není ve věci aktivně věcně legitimován, neboť neplatnosti rozvázání pracovního poměru se může domáhat pouze zaměstnanec, tedy osoba, jejíž pracovní poměr vůči druhému účastníkovi řízení skutečně vznikl“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. S poukazem na judikaturu dovolacího soudu namítal, že se mu „jeví zcela neudržitelným“ právní závěr odvolacího soudu o tom, že mezi účastníky nedošlo ke vzniku pracovního poměru. Podle názoru dovolatele odvolací soud „nerespektuje objektivní zjištění soudu prvního stupně“, z nichž je zřejmé, že v daném případě „nastaly skutečnosti, s nimiž právní norma vznik pracovního poměru spojuje“, jestliže mezi účastníky „nebylo sporu o tom“, jaký druh práce má žalobce vykonávat, kde ji má vykonávat a od kdy ji má vykonávat (§68 ve spojení s §29, §32 a §240 odst. 1, §242 odst. 2 zák. práce)“. Provedeným dokazováním „bylo jednoznačně prokázáno“, že žalobce pro žalovanou vykonával od 13.6.2001 v pracovním poměru činnost ředitele žalované a od 13.12.2001, tedy po odchodu dosavadního jednatele Ing. M. K., započal vedle činnosti ředitele vykonávat i funkci jednatele žalované. Za tohoto stavu, kdy „práce žalobce jakožto ředitele nezahrnovala výkon činnosti statutárního orgánu“, nelze – jak k tomu „podle ustálené judikatury“ dospívá dovolatel – „považovat ujednání o pracovněprávním vztahu účastníků za neplatné“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř dovolání přípustné, přezkoumal napadený měnící rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Žalobce v dovolání – jak se podává z jeho obsahu - zpochybňuje závěr odvolacího soudu o tom, že mezi účastníky nevznikl pracovní poměr, který lze rozvázat okamžitým zrušením nebo výpovědí.
Tuto právní otázku, která je rozhodující pro konečné posouzení dané věci, je třeba i v současné době posuzovat podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.3.2002, tj. přede dnem, než nabyl účinnosti zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích) (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) - dále jen „zák. práce“.
V soudní praxi nejsou pochybnosti o tom, že činnost statutárního orgánu obchodní společnosti s ručením omezeným nevykonává fyzická osoba v pracovním poměru, a to ani v případě, že není společníkem, přičemž právní předpisy ani povaha společnosti s ručením omezeným nebrání tomu, aby jiné činnosti pro tuto obchodní společnost vykonávaly fyzické osoby na základě pracovněprávních vztahů, pokud náplní pracovního poměru (nebo jiného pracovněprávního vztahu) není výkon činnosti statutárního orgánu (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21.4.1993, sp. zn. 6 Cdo 108/92, který byl uveřejněn pod č. 13 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995). Odvolacímu soudu lze proto přisvědčit, že z hlediska vzniku pracovního poměru mezi účastníky není významné, že na základě rozhodnutí tehdejšího jediného společníka žalované T. H. byl žalobce od 13.12.2001 (namísto současně odvolaného Ing. M. K.) jmenován do funkce jednatele žalované společnosti a tuto funkci vykonával až do 4.1.2005, kdy rozhodnutím společníků mimo valnou hromadu byl z této funkce odvolán. Závěr odvolacího soudu o tom, že kromě vztahu vzniklého mezi žalobcem a žalovanou z plnění funkce jednatele neexistoval mezi účastníky platně sjednaný pracovněprávní vztah a že je třeba hodnotit „činnost žalobce pro žalovanou v období od 13.6.2001 do 13.12.2001 jako faktický pracovní poměr“, však sdílet nelze.
Zaměstnanec se v pracovním poměru podílí svou prací za mzdu podle pokynů zaměstnavatele na plnění jeho úkolů. Pracovní poměr se zakládá smlouvou mezi zaměstnavatele a zaměstnancem, volbou nebo jmenováním (srov. §27 odst. 2, 3 a 4 zák. práce). Jmenováním se pracovní poměr zakládá u vedoucích zaměstnanců, jmenovaných do funkce podle zvláštních předpisů a u vedoucích zaměstnanců vymezených v ustanovení §27 odst. 5 zák. práce, které do funkce jmenuje u zaměstnavatele, který je právnickou osobou, statutární orgán a u zaměstnavatele, který je fyzickou osobou, zaměstnavatel (srov. §27 odst. 4 zák. práce).
Podle ustálené judikatury o tzv. faktický pracovní poměr se jedná za situace, kdy fyzická osoba sice začala pro zaměstnavatele s jeho souhlasem pracovat, avšak v důsledku toho, že pracovní smlouva nebyla sjednána (jmenování nebylo učiněno) platně, nebyl zde právní úkon ve smyslu ustanovení §27 zák. práce způsobilý založit pracovní poměr. Pouze v případě, jestliže pracovní smlouva není sjednána (jmenování není učiněno) platně (kupř. proto, že v rozporu se zákonem byl se ženou sjednán druh práce ženám zakázaný - srov. §150 zák. práce), nemůže vzniknout pracovní poměr jako vzájemně provázaný komplex práv a povinností, nýbrž jen dílčí (právem neaprobovaný) faktický vztah, jehož vypořádání se řídí pracovněprávními předpisy (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7.5.2003, sp. zn. 21 Cdo 2287/2002), a který není třeba rozvazovat, protože právně neexistuje (srov. Sborník III „Nejvyšší soud v občanském soudním řízení a v některých věcech pracovněprávních, občanskoprávních a rodinněprávních“, SEVT, Praha, 1980).
S odvolacím soudem lze souhlasit v tom, že rozpor se zákonem nepochybně představuje i situace, kdy jednatel (případně vedoucí zaměstnanec oprávněný jednat za zaměstnávající obchodní společnost v pracovněprávních vztazích – srov. §9 odst. 1 zák. práce) uzavřel jménem společnosti s ručením omezeným pracovní smlouvu (případně manažerskou smlouvu, jíž se v právní praxi obvykle rozumí smlouva uzavřená mezi zaměstnavatelem a vedoucím zaměstnancem, u něhož pracovní poměr vzniká jmenováním nebo volbou a který se podílí na vrcholných stupních řízení u zaměstnavatele, jejímž předmětem je úprava mzdových a jiných podmínek, za kterých tento vedoucí zaměstnanec koná svou funkci), při níž druhou smluvní stranou je sám tento jednatel (případně tento vedoucí zaměstnanec) jako fyzická osoba. Rozdílnost zájmů zaměstnavatele a zaměstnance při uzavření smlouvy, která směřuje ke vzniku pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu, k jejich změně nebo zániku, totiž zpravidla vylučuje, aby jménem zaměstnavatele učinila takový právní úkon stejná fyzická osoba, která je druhým účastníkem smlouvy jako zaměstnanec, neboť nemůže odpovídajícím způsobem „současně“ hájit své zájmy jako zaměstnance a zájmy společnosti jako zaměstnavatele (k tomu srov. obdobně odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17.11.1998, sp. zn. 21 Cdo 11/98, uveřejněný pod č. 63 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999). Stejně tak je třeba považovat za odporující zákonu, jestliže jmenovací listina byla za zaměstnavatele, který je právnickou osobou, podepsána jiným orgánem (osobou), než která k tomu byla ve smyslu ustanovení §9 odst. 1 a 2 zák. práce oprávněna.
Odvolací soud však ve svých úvahách opomíjí, že, i když je zaměstnavatel povinen uzavřít pracovní smlouvu písemně (§32 odst. 1 věta první zák. práce) a taktéž pro jmenování do funkce předpokládá zákoník práce písemnou formu (§68 a §32 odst. 1 věta první zák. práce), nezakládá případný nedostatek písemné formy pracovní smlouvy ani nedodržení písemné formy v případě jmenování – vzhledem k ustanovení §242 odst. 2 zák. práce – neplatnost právního úkonu. Pracovní smlouva je tedy platná i tehdy, byla-li uzavřena jen ústně, případně pouze konkludentně (srov. závěry býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 2.8.1971, sp. zn. Cpjf 19/71, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 68, ročník 1971, s. 203). Uvedené platí i pro založení pracovního poměru jmenováním, s tím, že platný vznik pracovního poměru jmenováním je rovněž podmíněn souhlasem fyzické osoby se svým jmenováním (fyzická osoba může být zaměstnávána jen se svým souhlasem - srov. §7 odst. 1 zák. práce), který taktéž může být projeven jakoukoliv formou, ať již výslovně, nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co chtěl účastník projevit (k tomu srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8.1.2003, sp. zn. 21 Cdo 1912/2001, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí stanovisek pod č. 73, ročník 2003).
Z uvedeného je zřejmé, že pro úsudek, zda došlo mezi účastníky k uzavření pracovní smlouvy, není rozhodující, jak je právní úkon (projev vůle) označen, ani jak je účastníkem subjektivně hodnocen, nýbrž významné je - bez ohledu na to, jak účastníci následně hodnotí své právní postavení - toliko objektivní zjištění, zda a kdy nastaly takové skutečnosti, s nimiž právní norma vznik tohoto dvoustranného právního úkonu spojuje. Protože v pracovní smlouvě je zaměstnavatel povinen se zaměstnancem dohodnout druh práce, na který je zaměstnanec přijímán, místo výkonu práce (obec a organizační jednotku nebo jinak určené místo) a den nástupu do práce (§29 odst. 1 zák. práce), je pracovní smlouva uzavřena, jakmile se účastníci shodli na obsahu těchto podstatných (esenciálních) náležitostí, tj. lze-li úspěšně dovodit, že souhlasný projev vůle směřující k uzavření pracovního poměru byl dovršen akceptací třeba i mlčky učiněné oferty. Obdobně pak - jak vyplývá ze shora podaného výkladu - pro posouzení, zda došlo ke jmenování do funkce, jež je jmenováním obsazována, není významné, zda pro uvedenou funkci existuje jmenovací listina či nikoli, ani jaké jsou subjektivní představy účastníků o povaze jejich vztahu; rozhodující v tomto směru je posouzení obsahu (výklad) projevu vůle, tedy zjištění, co bylo každým z účastníků skutečně - třeba i konkludentně - projeveno (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8.3.2005, sp. zn. 21 Cdo 2137/2004, uveřejněného v časopise Soudní judikatura roč. 2005, pod č. 75).
Interpretují-li účastníci – tak jako v projednávané věci - ve svých přednesech či výpovědích v průběhu řízení projev vůle odlišným způsobem, pak taková situace neznamená, že obsah projevené vůle nelze zjistit, neboť zájmy a postoje účastníků v průběhu soudního řízení již nemusejí odpovídat jejich původní vůli, kterou projevili. V takovém případě se soud musí pokusit tento nesoulad odstranit výkladem projevu vůle.
Projev vůle je vždy třeba vykládat tak, jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá pravidlům slušnosti a občanského soužití (§240 odst. 3 zák. práce). Protože vůle je jevem psychického nitra člověka, a tudíž sama o sobě není navenek zřejmá, může mít význam jen tehdy, je-li vyjádřena navenek (objektivizována) prostřednictvím jejího projevu tak, aby byla seznatelná jiným subjektům, tj. zpravidla těm fyzickým nebo právnickým osobám, jimž je adresována. Podle vyjadřovacích prostředků - jak z výše uvedeného vyplývá - je kromě výslovného projevu (včetně projevu písemného) právem aprobován i projev učiněný mlčky (konkludentně), tj. jakýkoli nevýslovný projev, který s přihlédnutím ke všem okolnostem případu vylučuje pochybnosti o tom, jaká vůle je tímto způsobem projevována. Právní úkony vyjádřené konkludentně (per facta concludentia) jsou interpretovatelné především podle toho, co konkrétní způsob jejich vyjádření obvykle znamená (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11.10.2004, sp. zn. 21 Cdo 1299/2004).
Uvedené vztaženo na posuzovaný případ znamená, že - i když žalobce dne 13.6.2001 v rozporu se zákonem sám sebe jmenoval do funkce ředitele žalované společnosti a pro tuto funkci uzavřel sám se sebou manažerskou smlouvu, a z tohoto jmenování jako takového tedy vycházet nelze - z obsahu spisu vyplývá, že od 13.6.2001 žalobce tuto funkci pro žalovanou skutečně vykonával, a to s vědomím tehdejšího statutárního zástupce žalované Ing. M. K. (který ve své svědecké výpovědi před soudem prvního stupně dne 19.1.2006 - mimo jiné - uvedl, že „po dobu mého jednatelství byl výkonným ředitelem společnosti žalobce“), a že za výkon funkce pobíral žalobce mzdu. Ze samotné listiny ze dne 1.3.2005 obsahující předmětnou výpověď a okamžité zrušení pracovního poměru žalobce ostatně vyplývá, že žalovaná takto k žalobci zřejmě po celou dobu přistupovala, jestliže zde - kromě jiného - uvádí, že žalobce byl u ní „od počátku (13.6.2001) činný na základě „Contract of the Position of Managing Director“, a že „z důvodu opatrnosti ho s okamžitou účinností odvolává z funkce ředitele společnosti“. Tyto vnější skutkové okolnosti nelze interpretovat jinak, než že žalovaná měla vůli, aby žalobce uvedenou funkci zastával, a žalobce, jak vyplývá z toho, že funkci fakticky vykonával, se svým jmenováním do této funkce jako takovým souhlasil. Za tohoto stavu je proto odůvodněn závěr, že od 13.6.2001 existoval mezi účastníky pracovní poměr, který trval nejen po dobu, kdy žalobce „z důvodů na jeho straně nemohl vykonávat funkci jednatele žalované“.
Žalobce byl jmenován jednatelem rozhodnutím tehdejšího jediného společníka žalované ze dne 13.12.2001 a stal se tedy statutárním orgánem společnosti (srov. §133 obch. zák.). Činnost statutárního orgánu obchodní společnosti s ručením omezeným – jak již bylo uvedeno výše - fyzická osoba nevykonává v pracovním poměru, a to ani v případě, že není společníkem. Vzhledem k tomu je pro další posouzení projednávaného případu podstatné, zda (byť i konkludentně) nedošlo v souvislosti s tímto jmenováním nebo i někdy později k rozvázání pracovního poměru uzavřeného od 13.6.2001. Zjištění v tomto směru je významné z toho důvodu, že o neplatnosti rozvázání pracovního poměru na základě žaloby podle ustanovení §64 zák. práce lze rozhodnout – jak z povahy věci vyplývá – jen, jestliže zde je pracovní poměr jako takový [v opačném případě by bylo možné rozhodnout o požadovaném určovacím výroku jen za podmínek upravených ustanovením §80 písm. c) o.s.ř. – srov. kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.9.2006, sp. zn. 21 Cdo 2137/2005]. Bude-li zjištěno, že pracovní poměr účastníků trval ke dni 1.3.2005, kdy společník žalované adresuje žalobci svůj zrušovací projev, bude třeba přihlédnout k tomu, že společník společnosti s ručením omezeným nemůže jednat za společnost navenek, neboť právní úkony v pracovněprávních vztazích u zaměstnavatele, který je právnickou osobou, lze činit jen za podmínek ustanovení §9 zák. práce. Jestliže odvolací soud v projednávané věci dospěl k odlišnému právnímu závěru, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení §243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1, §243d odst. 1 část věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. února 2010
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý , v. r.
předseda senátu