ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.4736.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 4736/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce V. R., zastoupeného JUDr. Zuzanou Běťákovou, advokátkou se sídlem v Novém Jičíně, K Nemocnici č. 18, proti žalovanému ON SEMICONDUCTOR CZECH REPUBLIC, s. r. o., právní nástupce se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, 1. máje č. 2230, IČO 26821532, zastoupenému JUDr. Jiřím Sobčíkem, advokátem se sídlem v Ostravě 1, Nádražní č. 166, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 16 C 105/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. června 2009, č. j. 16 Co 257/2008-299, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.610,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jiřího Sobčíka, advokáta se sídlem v Ostravě 1, Nádražní č. 166.
Odůvodnění:
Dovolání žalobce proti výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 6. 2009, č. j. 16 Co 257/2008-299, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně, pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 3. 6. 2008, č. j. 16 C 105/2005-194, ve znění usnesení ze dne 7. 7. 2008, č. j. 16 C 105/2005-209, ve věci samé (ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 9. 2. 2005), není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád [ve znění do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony)], a to proto, že soud prvního stupně v rozsudku ze dne 3. 6. 2008, č. j. 16 C 105/2005-194, ve znění usnesení ze dne 7. 7. 2008, č. j. 16 C 105/2005-209, rozhodl stejně jako ve svém předchozím rozsudku ze dne 17. 1. 2006, č. j. 16 C 105/2005-54, který byl zrušen usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 8. 2006, č. j. 16 Co 229/2006-98 (v obou případech žalobu o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru zamítl), a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
V projednávané věci byla předmětem přezkumu soudů výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2006, tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce).
Jak správně uvedl odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 28. 8. 2006, č. j. 16 Co 229/2006-98, při posuzování platnosti výpovědi podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d) zák. práce je podstatné, zda je zaměstnanec způsobilý konat dosavadní práci vzhledem ke svému zdravotnímu stavu. Objektivizaci vztahu práce, kterou dosud vykonával, ke zdravotnímu stavu zaměstnance, svěřuje zákon odbornému posouzení [srov. slova „…podle lékařského posudku nebo rozhodnutí orgánu státní zdravotní správy nebo sociálního zabezpečení…“ v §46 odst. 1 písm. d) zák. práce], ze kterého musí vyplývat jednoznačný závěr, že zaměstnanec pozbyl dlouhodobě způsobilost konat dále dosavadní práci. Lékařské posudky vydávají zařízení závodní preventivní péče prostřednictvím lékařů nebo klinických psychologů, a to na základě posouzení zdravotního stavu pacienta . Přezkoumání správnosti tohoto rozhodnutí se lze domáhat postupem podle ustanovení §77 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu (ve znění pozdějších změn a doplňků). Judikatura soudů proto již dříve - mimo jiné - dovodila, že soud v občanském soudním řízení z „lékařského posudku nebo rozhodnutí orgánu státní zdravotní správy vychází (§135 odst. 2 o. s. ř.)“, že „nestačí pouhé doporučení lékaře, nýbrž jde o posudek“, který musí „v době výpovědi již existovat“ a „musí konstatovat nemožnost dalšího konání dosavadních prací zaměstnancem“, že „dodatečné doplňování posudku poté, co byl učiněn projev vůle směřující ke skončení pracovního poměru, není možné, zejména v občanském soudním řízení“, a že soud v občanském soudním řízení „nemůže dát přezkoumat znalcem lékařský posudek, popř. rozhodnutí“, neboť „důvodem výpovědi není pouze zdravotní stav zaměstnance sám o sobě, ale tento stav zjištěný lékařským posudkem“ (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 9. 2004, sp. zn. 21 Cdo 966/2004, nebo ze dne 16. 11. 2006, sp. zn. 21 Cdo 385/2006). Názor, podle kterého se „nelze vyhýbat zkoumání správnosti obsahu posudku“, že „ve sporném řízení je třeba s takovým posudkem nakládat jako s kterýmkoliv jiným skutkovým podkladem, neboť není nadán presumpcí správnosti, a soud proto nemůže z jeho obsahu vycházet ve smyslu §135 odst. 2 o. s. ř.“, a že „každopádně jde jen o jeden z řady podkladů pro vydání soudního rozhodnutí“, pomíjí a ve své podstatě zpochybňuje zásady, na nichž spočívá úprava pracovněprávních vztahů. Znemožňuje totiž, aby jak zaměstnavatel, tak zaměstnanec reagovali způsobem v zákoníku práce předvídaným (přeložením zaměstnance na jinou práci, dáním výpovědi z pracovního poměru nebo okamžitým zrušením pracovního poměru) na zjištění o zdravotním stavu zaměstnance, neboť předpokládá, že teprve v soudním řízení o určení neplatnosti uvedených pracovněprávních úkonů bude napevno postaveno, zda již v době, kdy byl lékařský posudek vydán byl skutečně zdravotní stav zaměstnance podkladem pro zákoníkem práce předvídaný (a požadovaný) pracovněprávní úkon; tím vnáší do pracovněprávních vztahů nežádoucí nejistotu ke škodě obou účastníků pracovněprávních vztahů. I když v projednávané věci odvolací soud z naposled uvedeného (nesprávného) názoru vycházel, nemělo to na správnost jeho rozhodnutí vliv, neboť i tak dospěl (po jeho přezkoumání) k závěru, že původní lékařský posudek odpovídal tehdejšímu zdravotnímu stavu žalobce.
Dovolatel sice v dovolání uvádí, že uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání - srov. §41 odst. 2 o. s. ř.) je však zřejmé, že zejména nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž odvolací soud vychází. Podstatou všech jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil (zejména znalecké posudky znalců PhDr. Jana Vašíčka, prof. MUDr. Karla Urbánka, CSc., a Fakultní nemocnice Královské vinohrady ve vztahu ke zdravotnímu stavu žalobce a k lékařskému posudku MUDr. Kiriapulose ze dne 13. 1. 2005), přičemž nabízí své vlastní, od odvolacího soudu odlišné, hodnocení provedených důkazů. Námitky dovolatele v tomto směru tedy nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř (srov. právní názory vyjádřené např. v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006).
Obstát nemůže ani námitka o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ve vztahu k ustanovení §48 odst. 1 písm. e) zák. práce (dovolatel nesprávně uvádí ustanovení „§47 odst. 1 ZP“ a „§48 odst. 1 písmeno 6 ZP“), neboť ustanovení §48 odst. 1 písm. e) zák. práce dopadá na případy dočasné nezpůsobilosti pro noční práci, zatímco podle lékařského posudku MUDr. Kiriapulose ze dne 13. 1. 2005 ztratil žalobce tuto způsobilost dlouhodobě.
Protože dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky je – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému náklady (spojené s jeho vyjádřením k dovolání), které v rozsahu, v jakém byly potřebné k účelnému bránění jeho práva, spočívají v odměně za zastupování advokátem ve výši 1.875,- Kč [srov. §7 písm. c), §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), tedy celkem 2.175,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalovaného advokát JUDr. Jiří Sobčík osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které žalovanému za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad podle sazby daně z přidané hodnoty [20% - srov. §47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], tedy částka ve výši 435,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. uložil, aby tyto náklady žalovanému nahradil; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o. s. ř. je žalobce povinen náhradu nákladů řízení v celkové výši 2.610,- Kč zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. prosince 2010
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu