ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.5217.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 5217/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného ve věci dědictví po V. Z., za účasti 1) F. Z. , zastoupeného advokátem, 2) Františka Zemana ,zastoupeného advokátem, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 59 D 1642/2002, o dovolání F. Z., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. května 2008, č. j. 18 Co 21/2008-954, takto:
I. Dovolání F. Z., se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Řízení o dědictví po V. Z., zemřelé (dále též jen „zůstavitelka“), bylo zahájeno usnesením vydaným Městským soudem v Brně dne 27.9.2002, č.j. 59 D 1642/2002-5. Provedením úkonů v řízení o dědictví po zůstavitelce byla pověřena notářka v B. (§38 o.s.ř.).
Městský soud v Brně usnesením ze dne 30.9.2004, č.j. 59 D 1642/2002-380, stanovil obvyklou cenu majetku ve společném jmění zůstavitelky a jejího manžela F. Z., částkou 511.802,- Kč, a určil, které „z věcí ve společném jmění manželů náleží do dědictví“ a které „naproti tomu do dědictví nenáleží, ale zůstávají pozůstalému manželovi“. Uvedl, že „byt – jednotka číslo 1765/3 v domě číslo popisné 1765 na pozemku parcelní číslo 4509/1 a na pozemku parcelní číslo 4509/2 zapsaná v listě vlastnictví číslo 7014 pro katastrální území Ž., obec B., okres B. – m. včetně podílu ideálních 73/477 na společných částech domu číslo popisné 1765 a na pozemku parcelní číslo 4509/1 zastavěná plocha a nádvoří zapsaných v listě vlastnictví 6016 pro totéž katastrální území, hotovost ve výši 59.904,- Kč a další zařízení bytu v B., chaty evidenční číslo 98 v k.ú. H. jsou mezi účastníky sporné, do společného jmění manželů se nezahrnují“ a že „v souladu s ustanovením §175l odst. 1 o.s.ř. konstatuje spornost a dále k těmto položkám nepřihlíží“.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 8.8.2005, č.j. 18 Co 229/2004-433, usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vycházel ze závěru, že „pokud jde o byt – jednotku č. 1765/3 v domě č.p. 1765 v k.ú. Ž., včetně pozemku a podílu na společných prostorách, o nichž pozůstalý syn F. Z. tvrdí, že by měly náležet do majetku v SJM, z obsahu spisu zatím nevyplývá, že by mezi účastníky šlo o spor ohledně skutkových zjištění“; že „jde o rozdílné právní hodnocení jinak skutkově nesporného stavu“; že „za této situace pak není možné postupovat ohledně tohoto majetku dle §175l odst. 1 o.s.ř., ale soud prvního stupně musí sám po právní stránce zjištěné skutečnosti zhodnotit jako předběžnou otázku a rozhodnout, zda uvedený majetek tvoří součást společného jmění manželů či nikoliv“.
Městský soud v Brně usnesením ze dne 16.10.2007, č.j. 59 D 1642/2002-847, stanovil obvyklou cenu majetku ve společném jmění zůstavitelky a jejího manžela částkou 541.943,- Kč, a určil, které „z věcí ve společném jmění manželů náleží do dědictví“ a které „naproti tomu do dědictví nenáleží a zůstávají ve výlučném vlastnictví pozůstalého manžela“. Uvedl, že „ohledně bytu číslo 765/3 v budově č.p. 1765 postavené na pozemku p.č. 4509/1 a p.č. 4509/2 s podílem id. 73/477 na společných částech této budovy a pozemku p.č. 4509/1, vše v obci Brno a k.ú. Ž., je mezi účastníky sporné, zda se jedná o majetek náležející ke dni úmrtí zůstavitelky do jejich společného jmění manželů“; že „má v této věci za prokázané, že pozůstalému manželovi vzniklo přede dnem 1.4.1964 jako členovi družstva právo na užívání družstevního bytu a že jako individuální člen družstva se pak dnem 1.4.1964 stal se zůstavitelkou společným uživatelem předmětného bytu (§501 tehdy platného občanského zákoníku), k němuž však nevzniklo zůstavitelce společné členství“; že „při převodu předmětného družstevního bytu do vlastnictví smlouvou ze dne 10.7.2000 bylo postupováno podle zákona č. 72/1994 Sb., a to k převodu bytu osobě, která byla členem družstva“; že „při zjištění, že zůstavitelce s pozůstalým manželem nevzniklo společné členství v družstvu M., stavební bytové družstvo, pak bytová jednotka číslo 765/3 v budově č.p. 1765 postavené na pozemku p.č. 4509/1 a p.č. 4509/2 s podílem id. 73/477 na společných částech této budovy a pozemku p.č. 4509/1, vše v obci B. a k.ú. Ž., nebyla ke dni úmrtí zůstavitelky součástí společného jmění s pozůstalým manželem“.
K odvolání F. Z., Krajský soud v Brně usnesením ze dne 15.5.2008, č.j. 18 Co 21/2008-954, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Uvedl, že „při právním posouzení mezi účastníky řízení sporné otázky členství v bytovém družstvu je podstatné to, že před 1.4.1964, kdy nabyl účinnosti zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, neexistoval institut společného členství manželů v bytovém družstvu, ale jen členství individuální“; že „třebaže zákon č. 40/1964 Sb. s účinností od 1.4.1964 institut společného členství manželů v bytovém družstvu založil, na individuálním členství jednoho z manželů, které vzniklo před 1.4.1964, byť se tak stalo za trvání manželství, se ničeho nezměnilo“; že „ustanovení §498 zákona č. 40/1964 Sb. totiž stanovilo, že pokud není dále uvedeno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní vztahy vzniklé před 1. dubnem 1964, vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před 1. dubnem 1964, se však posuzují podle dosavadních předpisů“; že „jestliže byl F. Z. st. individuálním členem stavebního bytového družstva pracovníků ve stavebnictví n.p. P. s. B. (sloučeného ke dni 30.11.1973 s dalšími družstvy, po poslední změně názvu od 1.10.1975 M., stavební bytové družstvo), splňoval pouze on předpoklady zákona č. 72/1994 Sb. pro převod bytové jednotky do vlastnictví“; že „bytová jednotka číslo 765/3 v budově č.p. 1765, postavené na pozemku p.č. 4509/1 a p.č. 4509/2, s podílem id. 73/477 na společných částech této budovy a pozemku p.č. 4509/1, v k.ú. Židenice, nebyla ke dni úmrtí zůstavitelky součástí společného jmění zůstavitelky s pozůstalým manželem F. Z.“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal F. Z. dovolání. Uvedl, že „manželství zůstavitelky a pozůstalého manžela bylo uzavřeno v roce 1956“; že „po celou dobu trvání manželství nebylo majetkové společenství manželů zúženo nebo soudem zrušeno“; že „předmětný byt spolu s podílem na společných částech domu a pozemku patří do společného jmění manželů“; že „jakýkoli jiný výklad by odporoval elementárnímu chápání společného jmění manželů a vedl by ke zcela neodůvodněnému znevýhodnění a poškozování druhého manžela, který v důsledku předchozí právní úpravy nebyl členem družstva“; že „převodem jednotky do vlastnictví pouze člena družstva, který členství nabyl prokazatelně za trvání manželství, a nikoliv rovněž na jeho manžela, je tak pouze formálně vyhověno nedokonalosti zákona“; že „pokud by se snad dovolací soud neztotožnil s uvedenou argumentací, že předmětný byt je součástí společného jmění manželů zůstavitelky V. Z. a pozůstalého manžela F. Z., bylo by možné vycházet ze zastávaného právního názoru, že členský podíl byl součástí společného jmění (za situace, jaká je v předmětné věci) a pokud za tento členský podíl nabyl jeden z manželů, který byl individuálním členem družstva, bytovou jednotku do vlastnictví, je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho majetek“; že „rovněž nelze bez dalšího souhlasit s tím, že odvolací soud dospěl k jednoznačnému závěru, že zůstavitelka nebyla členkou bytového družstva“; že „správné by tedy bylo, aby i v případě, že jeden z manželů se stal členem bytového družstva před 1.4.1964, došlo i za účinnosti občanského zákoníku od 1.4.1964 k založení společného členství v družstvu oběma manželů, neboť jen takovýto právní názor může poskytovat ochranu majetkovým zájmům druhého manžela a nebýt v rozporu s dobrými mravy“; že „dalším důvodem jeho dovolání je rovněž skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování“; že „do společného jmění manželů zůstavitelky V. Z. a pozůstalého manžela F. Z. nebyly zařazeny i další věci, které v průběhu řízení uváděl, zejména osobní automobil R., zařízení bytu, garáže a dílny v domě O. Š., B., vklady do podnikání“; že „řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to tím, že se soud nezabýval dalším dokazováním v tomto směru“. Navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání F. Z., uvedl zejména, že „zemřelá V. Z. věděla, že není členkou bytového družstva a že se členkou mohla kdykoliv stát“ a že „právní názor pozůstalého syna F. Z. mladšího vyjádřený v dovolání a spočívající v podstatě v tom, že by družstevní byt bylo lze převést také na nečlena družstva, by znamenal zcela evidentní porušení zákona, v tomto případě zákona č. 72/94 Sb.“. Navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Dovolání je také přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil, anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jestliže dovolání není jinak přípustné a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení má po právní stránce zásadní význam, a to v případech, kdy usnesením odvolacího soudu bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení, o zamítnutí návrhu na změnu rozhodnutí podle ustanovení §235h odst. 1 věty druhé o.s.ř., ve věci konkursu a vyrovnání, o žalobě pro zmatečnost, o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, ve věci udělení příklepu ve výkonu rozhodnutí, o rozvrhu rozdělované podstaty ve výkonu rozhodnutí nebo o povinnostech vydražitele uvedeného v ustanoveních §336m odst. 2 (§336n) a v §338za o.s.ř. (§238 a §238a o.s.ř.).
Dovolání je rovněž přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží [§239 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jímž bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení §107 odst. 5 o.s.ř., o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle ustanovení §107a o.s.ř., o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení §92 odst. 1 o.s.ř. a o záměně účastníka podle ustanovení §92 odst. 2 o.s.ř. [§239 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle ustanovení §104 odst. 1 o.s.ř. [§239 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení §107 odst. 5 o.s.ř., o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle ustanovení §107a o.s.ř., o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení §92 odst. 1 o.s.ř. a o záměně účastníka podle ustanovení §92 odst. 2 o.s.ř. [§239 odst. 2 písm. b) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby), ledaže by byl odmítnut návrh na předběžné opatření podle ustanovení §75a o.s.ř. [§239 odst. 3 o.s.ř.].
F. Z., dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné, neboť ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Přípustnost dovolání by tedy v této věci mohla být založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Podle ustanovení §175l odst. 1 o.s.ř., měl-li zůstavitel s pozůstalým manželem majetek ve společném jmění, soud rozhodne o obvyklé ceně tohoto majetku v době smrti zůstavitele a podle zásad uvedených v občanském zákoníku určí, co z tohoto majetku patří do dědictví a co patří pozůstalému manželovi. Závisí-li rozhodnutí na skutečnosti, která zůstala mezi pozůstalým manželem a některým z dědiců sporná, postupuje soud podle §175k odst. 3 o.s.ř.
Podle ustanovení §175k odst. 3 o.s.ř., jsou-li aktiva a pasíva mezi účastníky sporná, omezí se soud jen na zjištění jejich spornosti; při určení obvyklé ceny majetku, výše dluhů a čisté hodnoty dědictví, popřípadě výše jeho předlužení (k tomu srov. §175o odst. 1 o.s.ř.), k nim nepřihlíží.
Podle ustanovení §175y odst. 1 o.s.ř. nezařazení majetku nebo dluhů do aktiv a pasív dědictví v důsledku postupu podle §175k odst. 3 o.s.ř. nebo podle §175l odst. 1 věty druhé o.s.ř. nebrání účastníkům řízení, aby se domáhali svého práva žalobou mimo řízení o dědictví.
V řízení o dědictví je soud povinen zjistit zůstavitelův majetek a jeho dluhy a provést soupis aktiv a pasiv dědictví (§175m, věta první o.s.ř.). Na podkladě zjištění zůstavitelova majetku a jeho dluhů soud určí obvyklou cenu majetku, výši dluhů a čistou hodnotu dědictví, popřípadě výši jeho předlužení v době smrti zůstavitele (§175o odst. 1 o.s.ř.). Jsou-li však aktiva a pasiva mezi účastníky sporná, omezí se soud jen na zjištění jejich spornosti; při výpočtu čistého majetku k nim nepřihlíží (§175k odst. 3, §175m, věta druhá o.s.ř.).
Při zjišťování, zda a jaký majetek či dluhy zůstavitel zanechal, soud vychází nejen z tvrzení a výpovědí účastníků řízení nebo z důkazů jimi navržených; protože jde o řízení, které může být zahájeno i bez návrhu, je soud povinen provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění rozhodných skutečností (srov. §120 odst. 2 o.s.ř.). Získaná skutková zjištění soud posoudí podle právních předpisů; do aktiv a pasiv dědictví lze sepsat jen takový majetek (dluh), o němž bylo zjištěno (jak po stránce skutkové, tak i po stránce právní), že patřil zůstaviteli. Při tomto svém postupu soud současně musí přihlížet k tomu, že u těch aktiv nebo pasiv, která jsou mezi účastníky sporná, se smí omezit jen na zjištění spornosti. Uvedené ve svých důsledcích znamená, že soud je sice povinen zjistit zůstavitelův majetek a jeho dluhy (a to i pomocí důkazů, které účastníci nenavrhli), avšak s výjimkou těch aktiv (tj. jednotlivých majetkových hodnot) a těch pasiv (tj. jednotlivých dluhů), které jsou mezi účastníky sporné. Protože se soud u sporných aktiv a pasiv v řízení o dědictví omezuje jen na zjištění jejich spornosti, nesmí provádět další (jiné) dokazování, kterým by tato spornost mohla být odstraněna (a to i kdyby bylo účastníky navrhováno) a které by tak mohlo sloužit jako skutkový základ pro právní posouzení, zda sporné majetkové hodnoty nebo dluhy skutečně zůstaviteli patřily. Ustanovení §175k odst. 3 o.s.ř. tak uvedeným způsobem omezuje (limituje) v dědickém řízení užití obecného ustanovení §120 o.s.ř.
Sporností aktiv nebo pasiv dědictví se ve smyslu ustanovení §175k odst. 3 o.s.ř. rozumí rozdílná (rozporná) tvrzení účastníků řízení o skutečnostech, které jsou rozhodné pro posouzení (právní závěr), zda věc nebo jiná majetková hodnota, popřípadě dluh patřily zůstaviteli. Jsou-li údaje účastníků shodné nebo liší-li se jen v okolnostech, které nejsou pro právní hodnocení významné, nejde o spor o aktiva nebo pasiva dědictví. V případě, že účastníci mají jen rozdílný právní názor na otázku, zda věc nebo jiná majetková hodnota, popřípadě dluh patřily zůstaviteli, nemůže se soud omezit na "zjištění spornosti"; na základě svého právního posouzení musí rozhodnout, zda patří nebo nepatří do dědictví.
Stejný postup je na místě v případě společného jmění zůstavitele a pozůstalé manželky (srov. §175l o.s.ř.). Zde soud v řízení o dědictví při zjišťování, které věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty patřily do společného jmění, jaké měli manželé společné závazky, co každý z manželů vynaložil ze svého na společný majetek nebo co bylo ze společného majetku vynaloženo na jejich ostatní majetek, vychází ze shodných tvrzení účastníků (dědiců a pozůstalého manžela).
Zůstala-li některá z těchto okolností mezi pozůstalým manželem a dědici nebo mezi dědici navzájem po skutkové stránce sporná, postupuje soud (soudní komisař) podle §175k odst. 3 o.s.ř., tj. omezí se jen na zjištění jejich spornosti a při vypořádání společného jmění k ní nepřihlíží. Účastníci (dědici nebo pozůstalý manžel) se pak mohou domáhat svých práv k tomuto majetku nebo ohledně těchto dluhů žalobou mimo řízení o dědictví.
Protože se soud v dědickém řízení – jak výše uvedeno – nezabývá těmi aktivy nebo pasívy dědictví, která jsou mezi účastníky sporná, a ani skutečnostmi, které jsou při vypořádání společného jmění manželů sporné mezi pozůstalým manželem a dědici, popřípadě mezi dědici, nejsou majetek nebo dluhy, jichž se spornost týká, v dědickém řízení vypořádány. Účastníci dědického řízení se proto mohou svých práv k tomuto majetku domáhat žalobou, a to jak v době, kdy dědické řízení ještě probíhá, tak i po jeho pravomocném skončení; žalobu soud projedná a rozhodne o ní ve sporném řízení.
Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že postup odvolacího soudu (stejně jako soudu prvního stupně) při posouzení otázky, zda výše specifikovaná bytová jednotka byla ke dni úmrtí zůstavitelky součástí společného jmění zůstavitelky s pozůstalým manželem F. Z., i při aplikaci a interpretaci ustanovení §175l odst. 1 a §175k odst. 3 o.s.ř., byl v souladu s ustálenou judikaturou soudů (srov. např. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 18.12.1969, sp.zn. 5 Cz 41/69, uveřejněné pod č. 59 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1970, rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze 17.9.1969, 8 Cz 17/69, uveřejněné pod č. 22 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1970; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 13.4.2004, sp.zn. 22 Cdo 1668/2003, uveřejněný pod č. 50 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 3.10.2007, sp.zn. 21 Cdo 2138/2006, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 70, ročník 2008). Napadené rozhodnutí odvolacího soudu proto, z hlediska těchto právních otázek, nemůže mít zásadní význam (srov. §237 odst. 3 o.s.ř.).
Zbývající námitky dovolatele již nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., případně podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Správnost usnesení odvolacího soudu z hlediska těchto dovolacích důvodů nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že usnesení odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování nebo že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání F. Z., není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 1 písm. a), §151 odst. 1 o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. ledna 2010
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu