ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.4989.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 4989/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Bc. P. J. B. , zastoupeného JUDr. Martinem Pavlíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí č. 66/808, proti žalované Allianz pojišťovně, a.s. se sídlem v Praze 8, Ke Štvanici č. 656/3, IČO 47115971, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 10 C 353/2008, o dovolání žalobce rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. května 2009 č.j. 68 Co 122/2009-66, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o.s.ř.) :
Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25.5.2009 č.j. 68 Co 122/2009-66, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 11.11.2008 č.j. 10 C 353/2008-45 ve věci samé [tj. ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že výpověď z pracovního poměru daná žalobci dopisem žalované ze dne 25.2.2008, je neplatná], není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce - vzhledem k tomu, že v dovolání byly uplatněny (jak vyplývá z jeho obsahu – srov. §41 odst. 2 o.s.ř.) dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. - zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. [srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, podle něhož k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto, a obdobně též právní názor vyjádřený v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7.3.2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006].
I když žalobce v dovolání uvedl, že „zásadně nesouhlasí s právním posouzením věci tak, jak k němu dospěl soud prvního i druhého stupně“, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž že vytýká odvolacímu soudu vadu řízení, „která znamená porušení práva žalobce na spravedlivý proces“ (jestliže odvolací soud „odmítl provést důkaz účastnickým výslechem žalobce“ a rozhodl tak podle názoru dovolatele „na základě neúplného zjištění skutkového stavu věci“), a dále že podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž vychází závěr odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) o tom, že žalobce jednáním vytčeným ve výpovědi „porušil zákaz vyslovený v ust. §304 odst. 1 zák. práce“, neboť vedle svého zaměstnání vykonávaného v pracovněprávním vztahu u žalované vykonával výdělečnou činnost (jako jednatel a společník obchodní společnosti Bakeš s.r.o.), která je shodná s předmětem činnosti žalované, bez jejího předchozího souhlasu. Podstatou námitek dovolatele je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak provedené důkazy hodnotil, a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatele pro posouzení věci významné. Dovolatel současně na rozdíl od skutkových zjištění soudů obou stupňů (že předmět činnosti žalované, která vykonává „pojišťovací činnost“, a předmět činnosti obchodní společnosti Bakeš s.r.o., která mj. „poskytuje pojišťovací a makléřské služby“, „je shodný“) v dovolání předestírá vlastní (opačné) skutkové závěry (že „žalovaná má jiný předmět činnosti než Bakeš, s.r.o., kde je žalobce jednatelem“, a že shodnost předmětu podnikání uvedených subjektů „nepřichází v úvahu“), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že „vzhledem k rozdílným předmětům činnosti nemohl být naplněn výpovědní důvod tak, jak dovozuje odvolací soud“). Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující.
Poukazuje-li dovolatel ve prospěch svých úvah o rozdílnosti jeho výdělečné činnosti s předmětem činnosti žalované na skutečnost, že činnost žalované (jako pojišťovny) je regulována jiným právním předpisem než činnost obchodní společnosti Bakeš s.r.o. (jako pojišťovacího zprostředkovatele), potom opomíjí, že podstatným z tohoto hlediska je vlastní obsah porovnávaných činností, tedy skutečnost, že předmětem činnosti žalované (jak je zapsán v obchodním rejstříku) je v rámci pojišťovací činnosti rovněž „zprostředkovatelská činnost podle zákona o pojišťovnictví“, která je obsahově shodná (v obou případech se jedná o odbornou činnost směřující k uzavírání pojistných nebo zajišťovacích smluv a činnosti s tím související) s „pojišťovacími a makléřskými službami dle zákona č. 38/2004 Sb.“, které (podle zápisu v obchodním rejstříku) poskytuje obchodní společnost Bakeš s.r.o. jako pojišťovací zprostředkovatel. V tomto směru neobstojí ani námitka dovolatele, že se odvolací soud „měl zabývat i vlastní činností žalobce z titulu jeho pracovní pozice“, neboť pro posouzení shodnosti výdělečné činnosti s předmětem činnosti zaměstnavatele není rozhodující – jak se dovolatel mylně domnívá - vlastní pracovní činnost, kterou zaměstnanec pro zaměstnavatele vykonává; shodnost výdělečné činnosti se vztahuje – jak výslovně vyplývá z ustanovení §304 odst. 1 zák. práce – k předmětu činnosti zaměstnavatele a nikoli k druhu práce, který má zaměstnanec uveden v pracovní smlouvě.
Protože námitky žalobce uplatněné v dovolání nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 3 a §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těchto dovolacích důvodů přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, případně že řízení trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá – jak uvedeno výše – přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. prosince 2010
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu